Mediální bouře kolem vzniku nového Centra proti terorismu a hybridním hrozbám bude jeho práci nevyhnutelně škodit. Přitom se jí dalo snadno vyhnout. Nezbývá než doufat, že se zbytek státní správy z krizového vývoje poučí.

Spouštění nového Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) provází ostré výměny názorů a obvinění na jedné straně z ‚cenzury‘ internetu a na druhé z ‚blbosti nebo navedenosti’ těch, kterým se centrum nezamlouvá.

Svůj podíl viny na tom má fakt, že ani Ministerstvo vnitra ani média právě nezazářily při představování náplně práce centra. Iniciativu tak přenechaly prezidentu Zemanovi, který opět nastolit téma a tón společenské debaty, tentokrát zda centrum je či není cenzurou. To je téma, které se sice prezidentovi hodí, nicméně jinak je vcelku nesmyslné a není důvod na něj přistupovat. Navzdory tomu stojí průběh spouštění centra za komentář. V prvé řadě ironicky ukazuje zásadní problémy, kterým bude ve své snaze vyvracet nebezpečné šířené desinformace samo čelit. Zadruhé pak nabízí státní správě cennou lekci, jak se do budoucna komunikačním fiaskům při spouštění obdobných aktivit vyhnout.

Navzdory tomu, že vznik útvaru byl poprvé avizován již v květnu minulého roku, významnější debata o jeho činnosti se rozproudila až po říjnových výrocích ministra vnitra Chovance v rámci veřejné debaty. Boj s ruskou propagandou se ukázal jako mediálně vděčné téma a bombastické titulky o chystaném boji s propagandou a desinformacemi na sebe nenechaly dlouho čekat. Snahy Ministerstva vnitra a vznikajícího centra uvádět zveřejňované informace na pravou míru (nepřekvapivě) úspěch neslavily. Vánoční poselství prezidenta s jeho nesmyslným obviněním centra z cenzury pak roztočilo stejný kolotoč, jen ve vyšších obrátkách. Zda protiofenzíva zahrnující upozornění na jeho falešné profily na facebooku a rozhovory s koordinátorkou centra Evou Romancovovou úspěšně rozptýlila pochybnosti a mýty ohledně centra, zatím nevíme, ale není mnoho důvodů se domnívat, že ano. Například z jejího celého rozhovoru na idnes.cz, kde velmi trpělivě a srozumitelně vysvětluje činnost centra, se do titulku a perexu dostala pouze informace, že centrum bude kontrolovat i vrcholné politiky.

Jak sama Romancovová v rozhovoru přiznává, debata okolo vzniku centra je ‚příznačná‘. Centrum se údajně hodlá ve své komunikaci s veřejností ohledně vyvracení desinformací primárně spoléhat na tradiční média, aby vyvrácení desinformace rozšířila. Zatím se ale nezdá, že by to při vyvracení desinformací o centru samotném fungovalo. Boj s přísunem různých nesmyslů totiž je a bude nevyhnutelně sisyfovskou prací. Se vzestupem internetu je produkování a šíření různých desinformací nesmírně snadné a levné - může to udělat úplně kdokoliv. A jejich vyvracení bude vždy nákladnější a náročnější a nikdy se nedostane ke všem, kdo byli desinformováni. Ostatně i proto, že desinformace má vždy výhodu umělecké licence, která ji udělá zajímavější a atraktivnější, než je nudná pravda, což značně usnadňuje její šíření, speciálně v době sociálních sítí a instantní komunikace.

To samozřejmě neznamená, že by se stát neměl veřejně ohradit proti nebezpečným mýtům kolujícím po sociálních sítích a ohrožujícím bezpečnost České republiky nebo veřejný pořádek. Jeden by ale očekával, že takováto činnost bude náplní práce tiskového odboru Ministerstva vnitra. Ostatně na jeho stránkách stále lze najít sekci ‚Reakce na nepřesnosti v médiích‘. Neznám důvod, proč poslední záznam v kategorii je ze srpna 2015, nicméně kdyby se sekce přejmenovala na ‚Reakce na nepřesnosti v médiích a na sociálních sítích‘ a zřídil se jí účet na twitteru, tak by mohla zcela s přehledem obsáhnout, co má v tomto směru činit vznikající centrum. Přitom by taková inovace asi stěží vyvolala stejnou bouři, jako když je stejná činnost svěřena novému centru a vzletně pojmenována jako vyvracení desinformací.

Rámování reakce na nebezpečné fámy kolující internetem jako ‚vyvracení desinformací‘ a ‚boj s propagandou‘ sice potěší všechny ty, kdo považují speciálně současnou ruskou propagandu za nebezpečí, ale zároveň limituje možnosti centra oslovit lidi, kteří jsou náchylní desinformacím věřit nebo je šířit. Zvláště v momentě, kdy se centrum samo stane terčem útoků, které nepochybně vyvolají pochybnosti o jeho činnosti i mezi lidmi, kteří dosud nejsou pevně přesvědčení ruskou propagandou a tedy by teoreticky měli být hlavní cílovou skupinou centra. Ne vždy prostě platí, že špatná reklama je taky reklama.

A zde se skrývá i hlavní lekce, kterou si může odnést zbytek státní správy. Pokud reálně chtějí čelit desinformacím, měly by úřady, politici (a i některé neziskové organizace) odolat pokušení velkých gest, mediální pozornosti a silných prohlášení. Rozdmýchávání vášní bude vždy víc pomáhat desinformacím než jejich vyvracení. Alternativou velkého humbuku kolem nového centra bojujícího s propagandou mohlo být prosté rozšíření tiskového odboru o kvalitní lidi, kteří by se věnovali včasné reakci ministerstva na nesmysly v médiích, a celkové zlepšení schopnosti tiskového odboru dostat k občanům aktuální a přesné informace. To by sice asi ministrovi nevyneslo mnoho hlasů ani mediální pozornosti, zato by se to ale také stěží mohlo stát cílem obvinění z cenzury, což by plnění úkolu reagovat na závažné kolující desinformace výrazně usnadnilo. Centrum boje proti terorismu a hybridním hrozbám by zatím mohlo v klidu a bez velké pozornosti a zájmu veřejnosti vzniknout a sledovat celkovou situaci, zpracovávat analýzy a strategie a hlavně pracovat na omezení poptávky po desinformacích spíše než jejich nabídky, a to nejen mezi státními úředníky.

Nezbývá než doufat, že navzdory nešťastnému startu bude vzniklé centrum úspěšně plnit své další úlohy, které jsou sice mediálně méně vděčné, ale zato mnohem důležitější než vyjadřování se k desinformacím na internetu. Snad se mu například povede zlepšit strategickou komunikaci ministerstev. Třeba ve věci vzniku nějakých dalších center.

Vojtěch Bahenský
Autor je spolupracovníkem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a interním doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK