Nějak bude, věří Řekové. Pokračování limbu už ale nechtějí
Po úzkých silničkách ve čtvrti Plaka korzují turisté, uprostřed cesty se povalují vlčáci a mezi nimi na motorkách kličkují místní. Před tavernami ve stínu Akropole vyhlížejí číšníci, neúnavně lákají cizince na své zahrádky a mezi stoly se štědrými porcemi gyrosů se tu a tam proplete muž s kytarou a sladkobolnými baladami. Vypadá to na idylický letní den.
Občas ale při procházce místo na další kavárnu či prodejnu upomínkových cetek narazíte na zataženou roletu, která vypovídá o tom, že zde nejspíš zavřeli. Další obchody v okolí centra i ve všední den zejí prázdnotou.
Podél zdi prodejny se tu a tam válí karton, na němž sedí bezdomovec s kelímkem v ruce. Spousta jich má v Aténách své stálé místo, někteří se před „vstupem“ na papír dokonce zouvají, další jej nechávají na ulici i ve své nepřítomnosti. Jsou tu přitom i žebráci okolo třicítky. Jednoho z nich potkávám na témže místě každé odpoledne. Anglicky říká, že na ulici žije už tři roky, takže je mu úplně jedno, co se v Řecku bude dít dál.
Pokud se nezaseknete u prázdného bankomatu, tak je nyní bezdomovectví pro zahraničního turistu asi nejviditelnějším dopadem řecké krize. Zdaleka však nejde o jedinou jizvu.
Krize na každém kroku
Ty další poznáte, až když se dáte do řeči s místními. Kromě názoru na krizi či odchod Řecka z eurozóny mluví hodně upřímně například o tom, čeho se bojí, nebo jak na tom sami jsou. Třeba že si musí často půjčovat od kamarádů a je problém najít někoho, kdo by měl vůbec peníze, nebo že už dva roky neúspěšně hledají zaměstnání.
Krizi mají „zažranou pod kůží“ skoro všichni. Moderní mladíci, pánové v oblecích i absolventi vysokých škol, kteří tráví dopoledne na lavičce v parku, vyžívají díky podpoře prarodičů nebo místo toho, aby cestovali, pomáhají splácet dluhy příbuzným. Většina mladých, s nimiž jsem mluvila, už byla v posledních pěti letech někdy bez práce nebo má „alespoň“ někoho takového v rodině.
Krize v Řecku, její stopy i politické pozadí - zde to není žádné abstraktní téma, o kterém by se zasvěceně bavilo pár ekonomů. To, co se dělo v posledních pěti letech - záchranné balíčky, lednové volby a neřešitelná jednání - zajímá většinu Řeků. O večerních událostech má druhý den v poledne přehled téměř každý, s kým mluvím, lidé sledují zprávy a diskutují nad tím, jaké řešení má být nejlepší.
V posledních dnech se na zdech objevuje řecké „ne“ eurozóně. Kromě toho zde narazíte i na ostřejší nápisy. Třeba zkomoleninu jména ministra financí „Varufucker“ či výkřik: „Vrať se, drachmo!“
Raději na dno
Spousta Řeků působí unaveně. Rádi by měli euro i dál, za posledních pět let ale neznají nic jiného než diskuze o půjčkách a dluzích, to, že se jim snižují mzdy, a už zmíněný problém s hledáním práce. Často zní ukřivděně a stěžují si, že je Evropa hodila přes palubu a vlastně jim vůbec pomoct nechce, třeba kvůli jejich současné levicové vládě.
Z toho důvodu jsou ochotni risknout bankrot i drachmu. Většinou za tím není žádný politický fanatismus, ani přesvědčení, že „my jsme něco extra“. Dokonce ani touha škodit zbytku eurozóny, ale prostě snaha vyzkoušet něco jiného, co dá zemi pořádnou ránu do zad, a možná ji tak konečně probudí ze současného limbu.
A je jim jasné, že to rozhodně nebude jednoduché. Někteří Řekové ale tvrdí, že níž už se propadnout nemohou, podle dalších půjde země dlouhodobě nahoru, takže se podobnou cenu vyplatí skousnout. Raději znovu a s čistým štítem.
