Proděkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Daniel Soukup polemizuje s Petrem Piťhou a jeho obhajobou kritiky Istanbulské úmluvy. Text v mírně odlišné verzi vyšel 27. listopadu na webu Christnet.eu.

Před dvěma měsíci katolický kněz Petr Piťha pronesl v pražské katedrále známé kázání kritizující plánovanou ratifikaci Istanbulské úmluvy. V tomto nešťastném textu Piťha například šmahem nařkl své názorové oponenty z neonacismu, označil homosexuály za budoucí „nadřazenou vládnoucí třídu“ a prohlásil, že „za každý nesouhlas“ budou lidé napříště „deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru“.

Piťhovo kázání vyvolalo živou veřejnou diskusi; a nyní v sobotní MF Ddnes Piťha zveřejnil celostránkový článek (dostupný je i zde), ve kterém se své přemrštěné výroky pokouší hájit. Neúspěšně. Sice aspoň mírní tón, ale i tento jeho text je plný nedoložených tvrzení, špatně pochopených faktů a domnělých spojitostí mezi nesouvisejícími jevy.

Piťha kupříkladu zdůrazňuje, že podle úmluvy „může dojít k odnětí rodičovských práv, je-li to v nejlepším zájmu dítěte“ (čl. 45, odst. 2). Jenže toto nijak nesouvisí s „genderovou ideologií“, ačkoliv se Piťha snaží sugerovat opak. Netuším například, proč argumentuje jedním zákonem z kanadského Ontaria (navíc špatně pochopeným, viz zde), vždyť Kanada Istanbulskou úmluvu nepodepsala.

Následně Piťha uvádí některé příklady, kdy Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch dítěte proti jeho rodičům. Takové případy bývají spletité a bolestné; a o přiměřenosti toho či onoho rozsudku lze určitě diskutovat. Ani tady ale neexistuje žádná spojitost s „genderovou ideologií“. Třeba v případu R. a H. versus Spojené království, který Piťha zmiňuje, byly příčinou odebrání dítěte závažné a vleklé rodinné problémy způsobené alkoholismem matky (souhrn viz zde; podrobnosti o případu zde).

Celý tento oddíl Piťha uzavírá zcela nepodloženou větou „odebrání dítěte je tedy Úmluvou umožněno“. Kromě Kanady totiž uvedl příklady ze dvou zemí, které úmluvu neratifikovaly (Velká Británie, Irsko), a složitý případ Strand Lobben a další versus Norsko z let 2008–2011 (o něm např. zde). Norsko přitom Istanbulskou úmluvu ratifikovalo až v roce 2017; a neodvolává se na ni ani rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v této věci z listopadu 2017.

A hlavně: zbavení rodičovské odpovědnosti ve svém § 871 dávno upravuje i český občanský zákoník. Ochrana rodinného soužití má samozřejmě vysokou hodnotu. Jenže když rodiče svým dětem ubližují nebo se dopouštějí jiných trestných činů, může odebrání dítěte být nejlepším ze špatných řešení. Je na českých soudech, aby vždy pečlivě zvážily všechny okolnosti případu, a Istanbulská úmluva na tom nic nemění.

Předsudky a tradice

V dalších pasážích svého textu se Piťha (podobně jako jiní kritici) snaží vyčíst mnohem víc, než by bylo zdrávo, z čl. 12, odst. 1 úmluvy: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

Zaprvé, na Istanbulskou úmluvu – stejně jako na další mezinárodní smlouvy – se vztahuje ustanovení čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (platné i v Česku): „Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy." (Celý text Vídeňské úmluvy zde).

Předmět a účel Istanbulské úmluvy je jasný z jejího oficiálního názvu: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Ony „praktiky“ zde tedy jednoznačně znamenají – a soudy to tak musejí vykládat – praktiky, které obnášejí nebo ospravedlňují násilí vůči ženám a domácí násilí. Jde například o vraždy ze cti, ženskou obřízku anebo kulturně podmíněnou představu, že manželku či děti je správné třeba i brutálně zbít, pokud nejsou „poslušné“.

Zadruhé, čl. 12., odst. 1 Istanbulské úmluvy je převzatý z čl. 5 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, kterou Československo ratifikovalo v roce 1982 a po svém vstupu do OSN ji roku 1993 přijala i Česká republika. Žádná z věcí, před kterými v souvislosti s tímto ustanovením varují kritici Istanbulské úmluvy (například zákaz českých velikonočních zvyků), za celou tu dobu ani náznakem nenastala.

V oddíle věnovaném tvrzení, že „homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu“, argumentuje Piťha citáty z české Příručky pro genderově citlivé výchovné poradenství (2007). Účelově je vytrhal z kontextu a sestavil v jiný celek – a dokonce ani v této zmanipulované podobě jeho tvrzení vůbec nedokládají. Výukové projekty typu „Měsíc gay a lesbické historie“, které tu Piťha zmiňuje, přece nikterak nevyzdvihují homosexuální zkušenost nad heterosexuální – pouze ji zbavují zapomnění a stigmatizace. A spojitost s tvrzením, že heterosexuálové budou „patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných (homosexuálních) elit“, je už úplně vyfantazírovaná.

