Zástupce veřejné ochránkyně Stanislav Křeček publikoval v poslední době již několikátý článek na téma Romů, vládou organizovaného sčítání příslušníků této menšiny i míry politické (ne)korektnosti se k romským záležitostem otevřeně vyjadřovat. Je zjevné, že Křečkovy texty popřávají sluchu jakéhosi nově se rodícího mainstreamovému přístupu – říkejme o Romech naostro, co si o nich opravdu myslíme, sám ale musím jeho vývody označit za historicky neoriginální a dokonale zakořeněné v generačním majoritním schematismu.

Pan Křeček na problematiku Romů nahlíží výhradně očima příslušníka majority, který nechce či není schopen pochopit rozdíl mezi individuální zkušeností s konkrétním jedincem či jedinci a obecnou zkušeností s celkem (komunitou, menšinou, etnikem, národností aj.), která je však velmi abstraktní, protože v reálu nemožná. Jinak řečeno, uchyluje se k extrémnímu zobecňování tam, kde dochází pouze k individuálnímu selhání. V textu z 22/6 (blog na Aktuálně.cz) pan Křeček píše: "Lidé nesnáší ty, kteří se ostentativně vyhýbají práci ..., ty, kteří devastují byty a domy, ty, kteří v domech a bytech nerespektují ostatní obyvatele domů, chovají se hlučně a s odpadky zacházejí jinak, než je u nás obvyklé..." A zároveň paradoxně sám dokládá, že takto vnímaví jsme jako majorita především u příslušníků romského etnika, kdežto třeba u Vietnamců už nikoli. Pan Křeček dokonce tvrdí, že jde "o obecnou zkušenost občanů z dennodenního setkávání s realitou v řadě obcí ... a s tím nic nenaděláme." Problém (a nejen Křečkův) už ale je v samotném náhledu majority na Romy jako takové. Zvykli jsme si zkrátka (a generačně tento vjem předáváme), že pokud Rom či skupina Romů nejsou v souladu s námi prosazovanými normami, významně zdůrazňujeme jejich menšinovou příslušnost a máme tendenci je odsuzovat jako celek – to Romové dělají nepořádek, vyhýbají se práci a devastují byty, nikoli ten a ten konkrétní občan či rodina. Zatímco "integrované" a úspěšné Romy za příslušníky menšiny vlastně ani nepovažujeme, snažíme se je de facto majorizovat, přivlastnit si je, snižovat (a dost možná záměrně) jejich romskou autenticitu, protože se nám z pohledu své konformity už nehodí do desetiletí zaběhnuté osnovy. Každý z nás – i pan Křeček – jistě dokáže spatra vyjmenovat řadu úspěšných lidí třeba z kumštu, kteří se hlásí k romskému původu, ale které my sami na první dobrou vnímáme právě jen jako zpěváky, novináře, spisovatele, herce, výtvarníky aj. A jimž tak automatickým odepřením adjektiva romský upíráme i to, čím svou profesi nepochybně obohacují – originální tradicí, odlišným cítěním sociálním i kulturním, uměleckým talentem formovaným jinou perspektivou aj.

Pan Křeček vyvozuje, že v Česku už 28 let nefungují integrační proromské politiky. V tom s ním sice souhlasím, ale naše premisy jsou odlišné. Problém není v tom, že Romové se neumějí či nechtějí začlenit (jak zjevně míní pan Křeček), ale že v rámci našich proromských politik stavíme pomyslnou pyramidu zájmů na špici. Dosavadní přístup státu totiž považuje za základnu této pyramidy celé etnikum a od jeho globální podpory dále odvíjí podporu jednotlivým příslušníkům menšiny (tedy shora dolů), přičemž ale neumí a nedokáže garantovat pomoc každému potřebnému jedinci. Sám preferuji pojetí opačné, budované na široké základně složené z jednotlivých individuí, z lidí odkázaných na nějakou míru sociální podpory (finanční i nefinanční). A od jejich vyzdvižení ze dna sociálního ohrožení či vyloučení pak odvozuji i obecné posílení kultury etnika jako takového (tedy zdola nahoru). Moje pojetí – praktikované od roku 2015 i v Liberci – tedy primárně nereflektuje původ a příslušnost jedince, ale výhradně jeho potřeby, zároveň je však komplementární v tom, že sekundárně napomáhá i sebeuvědomění menšiny jako celku. Jen spokojený a hrdý jedinec totiž může vytvářet spokojenou a hrdou komunitu. To platí u menšin (všeho typu) i majority.

V případě sčítání Romů pak pan Křeček v jedné materii neustále spojuje dvě naprosto různé – ale mám za to – i snadno odlišitelné věci. Opakovaně i mě mentoruje, že sčítání Romů nám ukládá EU, takže státní orgány (vláda) je tedy musí provádět. Jeho omyl ale tkví v tom, že se souběžně domnívá, že EU nám předepisuje i přesný postup (metodiku), jakým způsobem k výsledné kvazistatistice dojít. A právě vládou nastavená metodika (označ za Roma toho, kdo tak podle tebe vypadá, nebo se individuálně či skupinově projevuje), je tím, co naopak dlouhodobě kritizuji já. Tedy že sčítání primárně provádějí příslušníci majority a že k tomu užívají výhradně subjektivních, přesněji řečeno nálepkových metod, které ať chceme nebo ne vždycky doprovází vyšší či nižší míra nebezpečného despektu k menšině. To není problém EU, ale výhradně náš vlastní. I Křečkův.

Ivan Langr, náměstek primátora Liberce pro školství, sociální věci a kulturu
Článek zveřejněn na www.ivanlangr.cz