Nějak bude
I když Řekové mluví o chudobě a bankrotu, tak ale působí pro mne nepochopitelně klidně. Co budete dělat, až zavřou banky? „Zatím nezavřely, ale myslím si, že to zvládnu, že by to nebylo na dlouho,“ říkali mi majitelé obchůdků v centru Atén ještě čtyři dny před tím, než bankovní prázdniny začaly.
Z desítky obchodníků nebyl na podobnou možnost připraven žádný. Většinou se tvářili spíše nechápavě, banky přece zase otevřou. „Možná se vrátíme k drachmě, zdraží materiály, které kupujeme ze zbytku eurozóny, bude sem chodit ještě míň lidí než teď.“ Zároveň tam ale zaznívá ono „špatně už bylo a přežili jsme“ a hlavně „nemá cenu mít strach, když ani přesně nevíme, co by se dělo“. A ještě jeden důvod pro nesnesitelnou lehkost? „Peníze nemáme ani teď, ani v bankách, ani v matraci, co se tedy může stát?“
Z toho důvodu lidé „panikaří pomalu“ i ve dnech, kdy se nad jejich zemí začínají stahovat pomyslná mračna. Jasně, fronty u bankomatů se na rozpálených ulicích skutečně tvoří, a když chybí hotovost, vyrážejí Řekové k dalšímu. To by přece dělal asi každý, kdo by nevěděl jistě, jestli zítra nebo za týden sežene bez hotovosti jídlo. Nebo mu hrozilo, že přijde o peníze, které i v době krize pracně střádal pro svoje děti.
Lidé, kteří propadli hysterii, se v zemi jistojistě najdou. Řekové v různých částech Atén tak ale na mne nepůsobili. Většina jich dál chodí normálně do práce (pokud nějakou mají), občas zajde na demonstraci, usrkává brčkem oblíbené sladké kafe s ledem a udržuje si svůj stoický přístup. Momentálně krčí rameny třeba kvůli nejistotě, o čem že to budou v nedělním referendu vlastně hlasovat.
Tereza Holanová, Atény
Autorka je redaktorkou ekonomické rubriky online deníku Aktuálně.cz
Občas ale při procházce místo na další kavárnu či prodejnu upomínkových cetek narazíte na zataženou roletu, která vypovídá o tom, že zde nejspíš zavřeli. Další obchody v okolí centra i ve všední den zejí prázdnotou.
Podél zdi prodejny se tu a tam válí karton, na němž sedí bezdomovec s kelímkem v ruce. Spousta jich má v Aténách své stálé místo, někteří se před „vstupem“ na papír dokonce zouvají, další jej nechávají na ulici i ve své nepřítomnosti. Jsou tu přitom i žebráci okolo třicítky. Jednoho z nich potkávám na témže místě každé odpoledne. Anglicky říká, že na ulici žije už tři roky, takže je mu úplně jedno, co se v Řecku bude dít dál.
Pokud se nezaseknete u prázdného bankomatu, tak je nyní bezdomovectví pro zahraničního turistu asi nejviditelnějším dopadem řecké krize. Zdaleka však nejde o jedinou jizvu.
Krize na každém kroku
Ty další poznáte, až když se dáte do řeči s místními. Kromě názoru na krizi či odchod Řecka z eurozóny mluví hodně upřímně například o tom, čeho se bojí, nebo jak na tom sami jsou. Třeba že si musí často půjčovat od kamarádů a je problém najít někoho, kdo by měl vůbec peníze, nebo že už dva roky neúspěšně hledají zaměstnání.
Krizi mají „zažranou pod kůží“ skoro všichni. Moderní mladíci, pánové v oblecích i absolventi vysokých škol, kteří tráví dopoledne na lavičce v parku, vyžívají díky podpoře prarodičů nebo místo toho, aby cestovali, pomáhají splácet dluhy příbuzným. Většina mladých, s nimiž jsem mluvila, už byla v posledních pěti letech někdy bez práce nebo má „alespoň“ někoho takového v rodině.