Dále zde Piťha odkazuje na dva americké texty z roku 1987: článek Michaela Swifta Gay Revolutionary, který, jak sám přiznává, byl míněn satiricky; a článek Steva Warrena Warning to the Homophobes, který dokonce vůbec neexistuje (jak doložil server Manipulátoři zde). Ale i kdyby první text byl míněn vážně a druhý by existoval, vůbec není zřejmé, proč by se stovky politiků, úředníků, policistů a odborníků ze 47 členských států Rady Evropy, které Istanbulskou úmluvu po celé roky dojednávaly, měly nechat omámit a ovládnout dvěma dávnými článečky z amerických subkulturních časopisů.

Proč úmluvu ratifikovat

To, že se někteří lidé v Česku tak ostře staví proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, je do značné míry omyl pramenící z nepřesného pochopení jejího obsahu a značného přecenění jejího významu.

Istanbulská úmluva se totiž svým jazykem ani myšlenkovými východisky nijak nevymyká z dlouhé řady všemožných mezinárodních smluv, zpráv a strategií, které obvykle v klidu a míru přijala i naše země. Vím to naprosto bezpečně a velmi důvěrně: mnoho let se věnuji odbornému překladu a stovky stran takovýchto dokumentů jsem slovo od slova překládal, dohledával si k nim informace, ověřoval terminologii.

Istanbulská úmluva není zbytečná. Kriminální činy, o kterých se v ní píše, sice už u nás trestné jsou, ale v prevenci a ochraně obětí stále máme jisté mezery. Ratifikací úmluvy se zavážeme k jejich odstraňování a zajistíme, že Česko bude i nadále zemí, která bere problém násilí na ženách a domácího násilí vážně. A také se jasně přihlásíme k mezinárodnímu společenství států ctících důstojnost a práva všech lidí bez rozdílu.

Istanbulská úmluva nešíří žádné nepřátelství mezi muži a ženami – jednoduše proto, že o vztazích žen a mužů na obecné rovině vůbec nepojednává. Zabývá se výhradně násilím vůči ženám a domácím násilím, tedy určitými přesně vymezenými podobami patologického a kriminálního chování. Podobně, dejme tomu, Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (2007) rozhodně nešíří nepřátelství mezi dětmi a rodiči.

A Istanbulská úmluva neprosazuje „genderovou ideologii“. Výraz „gender“ dnes pro řadu konzervativněji založených lidí funguje jako určitá zkratka pro soubor různých jevů a hodnot, které odmítají. To je samo o sobě zcela v pořádku, lidská mysl a lidský jazyk takto prostě fungují. V levicových kruzích se zase používají jiná souhrnná negativní označení, třeba „konzervativní“ nebo „neoliberální“. Nicméně právě u věcí, které nám jsou proti srsti, je zvlášť důležité snažit se řídit moudrou biblickou radou: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“ – s důrazem na první a druhý bod.

Nebojme se genderu

Vlastní význam pojmu gender totiž vychází z poznání nezpochybnitelné a velmi důležité pravdy, že existují rozdíly mezi biologickým pohlavím a „genderovou rolí“, tedy souborem společenských představ o „ženskosti“ či „mužskosti“.

Pohlaví a gender se leckdy plete. Zaměňuje je mimochodem i Piťha, když v souvislosti s „genderovou ideologií“ mluví o intersexuálech. Intersexualita je totiž biologický (nikoliv sociální) stav, kdy se podle pohlavních orgánů nedá jednoznačně určit, jestli je daný jedinec muž, anebo žena.

Pojímání genderových rolí se v různých společnostech a dobách často liší. Stačí zalistovat libovolnou historickou či cestopisnou knihou a příklady jejich ohromné proměnlivosti najdeme skoro na každé stránce. Je to jeden z podstatných projevů úžasné rozmanitosti lidské kultury. Avšak některé tradiční genderové role – a právě o ně a žádné jiné se zajímá Istanbulská úmluva – mohou být jednou z příčin útlaku a násilí.

Preambule úmluvy zdůrazňuje, že „obětí (domácího násilí) mohou být i muži“; nicméně zároveň uvádí, že „ženy a dívky jsou riziku genderového násilí vystaveny ve větší míře než muži“ a že „násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami“. To je bohatě doloženo antropologickými, historickými, sociologickými a kriminologickými výzkumy.

Mimochodem: mezi odpůrci Istanbulské úmluvy a „genderové ideologie“ sice často najdeme katolické křesťany, ale významná vyjádření moderních papežů jsou v plném souladu s východisky úmluvy. Například Jan Pavel II. v listu ženám (1995) píše, že dějiny „značně nepříznivě ovlivnily a ve všech dobách a na každém místě ztížily cestu ženy, které byla upírána její důstojnost, jejíž přednosti byly deformovány, která byla často diskriminována nebo zotročována.“ Jako jednu z příčin uvádí „sílu kulturních návyků, jež během staletí utvářely mentalitu a instituce ve společnosti.“ A papež František v exhortaci Amoris laetitia uvádí, že „dějiny nesou těžké stopy výstřelků patriarchálních kultur, v nichž byla žena považována za bytost druhé třídy,“ a zdůrazňuje, že „v mnohých zemích ještě zbývá mnoho vykonat k prosazení (ženských) práv“ (čl. 54).

Istanbulská úmluva, jako žádný lidský výtvor, jistě není dokonalá. Nicméně už několik let v řadě evropských států platí (například ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Rakousku) a nezpůsobila v nich nic z toho, čeho se její kritici obávají. Tažení proti ní tedy opravdu není nijak opodstatněné.

Daniel Soukup
Proděkan pro přijímací řízení a vnější vztahy FF UK