Chci zareagovat na článek Karla Hvížďaly "Babišova životní strategie jako diagnóza". Nebudu oponovat nebo vyvracet jednotlivé myšlenky pana Hvížďaly, jen je doplním určitým vhledem do duše slovenského "kmene", kterého je pan Babiš jen vedlejším výrostkem (v obou smyslech slova).

Narodil jsem se na Slovensku a prožil tam prvních 20 let života a mluvím tak do jisté míry z vlastní zkušenosti (i s vlastní duší). Další část života jsem žil v Česku a ve Švédsku (ještě rok v Louisianě) a ve větším rozsahu jsem slovenskou duši pochopil až s odstupem. Mezitím jsem se jí ovšem dlouhým pobytem mimo Slovensko vzdálil, a tak jsem po čase sám začal narážet na fenomén, na který naráží Češi při setkání s většinou Slováku, liberální Američané ze Severu s konzervativními Jižany, v současné době Angličané při skotských snahách o nezávislost nebo i Italové ze severu při setkání se Sicilany.

Princip, který u pana Babiše funguje, je stejný, jaký byl funkční (respektive dysfunkční) v česko-slovenských vztazích. A tenhle princip není náš, středoevropský vynález, ale dělal neplechu už o mnoho dřív, jak je zdokumentováno v historii Velké Británie, americké občanské války nebo v jakémkoliv mafiánském filmu nebo seriálu, který zapnete v televizi.

Věděli jste, že známý hořící kříž jako symbol Ku-Klux-Klanu je presbyteriánský kříž? Čili do jisté míry skotský symbol? A že americké občanské válce se v některých kruzích říká britská občanská válka? Mnozí etnologové si myslí, že konflikt mezi Jihem a Severem byl především konfliktem dvou rozdílných etnických nátur, a to anglické, která dominovala na severu Spojených států, a skotské, která o něco později osídlila jih USA. A jaký byl hlavní rozdíl mezi Anglií a Skotskem, Českem a Slovenskem? Jednoduchý a pro oba případy společný. První z dvojice byly historicky převážně zemědělské komunity, zatímco druhé jmenované pastýřské (ano, ptáte se správně, nebyl Jih plantážnický? Byl. Ovšem pořád na něm dominovali kulturní vzorce importované "pastýřskou" společností. A když se lépe podíváte, Jižané spíš než pěstovali bavlnu chovali otroky - čili víc než zemědělci byli pastýři, pastýři lidí).

Hlavní charakteristikou, kterou se liší, nazývejme je "pastýřské", společnosti od zemědělských, je koncept cti. Zemědělské společnosti se vyznačovaly jinými charakterovými potřebami (plánovitost, trpělivost, rozšiřování znalostí, pracovitost). Pastýř, na druhé straně, musel v první řadě ochránit své stádo a tak spíš než zemědělcem, respektive dělníkem, byl strážcem. A to nejen vzhledem k divokým zvířatům, ale především k jiným lidem. Jeho schopnost uchránit své stádo před krádeží závisela na reputaci, kterou v okolní společnosti měl, čili na jeho cti. Ta v podstatě znamenala jeho odhodlání a schopnost nenechat si zasáhnout do svého majetku (nebo majetku, který mu byl svěřen) a tak jeho obrana fungovala spíš na odstrašujícím principu v psychice jiných lidí. Když byla tahle schopnost otřesena tím, že v případě útoku si pastýř neubránil část svého stáda, anebo nepomstil nevratnou újmu, ze strany agresora ztratil na cti. Konkrétně to znamenalo, že se zpráva o jeho "slabosti" rozšířila, a víme, co vlci a supy dělají se zraněným zvířetem. Princip funguje v každé válce, v partě, mezi gangy anebo i v politice (a manželství)...

Čest budí obecně respekt u jiných lidí, je projevem vnějšího vnímání defenzivní síly jejího nositele. Jelikož se jedná vlastně o "duševní" majetek spočívající v kolektivním vnímaní téhle schopnosti, jeho obrana se také uskutečňuje spíš na symbolické úrovni. Čest je tak možné napadnout i běžnou urážkou, tedy obyčejným slovem. Msta, kterou se napravuje újma na cti, tak není jen násilného charakteru, ale i verbálního. Slovo, které je negativně vnímáno ve vztahu k něčí osobě nebo "zóně" jeho působnosti je útokem ohrožující čest. Argument není chápán jako názor nebo pohled, který je možné vyvrátit, doplnit, posoudit, odmítnout, přijmout nebo modifikovat, ale útokem ohrožujícím čest - živobytí pastýře.

Existují psychologické výzkumy, podle kterých vyřčení urážlivého slova k osobě příjemce se v případě člena historicky zemědělské společnosti nijak neprojevilo na jeho tělesných funkcích. V případě člověka pocházejícího z historicky "pastýřské" společnosti ovšem docházelo k výrazným výkyvům srdečního tepu a krevního tlaku, lidově řečeno to neustál. Řeč v zemědělských společnostech je tak obecným, neutrálním fenoménem spíš faktické povahy a argumentačního rázu. Stejná řeč je ovšem v "pastýřských společnostech" nabita silným osobním emocionálním nábojem a slovo není ani tak chápáno jako informace, jako spíš zbraň. Čili deskriptivní nebo argumentační funkce řeči ustupuje před její pragmatickou funkcí. To, co je v jedné společnosti informací nebo subjektivním názorem, je v jiné výstřelem, úderem, prostě útokem. A ten je v rámci obrany cti nutné odrazit, pomstít a nejlépe i ukázat odstrašující příklad všem budoucím útočníkům. Aby nám naše slovenské, skotské a sicilské ovečky nikdo neunesl.

A to je ta záhadná věc, kterou Babiš svým, z českého pohledu těžko pochopitelným chováním dělá, když se jej novináři nebo jiní politici ptají na běžnou politickou nebo ekonomickou agendu. Jako každý dobrý pastýř brání své stádečko, brání svojí čest. Je nutné pálit kříže (Alabama), střílet do vzduchu (Sicílie, Balkán), bít se do prsou (pamatujete na Slotu a Mečiara? Snad už rozumíte...). Před kým ji brání? Jako politik asi před samotným stádečkem (tady má logika už nestačí). Je nutné chránit voliče před nimi samotnými. Znáte tuto politickou logiku odněkud?

Mgr. et Bc. Michal Palik, právník
Autor pochází ze Slovenska, žije v Čechách