V Českém rozhlase se dne 30. září 2015 objevila zpráva, která shrnovala dosavadní neúspěšné snahy krajanů ze západní Ukrajiny o reemigraci do České republiky. Ve zprávě se uvádělo zklamání volyňských Čechů z postupu české vlády – zatímco krajané z východní Ukrajiny se dočkali repatriace, krajané ze západní Ukrajiny rozlepili dopisní obálky a přečetli si, že český stát nemůže vyhovět jejich žádosti.

Pomoc české vlády byla totiž primárně určena krajanům, kteří se ocitli v soukolí válečných událostí a kterým vláda z humanitárních důvodů poskytla možnost repatriace. Krajané z východní Ukrajiny tak měli „dispozice“ k přesídlení, zatímco krajané ze západní Ukrajiny představovali enklávu, která měla být případně repatriována až později, protože nebyla přímo ohrožená boji. V roce 2015 již byla naplněna kvóta a další přesídlení se údajně plánuje na rok 2016.

Český rozhlas na svých internetových stránkách uvádí rozhořčení volyňských Čechů žijících v oblasti Žitomíra nad zamítavým stanoviskem české vlády. Český rozhlas používá i poměrně silná slova jako je „podvod“ vůči krajanům. Ačkoliv je rozhořčení volyňských Čechů jistě pochopitelné, k vysvětlení jejich mrzutosti je nutné podat i další důvody. Ponecháme nyní stranou, že z oblasti východní Ukrajiny zřejmě dosáhli přesídlení i jedinci bez českých předků pomocí zfalzifikovaných dokumentů o českém původu. Podobně jako v roce 1991-1993, v rámci přesídlování tzv. černobylských krajanů, se tak mohli i v současné reemigrační vlně objevit jedinci bez českého původu. Alespoň od krajanů na západní Ukrajině jsem o tom mnohokrát slyšel. Jsou o tom víceméně přesvědčeni.

S krajany na západní Ukrajině mám totiž mnoho kontaktů a často za nimi jezdím do Rivnenské a Volyňské oblasti. V květnu a dubnu tohoto roku jsem pak pomáhal některým krajanům z Lucku vyřizovat patřičné dokumenty pro případnou repatriaci. Hlavní moje činnost byla překládat motivační dopisy z ukrajinštiny do češtiny, ale pomáhal jsem jim i vysvětlovat, jaké dokumenty skutečně musí doložit.

Nedocházelo zde k odhlašování dětí ze škol, k výpovědím z práce nebo k prodávání zařízení bytů, jak zmiňuje Věra Doušová ze sdružení Sedm paprsků na stránkách Českého rozhlasu. Krajané z Lucku hodnotili repatriaci velice pozitivně, což ovšem neznamená, že by nebyli opatrní. Náležitosti uváděné Věrou Doušovou skutečně chtěli uskutečnit, ale až v případě jistého přesídlení. Nicméně k možnosti repatriace toužebně vzhlíželi a nutno dodat, že se vzhledem k současné politické a ekonomické situaci na Ukrajině není čemu divit. Ovšem v květnu 2015 již údajně měla česká vláda téměř splněnou kvótu pro přesídlení. Krajanům z Lucka jsem tak vysvětloval, že jejich žádostem nemusí být vyhověno, protože primárním účelem humanitárního programu je repatriace krajanů z oblastí zasažených boji. Pravdou však zůstává, že ačkoliv repatriace nebyla primárně určena pro krajany ze západní Ukrajiny, paradoxně byli právě oni iniciátory celé akce a neustále vyvíjeli tlak na představitele českého státu.

„Kamenem úrazu“ však byla skutečnost, že pouze dvě ženy z luckého českého spolku ovládaly český jazyk natolik, aby se mohly zorientovat v poměrně složitých česky psaných dokumentech nebo v přicházejících informacích a zprávách. A pouze předsedkyně spolku se pak dobře orientovala v náležitostech repatriační akce. Byla tak neustále zavalená telefonáty a žádostmi od členů spolku a každému musela radit, jak správně vyplnit/obnovit potvrzení o příslušnosti ke krajanské komunitě v zahraničí, jak napsat motivační dopis a jak má celá repatriační akce probíhat.

