Místo, aby se stala věcnou, nebo se v souvislosti s klesajícím počtem příchozích žadatelů o azyl do Evropy alespoň podstatně zklidnila, česká debata o migraci se zmítá mezi dozvuky výroků typu „nepustíme sem ani jediného migranta!“, a úpěním firem, nemocnic nebo městských dopravních podniků, jimž se kriticky nedostává pracovní síly. Náhlé zavření hranic by byla katastrofa, to ale neznamená, že máme konkrétní představu, jak se o těch více než třicet tisíc každoročně nově příchozích rozumně postarat.

Dětí se příliš nerodí, a i kdyby se to náhodou rázem změnilo, trh práce potřebuje lidi teď a tady. Alternativou k přilákání cizinců tak v případě soukromých podniků zůstává jen přesun celého provozu za hranice, popřípadě nesplnění zakázek a bankrot. Pro nemocnice, autobusy hromadné dopravy nebo lesy napadené kůrovcem, které nemá kdo pokácet, pak ústupové varianty v podstatě neexistují. Důsledky už dnes pociťují mnozí z nás.

Česko dnes v souvislosti s pracovní migrací v mnohém připomíná Německo 60. let. Lidská síla – zejména v těžkých, špinavých, neatraktivních, směnných nebo špatně placených, ale nepostradatelných pracích – je motorem rychlého hospodářského rozvoje. A protože doma není, kde brát, je potřeba se po ni dívat za hranicemi. Pro Západní Německo to tehdy bylo Turecko, Jugoslávie nebo Itálie. V našem případě se pracovníci shání hlavně v postsovětských republikách, v Bulharsku a Rumunsku, stejně tak i v Mongolsku nebo na Filipínách.

Bohužel to ale vypadá, že jsme se od našich západních sousedů za půlstoletí mnoho nenaučili a máme až tvrdohlavou tendenci opakovat staré chyby. Abychom se jich mohli vyvarovat, musíme si nejprve uvědomit pár základních pravd:

• Do zaměstnání nechodí pracovní síla, ale lidé
• Lidé mají své potřeby, zájmy, sny a také práva
• Pokud si lidé najdou slušnou práci, mají tendenci se usazovat
• Bezproblémové usazování příchozích je v zájmu všech

Na to můžeme navázat úvahou o rozumném a udržitelném nastavení migrační politiky.

První věc: data, data, data. Bez solidních podkladů se zkrátka nedá plánovat. Pokud chtít po státu v oblasti migrace jednu jedinou věc, pak aby dokázal předvídat, kolik cizinců v příštím roce dorazí a odkud, aby věděl, co je pro jednoho vzorového cizince (a jeho případnou vzorovou rodinu) třeba zajistit, a kolik to bude stát. Lidé potřebují někde bydlet (a není vždycky nejlepší nápad jimi přeplnit ubytovnu na periferii), potřebují někde jíst, potřebují se někde bavit, potřebují si zajít k doktorovi, potřebují si vyřídit věci na úřadě, potřebují se vzdělávat, potřebují se někde poradit. Třicet tisíc nově příchozích ročně, což je v současnosti konzervativní odhad, vyžaduje infrastrukturu odpovídající okresnímu městu.

Druhá věc: integrace neboli začleňování. Odehrává se vždy v místě bydliště a práce. Je k ní potřeba jak fungující koordinace veřejných politik (viz předchozí odstavec), tak i zapojení místních komunit v konkrétních domech, ulicích, obcích a městských čtvrtích. Neobejde se bez účasti (i finanční) městských úřadů, stejně jako těch, kdo cizince láká v první řadě – zaměstnavatelů. Koneckonců, proč by měl stát nést veškeré náklady například na kurzy češtiny pro cizince, které si do země za prací přivezla soukromá automobilka? Obecně platí, že investice do integrace je ve své podstatě investicí do prevence sociálního vyloučení. Zkušenost velí, že tento proces má větší šanci na úspěch, pokud lidé mohou přijít i se svými rodinami. A ne, skutečně se to celé nedá jednoduše outsourcovat.

Třetí věc: komunikace směrem k veřejnosti. Někteří politici a zaměstnavatelé mají představu, že v období negativního naladění veřejnosti vůči migraci – kterému, nelze nepodotknout, řada z nich ochotně pomáhala na svět – bude nejlepší cizince přivézt potichu a s nikým o tom nemluvit. Lze přitom garantovat, že se jim téma dřív nebo později vrátí jako bumerang. Naopak je nezbytné se k věci postavit čelem, obhájit si veřejně, proč jsou v tom kterém podniku nebo nemocnici pracovníci ze zahraničí potřeba, a představit konkrétní plán z hlediska posílení souvisejících veřejných služeb včetně závazků jednotlivých aktérů (viz, opět, předchozí odstavec).

Je zde zcela reálná hrozba, že si ve stávající hospodářsky nebývale úspěšné éře Česko přiveze ze zahraničí statisíce pracovníků, ale zásadně podcení všechny tři výše uvedené body. Důsledkem může být chaos ve veřejných politikách, další radikalizace většiny, a spousta lidí žijících na okraji společnosti bez znalosti jazyka a použitelných kontaktů s lidmi mimo vlastní komunitu. V případě, že přijde další recese, bude ještě hůř. Pokud se máme takovému scénáři vyhnout, nepůjde to bez opravdového řízení migrační a integrační politiky na nejvyšší politické úrovni a napříč rezorty.

Toto je proto apel Vládě České republiky – ještě té staré, a už i té nové – aby a) začala důsledně provádět sběr a analýzu dat pro tvorbu politik zaměstnávání cizinců, b) zajistila udržitelnost sítě regionálních Center na podporu integrace cizinců skrze jejich financování ze státního rozpočtu a do procesu integrace mnohem více vtáhla také obce a zaměstnavatele, c) aktivně mluvila o příčinách, průběhu a důsledcích pracovní migrace s širokou veřejností. Makat je jistě potřeba na spoustě věcí, ale troufám si říct, že málokterá hoří tak, jako správné ukotvení politiky pracovní migrace a integrace cizinců.

Tomáš Jungwirth
Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty