"K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku," sborově žvatlala moje dcera s dalšími školkovými dětmi na vánoční besídce. Teda spíš to znělo jako: „K čéé-mu jsou hólky ná svě-těěě?“ Na slzy si zrovna moc nepotrpím, ale při téhle sborové recitaci upřímných hlásků jsem jednu musela zaplašit. Přišel mi pěkný ten pocit, že tu jsem coby maminka pro někoho tak nezbytně důležitá a že na mě záleží, zda ten jeho svět bude v pořádku. Protože z pohledu někoho, kdo je metr nad zemí, jsou mu tři čtyři roky a nedohlédne zatím dál než za svou rodinu a zahradu, je takové tvrzení naprosto v pořádku.

Proto mě překvapilo, když se ta básnička dostala do centra pozornosti (více v článku zde), ocitla se na pranýři a varují nás před ní jako genderově nebezpečným a společensky škodlivým jevem. Pro pána krále, vždyť Jiří Žáček neříká ta slova jako on, jako básník Žáček, ale vkládá je do úst malému dítěti, z jehož perspektivy se role maminky takhle skutečně může jevit a není na tom nic špatného, ono zkrátka potřebuje maminku jako jistotu. Což mi přijde spíš dojemně pěkné než znepokojující.

Nebo jsem měla své tehdy čtyřleté dceři, když za mnou po besídce běžela s vyrobeným dárečkem, říct: „Bylo to pěkné, jen trošku genderově nevyvážené, zlatíčko! Já tu rozhodně nejsem jen proto, abych se na tebe smála a říkala ti pohádky! Já mám právo na svůj vlastní život a seberealizaci, jestli broučku víš, co to je?!“

Kdepak. Jelikož děti již trochu odrostly, mohu jen potvrdit, že životními zkušenostmi se dávno přiučily a moji roli vnímají podstatně šířeji a vrstevnatěji.

A teď už je nejvyšší čas, abych uklidnila všechny genderové specialistky, že rozhodně nejsem domácí putička a poslušná hospodyňka, ba naopak. Ani s jedním dítětem jsem například neabsolvovala klasickou mateřskou dovolenou, pracovala jsem už dva měsíce po porodu, byť z domova a na částečný úvazek. Právě proto, že jsem nechtěla rezignovat na své já, na svou dosavadní praxi, na osobní a profesní rozvoj a nechtěla jsem plnit „jen“ roli maminky.

V naší domácnosti nemáme nijak striktně rozdělené úlohy. Někdy vařím já, a někdy manžel. Někdy prádlo z pračky pověsím já, a někdy muž. Někdy čtu dětem pohádku já, někdy on. Protože zkrátka někdy mám víc práce já, a někdy on. Přijde nám to úplně jasné a přirozené. Některý večer jsem u plotny, jiný u počítače při večerní službě nebo na tiskové konferenci či jiné akci pro novináře někde iks kilometrů daleko.

Takže kdyby na mě třeba nějaký známý vyrukoval se slovy: „No já nevím, já si myslím, že ženské jsou tu od toho, aby byly maminky a staraly se o děti, ne aby trajdaly večer po tiskovkách", tak bych ho hnala. Protože v tom je nebetyčný rozdíl, jestli vám to říká oddané malé dítě nebo nějaký „macho“.

A přesto se mi báseň Jiřího Žáčka o tom, proč jsou holky na světě, líbí. A neuráží mě věta, že z holek mají být maminky - mám-li ten dar přivést někoho na svět a vychovat z něj šikovného človíčka, tak co může být víc? Kariéra? Prachy? Single život a možnost každý den svobodně lelkovat a užívat si? (S obhájcem tohoto modelu si ráda popovídám, až mu bude k padesáti a začne bilancovat…) A už vůbec mi nevadí, že „ten, kdo je malinký“, potřebuje maminku, její úsměv a pohlazení, aby ten jeho svět byl v pořádku.

A je docela fajn si říct – bezva, zvládla jsem to obojí – svět je pro mé děti v pořádku a já nejsem, a nikdy jsem nebyla, jenom maminka na plný úvazek. Ono se to totiž vzájemně nevylučuje. Spíš naopak. Jak říká Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích: „Ovšem aby bylo vítání, musí bejt napřed loučení.“ Není nad nadšený dětský křik: „Maminka, maminka je tady, maminka přijela. Řečeno slovy Jiřího Žáčka: „Maminka už je tady, pohladí mě, přečte mi pohádku a můj svět je zase v pořádku!“

Zuzana Hronová
redaktorka Aktuálně.cz