Samotní krajané z Lucku neznali základní formulaci motivačního dopisu, jelikož nikdo od nich podobný dopis nikdy nevyžadoval, a kvůli nedostatečné znalosti českého jazyka nevěděli, jak vyplnit žádost o potvrzení k příslušnosti ke krajanské komunitě. Z Ukrajiny jsem odjížděl s pocitem, že bych krajanům z Lucku sice přál zařazení do repatriačního programu, ale bylo mi jasné – a krajanům z Lucku jsem to dával často najevo – že v nejlepším případě budou do programu v roce 2015 zařazeny pouze dvě nebo tři rodiny. To si uvědomovala i předsedkyně spolku, ale sama podle svých slov nechtěla brát lidem naději, a tak jim schvalovala psaní žádostí.

Tuto krátkou zprávu nepíšu kvůli popisu průběhu repatriace v Lucku, ale kvůli popisu těžkostí a problémů, které byly s repatriací spojené. Je pravda, že vinu můžeme svádět na českou vládu a na její neznalost krajanské problematiky, hlavně z toho důvodu, že krajané příliš dobře neovládají češtinu a neznají tak ani poměrně složité byrokratické úkony spojené s repatriací. To vzhledem k neznalosti náležitostí, účelu a smyslu repatriace vedlo u krajanů k šíření fám a pověr, které se pak těžko vyvracely. Reálně tak panovalo nepochopení, ze kterého nakonec vyplynula i nedůvěra. Krajané na západní Ukrajině nerozumí významu repatriačního programu, stejně jako neznají právní nebo politické procesy, které jsou s repatriací spojené. Vinu pak v případě neúspěšné žádosti svalují na českou vládu, aniž by sami reflektovali své nepochopení.

Vrátím-li se k českému spolku v Lucku, kolovala zde celá řada fám o repatriační akci, které vyznívaly velice pozitivně. Vyjadřovaly určitou naději, že se krajané ze západní Ukrajiny dostanou poměrně snadným způsobem do České republiky. I v západní Ukrajině, přestože se zde neválčilo, je totiž ekonomická situace natolik těžká, že si to obyvatelé České republiky žijící v relativním blahobytu dokážou jen stěží představit. Toužebné očekávání repatriace tak hořelo několik měsíců a zhaslo, když krajané rozlepili dopisní obálku. Není tedy divu, že se s realitou museli psychicky vyrovnávat a že se terčem tohoto vyrovnání (nebo spíše nevyrovnání) stala česká vláda. Sám pak s údivem pozoruji, jak se z Věry Doušové i dalších představitelů, kteří by krajany měli dobře znát, stávají příliš jednostranní kritici české vlády.

Je pravda, že česká vláda nedokázala krajanům svůj repatriační program dostatečně vysvětlit, ovšem ani sami krajané nepochopili jeho smysl a věřili více fámám než ověřeným informacím. Je také pravda, že bych si sám přál, aby všichni krajané ze západní Ukrajiny již bydleli v České republice. Ovšem pravidla byla nastavená jinak a právě tato pravidla se snažili krajané překonat, což se jim také nepovedlo. Doufali, že kvóta nebude naplněna a dostane se i na ně. Nestalo se tak a nemůžeme se tomu divit.

Zajímavé však bude rozuzlení, jak je nastíněno na stránkách Českého rozhlasu. Krajané požádali o pomoc prezidenta republiky, jehož kancelář se začala jejich žádosti věnovat. Prezidentova odpověď bude pravděpodobně kladná, protože sám samozřejmě nemá (a nenajde si potřebné informace – nebude se tím obtěžovat) patřičné znalosti o krajanské problematice a – možná – ani o účelu repatriačního programu. Repatriační program i vláda se pak stanou terčem jeho kritiky navzdory jasně stanovenému účelu repatriace a sám Miloš Zeman se stane hrdinným zastáncem krajanů na západní Ukrajině. Bude opěvován tím, že bude žádat porušení pravidel repatriační akce. Musíme však nastavit pravidla jiná a vyvíjet tlak na českou vládu, aby umožnila i repatriaci dalších krajanů ze západní Ukrajiny.

Luděk Jirka
Autor je antropolog