Max Kašparů: Budoucnost českých psychiatrů aneb Od chemie k filozofii a zase zpět

Věnuji se psychiatrii skoro čtyřicet roků a sleduji její stále rychlejší vývoj. Nejen v paletě moderních psychofarmak, ale také v šíři jejího společenského záběru. Pokud před desetiletími bylo její náplní jen studovat a léčit duševní nemoci a poruchy, jak hlásala prostá definice, dnes se na psychiatry obrací stále více dětí, mladistvých i dospělých, kteří netrpí žádnou duševní chorobou v pravém slova smyslu, ale jsou ze svého života nešťastní a unavení. Jednoduše řečeno – nenalezli smysl své existence, nedovedou žít přirozeně lidským životním stylem a hledají tedy někoho, kdo by ony často dvacetileté starce nasměroval. Pokud jejich cesta nepovede do drogového opojení či náboženské sekty, budou klepat na dveře psychologa nebo psychiatra. Otázkou je, zda na to budou oni profesionálové za pár roků adekvátně připraveni.


Úvaha je součástí seriálu o budoucnosti této země. Informace o projektu naleznete zde, texty dalších autorů zde.

Dovolím si na tomto místě lehké, ale přesto kontinuální odbočení a požádám čtenáře, aby si představili flotilu, skupinu zaoceánských lodí, která právě vyplula z přístavu.

Pokud má plavba každé lodi ve flotile skončit dobře, musí znát kapitáni všech lodí odpovědi na tři otázky. Jak se na moři chovat vůči ostatním plavidlům, aby nedošlo ke vzájemné srážce, jak se chovat na vlastní lodi, aby nedošlo k jejímu potopení, a ve třetím případě, což osobně považuji za nadmíru důležité, je nutné vědět, proč loď vyplula, proč je na moři, kam pluje a s jakým cílem. Pokud nemá kapitán třetí otázku zodpovězenu, tak na hladině oceánu jen bezcílně bloudí.

Na flotilu si vzpomenu pokaždé, když do mé ordinace přijde mladý, nešťastný člověk, který sice ví, jak se chovat vůči svému sousedovi, aby nenarazil – má určité právní povědomí, ví, jak se stravovat, aby neonemocněl, zná zásady správné výživy -, ale je „nemocný chybějící informací o smyslu svého života“.

Nemá-li lidské bytí na této planetě trpět právě karencí v obsahu a podvýživou ve formě vlastní existence, musí znát její smysl. Musí vědět, kým je a proč je. Pokud to neví, tak v porovnání s lodí, začne trpět frustrací.

Pravdu má rakouský psycholog Viktor Frankl, který se v této souvislosti zamýšlí právě nad změnami obsahu frustrací v době Freudově a v době naší a říká, že ve Freudově době žil člověk v sexuální frustraci, ale dnes žije v existenciální frustraci. Zvláště mladý člověk, jehož vůle ke smyslu bývá ochromena.

Tyto otazníky, které visí nad každým z nás a v každé dějinné epoše, formuloval velmi srozumitelně německý filozof Imanuel Kant, který klade čtyři základní otázky: „Co mohu vědět? Co mám konat? V co smím doufat? Co je člověk?“ A současně připojuje: „Na první otázku odpovídá metafyzika, na druhou etika, na třetí náboženství a na čtvrtou antropologie“.

Nabízí se tu řada otázek. V první řadě ta, zda na všechny čtyři výše uvedené Kantovy otázky bude umět pacientovi smysluplně odpovědět moderní lékař, psychiatr především. A zda mu k tomuto složitému úkolu bude stačit dosavadní objem pouze lékařského vzdělání. Nehrozí psychiatrii během krátké doby to, co potkalo stomatologii, které byla během studia zredukována část somatických disciplín a byla posílena oblast vlastní jejímu lékařskému zaměření? Nedojde i v tomto případě na lékařských fakultách k redukci anatomie nebo histologie za účelem posílení filozofie, religionistiky nebo etiky?

Zastavme se u první otázky. Odpověď nám zde může dát americký profesor Farnsworth z Harvardské univerzity. Jeho slova, která věnoval lékařské veřejnosti, jsou platná pro každého člověka a zde si je dovolím přeložit v parafrázi do lékařského prostředí: „Moderní člověk není dnes konfrontován, jako často dříve, jen s otázkou holého přežití, ale právě dnes před ním stojí úkol rozšířit své existenční funkce, a je proto nezbytné, aby si v době krize hodnot – provázené bezcílností, nudou a ztrátou smyslu – oblíbil právě filozofii. Sami si musíme klást otázky přesahující každodenní životní rutinu a netrpět tak vlastním existenčním vakuem.“

Samozřejmě, je možné být lékařem i bez filozofických otázek a netrápit se obsahem a smyslem života. I tak se dá pobyt v rutinní ordinační praxi přežít. Mimoto i každá zdravotní pojišťovna vyžaduje pouze evidovaný výkon, nikoli úvahy o smyslu života.

Lidé přicházejí do psychiatrických ordinací a nedovedou často své potíže slovně dešifrovat. Nic je nebolí, nepíchá, nepálí. Ukazuje se ale z jejich situace, že trpí právě pocity vnitřní prázdnoty, pocity nesmyslnosti vlastního bytí. Jde u nich o „existenční vakuum“. Pregnantněji to vyjádřil Ernst Bloch, který řekl, že „… lidé dostali už v mládí darem takové starosti, jaké by měli mít až ve chvíli smrti.“ Naši pacienti nemívají slovník ani vyjadřování filozofů, ale svojí bezradností a ztrátou „přístavu” vyslovují to, o čem mlčí jejich ústa.

