Druhá polovina 20. století ve verneřické části Českého středohoří odráží smutný příběh většiny severočeského pohraničí. Kopcovitý kraj zaniklých vsí a zplanělých sadů mezi Ústím nad Labem, Děčínem, Litoměřicemi a Novým Borem dosud trpí odsunem původního obyvatelstva po druhé světové válce. O to více překvapí, že uprostřed všeobecného pozvolného zániku vzdorují členové spolku Zubrnická museální železnice (ZMŽ), kteří Středohoří postupně vrací nejen dříve zaniklou malebnou trať, ale také naději na lepší budoucnost.


Devatenáctikilometrová lokální trať 7k z Velkého Března do Úštěku s osmikilometrovou odbočkou z Lovečkovic do Verneřic byla zprovozněna v roce 1890. Dráha s téměř horským charakterem, která na několika málo kilometrech vystoupá z hlubokého kaňonu Labe (146 m n. m.) až do 576 metrů nad mořem, od svého vybudování sloužila zejména průmyslu a jeho rozvoji. Vlaky svážely do ústeckých říčních přístavů výrobky zdejších textilních továren, uhlí z místních malodolů – a samozřejmě vyhlášené ovoce ze středohorských sadů. A popularitu postupně získávala i osobní doprava.

Obrovskou ránou pro celé pohraničí však byla druhá světová válka, respektive její následky. Na kraj bolestně dolehl odsun většiny původního obyvatelstva. Podél dráhy se vylidnily a zanikly celé vesnice, ovocné sady začaly zarůstat a řada malých soukromých podniků nepřežila události spojené s rokem 1948. Provoz na trati začal slábnout, její údržba byla nedostatečná a ani rozvoj rekreace nedokázal předejít nevyhnutelným úvahám o zastavení provozu. Poslední vlaky tratí projely v roce 1978.

Pro většinu drah znamenalo zastavení provozu a následné úřední zrušení definitivní konec. Trať 7k však měla částečné štěstí. Přestože byly vytrhány koleje z Lovečkovic do Úštěku i odbočka do Verneřic, zbývající torzo fyzické likvidaci ušlo – zejména díky realizovanému záměru vybudovat v Zubrnicích skanzen lidové architektury, který by mohla obsloužit muzeální železnice. Cesta ke znovuobnovení provozu však byla ještě dlouhá, díky nezměrnému úsilí nadšenců naštěstí úspěšná.

Léta dobrovolné a mnohdy ryze manuální práce byla korunována až v roce 2009, kdy spolek Zubrnická museální železnice zakoupil bývalou trať a docílil toho, že se úsek Velké Březno – Zubrnice – Úštěk stal opět právně dráhou. Rok nato se v udržovaném úseku Velké Březno – Zubrnice mohly po 32 letech opět rozjet příležitostné veřejné vlaky, od roku 2016 na trati funguje pravidelný sezonní víkendový provoz podporovaný Ústeckým krajem z veřejného rozpočtu.


Příští stanice: Lovečkovice. Nadšenci doufají v pomoc
Velký úspěch pravidelné turistické linky do Zubrnic a stabilizace provozu na trati přiměla ZMŽ k úvahám o postupném zprovozňování dalšího úseku zaniklé trati, konkrétně čtyř kilometrů ze Zubrnic do Lovečkovic, kde spolek provozuje malé muzeum v budovách tehdejšího nádraží. Prodloužení provozu by turistům přineslo řadu výhod. Dráha by cestující vyvezla o dalších 150 metrů výše, čímž by se dostali ze zubrnického údolí do blízkosti středohorských planin.

Výrazně by se přiblížil nejvyšší vrchol Verneřického středohoří a významný turistický cíl – 726 metrů vysoké Sedlo, zřícenina hradu Litýš nebo půvabný městys Levín, společně s místní dráhou proslavený filmem Páni kluci. Postupem času by dráha mohla dopřát širému okolí opětovný nový nádech, který půvabná a trochu pozapomenutá krajina strmých kopců i roklí po letech stagnace zaslouží.


K tomu však členové ZMŽ potřebují celý úsek prakticky znovu vystavět. Pomoci k tomu má projekt Příští stanice: Lovečkovice, jenž má upozornit na snahu prodloužit muzeální dráhu a potřebu sehnat nemalé finanční prostředky na realizaci. Členové spolku však ocení jakýkoliv příspěvek, aby jednou mohl motoráček pokračovat ze Zubrnic dále, potřebují doslova každou pomocnou ruku.

Informaci o kampani a postupném prodlužování Zubrnické museální železnice najdete na stránkách www.jedemdal.cz.

Vít Čepický