Krize v Řecku, její stopy i politické pozadí - zde to není žádné abstraktní téma, o kterém by se zasvěceně bavilo pár ekonomů. To, co se dělo v posledních pěti letech - záchranné balíčky, lednové volby a neřešitelná jednání - zajímá většinu Řeků. O večerních událostech má druhý den v poledne přehled téměř každý, s kým mluvím, lidé sledují zprávy a diskutují nad tím, jaké řešení má být nejlepší.
V posledních dnech se na zdech objevuje řecké „ne“ eurozóně. Kromě toho zde narazíte i na ostřejší nápisy. Třeba zkomoleninu jména ministra financí „Varufucker“ či výkřik: „Vrať se, drachmo!“
Raději na dno
Spousta Řeků působí unaveně. Rádi by měli euro i dál, za posledních pět let ale neznají nic jiného než diskuze o půjčkách a dluzích, to, že se jim snižují mzdy, a už zmíněný problém s hledáním práce. Často zní ukřivděně a stěžují si, že je Evropa hodila přes palubu a vlastně jim vůbec pomoct nechce, třeba kvůli jejich současné levicové vládě.
Z toho důvodu jsou ochotni risknout bankrot i drachmu. Většinou za tím není žádný politický fanatismus, ani přesvědčení, že „my jsme něco extra“. Dokonce ani touha škodit zbytku eurozóny, ale prostě snaha vyzkoušet něco jiného, co dá zemi pořádnou ránu do zad, a možná ji tak konečně probudí ze současného limbu.
A je jim jasné, že to rozhodně nebude jednoduché. Někteří Řekové ale tvrdí, že níž už se propadnout nemohou, podle dalších půjde země dlouhodobě nahoru, takže se podobnou cenu vyplatí skousnout. Raději znovu a s čistým štítem.
Nějak bude
I když Řekové mluví o chudobě a bankrotu, tak ale působí pro mne nepochopitelně klidně. Co budete dělat, až zavřou banky? „Zatím nezavřely, ale myslím si, že to zvládnu, že by to nebylo na dlouho,“ říkali mi majitelé obchůdků v centru Atén ještě čtyři dny před tím, než bankovní prázdniny začaly.
Z desítky obchodníků nebyl na podobnou možnost připraven žádný. Většinou se tvářili spíše nechápavě, banky přece zase otevřou. „Možná se vrátíme k drachmě, zdraží materiály, které kupujeme ze zbytku eurozóny, bude sem chodit ještě míň lidí než teď.“ Zároveň tam ale zaznívá ono „špatně už bylo a přežili jsme“ a hlavně „nemá cenu mít strach, když ani přesně nevíme, co by se dělo“. A ještě jeden důvod pro nesnesitelnou lehkost? „Peníze nemáme ani teď, ani v bankách, ani v matraci, co se tedy může stát?“
Z toho důvodu lidé „panikaří pomalu“ i ve dnech, kdy se nad jejich zemí začínají stahovat pomyslná mračna. Jasně, fronty u bankomatů se na rozpálených ulicích skutečně tvoří, a když chybí hotovost, vyrážejí Řekové k dalšímu. To by přece dělal asi každý, kdo by nevěděl jistě, jestli zítra nebo za týden sežene bez hotovosti jídlo. Nebo mu hrozilo, že přijde o peníze, které i v době krize pracně střádal pro svoje děti.
Lidé, kteří propadli hysterii, se v zemi jistojistě najdou. Řekové v různých částech Atén tak ale na mne nepůsobili. Většina jich dál chodí normálně do práce (pokud nějakou mají), občas zajde na demonstraci, usrkává brčkem oblíbené sladké kafe s ledem a udržuje si svůj stoický přístup. Momentálně krčí rameny třeba kvůli nejistotě, o čem že to budou v nedělním referendu vlastně hlasovat.
Tereza Holanová, Atény
Autorka je redaktorkou ekonomické rubriky online deníku Aktuálně.cz