Příčiny, které mohou vést k existenčnímu vakuu, jsou dvě. Ztráta instinktu a ztráta tradice. Současnému člověku už instinkty neříkají všechno, co musí dělat, a ani tradice mu neříká, co by dělat měl – a tím pádem neví, co vlastně chce. Buď tedy dělá to, co dělají druzí, a potom máme co do činění s životním konformismem, nebo dělá to, co po něm druzí chtějí, a pak jde o různé druhy menších či větších totalitarismů. Ani v jednom ovšem nejde o lidské štěstí.

Současný člověk trpí více než somatickými nebo duševními nemocemi situací vlastní nezakotvenosti. Německý jezuita Emerich Coreth uvádí, že výše nastíněné otázky vyvstávají v naší době s novou naléhavostí. Dodává, že moderní, technický svět se svým pokrokem a blahobytem nemůže dát životu nosný smysl. Člověk pociťuje, že život při všech vědecko-technických výkonech není v podstatě lidsky zvládnut a že základní problémy vlastní člověku neřeší, nýbrž nově vyhrocuje, že vlastní lidské hodnoty nepodporuje, nýbrž je ohrožuje, a že věda a technika nejsou schopny odpovědět na lidskou otázku týkající se smyslu. Kdo nemá žádné platné hodnoty a cíle, jež jeho životu dávají smysl a směr, ten uprostřed toho všeho už neví, k čemu žije a kam se všechno ubírá. Pociťuje vnitřní prázdnotu, hlubokou stísněnost a vzpírá se proti ní. V bouřlivém neklidu naší doby se všemi hlasitými protesty a revoltami, v nichž většinou zůstává skryto, proti čemu se stavějí a zejména oč usilují, se otevírá propast vnitřní prázdnoty, chaos bezradnosti a nesmyslnosti, v níž je člověk uvězněn. O východiscích by nám mohla vyprávět psychosomatická medicína. Tolik od psychiatrické chemie k filozofii života.

Kyvadlo se ovšem začne brzy vracet zpět. Člověk budoucího času začne, více než dnešní lidé, trpět novými moderními iluzemi. Především iluzí o právu na štěstí a dnes už patrnou představou, že je možné absolutně všechno korigovat chemií. Otylého zeštíhlet, hubeného vytučnit, starého omladit. Napsat léky proti pláči na pohřbu, eventuálně jiné, abychom se smáli tam, kde se nudíme. Z hloupého žáka udělat Einsteina. Jinou moderní iluzí o štěstí je a bude ještě více vágní představa, že vše je možné koupit. Pacienti už nebudou přicházet do psychiatrické ordinace jen s těžkou depresí, ale i se žádostí o lehkou kosmetickou úpravu psychiky při různých životních událostech, jako je tomu dnes v módních salonech. O léčení už nebude rozhodovat prevalence nebo incidence nemocí, ale diktát farmaceutických firem, který na jedné straně vypustí fámu o objevu nové duševní nemoci a na druhé straně už bude mít ve skladech předem vyrobenou léčebnou pilulku. Podle jejich návodu se nebude jen léčit, ale přímo i marodit. Psychiatr přestane být služebníkem chudého pacienta, ale stane se lokajem bohaté farmaceutické firmy.

Další skutečností, kterou lze očekávat právě v oboru psychiatrie, bude posun v obsahu slova normalita. Již v současnosti se ukazuje, že na jedné straně se diagnózou stává to, co bylo dříve chápáno jako přirozené, a na druhé straně se patologické jevy stávají širší společenskou normou.

V rámci této logiky nebude sexuálně promiskuitní manžel v budoucnosti diagnostikován jako nevěrník či záletník, ale jeho promiskuita se prohlásí za diagnózu. Manželka tedy nebude mít doma nevěrného smilníka a sukničkáře, ale psychicky nemocného chudáka. A farmakofirmy začnou horečně vyvíjet lék. V těchto případech bude mít budoucí psychiatr trochu práce navíc.

Na druhé straně mu odlehčí skutečnost, že psychotropní látky se prohlásí za drogy kulturní a zařadí se vedle čaje, kakaa a tabáku. Dnes ještě diagnostikované sexuální deviace budou prohlášeny za širší sexuální normu. Uleví se také soudním znalcům z oboru psychiatrie a sexuologie, protože psychopatické a deviantní jednání se dostane pod ochranu bruselské diktatury a ze řetězu utržená lidská práva a občanské svobody budou garantovat nadvládu antipsychiatrických aktivit nad psychiatrií.

Bude pokračovat eroze všeobecné slušnosti, ztratí se cit pro rozlišení dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži. Jedenadvacáté století se na svém konci nebude nazývat stoletím kosmickým nebo atomovým, ale stoletím depresí a plastů.

Pokud jde o psychiatry, dělí se dnes zhruba na „práškaře” a „duchaře”. Ti první upřednostňují pilulky, druzí preferují psychoterapii. V budoucnu se budou dělit pouze na ty, kteří to při zdravém rozumu dotáhnou k hrobu ještě před odchodem do důchodu, a na ty, kteří už mít tolik štěstí nebudou.

Max Kašparů,
forenzní psychiatr, vysokoškolský učitel, premonstrátský diákon, spisovatel a esperantista