Před pár dny vydala Správa národního parku Šumava tiskovou zprávu, jejíž obsah naprosto neodpovídá tomu, co v lese denně vidím a co na Šumavě pozoruji celý svůj život. Chování Správy NPŠ je pro mě nepochopitelné. Místo aby se snažili obnovit přirozenou strukturu lesa, vzniká na kůrovcem zdevastovaných plochách opět smrková monokultura. Stejně tak mě zaráží tvrzení, že padlé dřevo zadržuje vodu. Jistě, zadržuje, ale nezadrží jí snad zdravý strom výrazně více? Proto jsem se rozhodl sepsat reakci na tvrzení Správy NPŠ, která jsou podle mého soudu a mých celoživotních zkušeností lživá.

Profesí jsem lesník. Pocházím přímo z Šumavy a žiji zde od narození. Za minulého režimu jsem zájemce vodil za tehdejší dráty a ukazoval jim skutečnou divočinu. Také jsem více než patnáct let vedl kroužek dětí ze základních škol a vysvětloval jim funkci lesa v ekosystému a jeho příznivé dopady na životní prostředí.

Dnes se musím vyjádřit k tomu, co říkají představitelé Správy národního parku Šumava. Správa ve své nedávné tiskové zprávě tvrdí, že uplynulých téměř třicet let existence národního parku ukázalo, že „lidské zachraňování, v podobě masivního kácení nebo naopak masivního sázení, je to poslední, co Šumava potřebuje“. S tím bych i souhlasil. Jenže problém je v tom, že na Šumavě se nikdy masivně nekácelo, lesy se spíše zachovávaly a udržovaly. Starali se o ně lesníci vzdělaní ve svém oboru. Lesníci, co znali život lesa a vazby v jeho prostředí.

Dále správa parku tvrdí, že „jedním, dnes už jasně vyvráceným mýtem je, že pokud se v bezzásahových zónách nebude aktivně zasahovat proti kůrovci, Šumava uschne – zůstane tu pouze poušť nebo mrtvá krajina“. Jenže to je stejné jako s tím kácením. Já ani moji kolegové nic takového netvrdíme. Jistě nikdo z mých kolegů lesníků nikdy neřekl, že po kůrovcové kalamitě zůstane poušť či mrtvá krajina. Známe totiž dobře obnovní moc přírody. To, na co soustavně upozorňujeme, je neblahý vliv rychlé a velkoplošné ztráty starých lesů na přírodu. A zároveň to, že mladé nárosty nemohou nahradit příznivé účinky těchto lesů na místní klima. Všichni ti, kteří se dneska radují z nějakých „přírodních procesů“, by si měli uvědomit, že to není žádná jimi prezentovaná „divočina“, ale pouhé přirozené nárosty, jimiž se příroda vyvolané katastrofě brání. Před založením NPŠ jsem znával jinou divočinu – hluboké a pusté lesy a pralesy, kde se lidé báli.

Ve zprávě národního parku mě dále zaujala informace, že podle jejich dlouhodobého monitoringu „je průměrná obnova více než 6000 ks stromků na jednom hektaru plochy, což je více než dostatečné množství“.

K tomuto tématu jsme se s kolegy jednou účastnili vycházky k pramenům Vltavy, kterou organizovalo Hnutí DUHA. Převážně jsme se pohybovali v 7. vegetačním stupni, který se nazývá bukosmrkový (pozn.: existuje 11 vegetačních stupňů rozdělených podle nadmořské výšky a průměrné teploty). Hned na první zastávce nám koordinátor parku Pavel Bečka sdělil, že po disturbanci (rozpadu) původního matečného porostu žírem kůrovců se zde vyskytuje v průměru 4500 stromků na jeden hektar (nyní tvrdí 6000 stromků na hektar, ale to nechme stranou). Jenomže jsme stáli u plochy přesahující mnohem více než jeden hektar, s několika staršími buky z původního porostu (asi 10–15 ks). K tomu se ve spodní etáži vyskytovalo asi deset smrčků do výšky jednoho metru.

Ptali jsme se tehdy, kde mají těch 4500 stromků na jeden hektar, když nic nevidíme. Ve všech jiných lesích by byla tato plocha popsaná jen jako holina! Pan Bečka nám vysvětlil, že v národním parku jsou tyhle počty stromků uvažovány „v průměru na všechny plochy“. Podle tohoto vysvětlení se v národním parku může vyskytnout například na pěti arech, tj. 5 % plochy jednoho hektaru, hustý nárost smrčků v počtu 4500 kusů, zatímco na 95 arech se nevyskytuje vůbec nic, a v průměru to podle nich činí 4500 stromků na jeden hektar a vše je v naprostém pořádku. Podle podobné logiky nás nemusí trápit, že je někde sucho, protože jinde jsou rozsáhlé povodně, takže průměrně máme všichni vody dost.

Dále je zajímavé, že podle parku „uschlé horní stromové patro dává prostor životu malých stromků, které v podrostu už rostly, a také novým semenáčkům smrků, buků, ale i dalších dřevin – javorů, bříz, jeřábů apod.“.

Na Šumavě se původně vyskytovala Hercynská směs, která měla základní zastoupení těchto dřevin: smrku, jedle a buku, s příměsí do 5 % dalších dřevin – javoru horského (klenu), jilmu horského (drsného), lípy aj. Záměrně vyjmenovávám pouze dlouhověké dřeviny. Takto smíšený lesní porost se vyskytoval na Šumavě v 7. vegetačním stupni (bukosmrkový), v 6. vegetačním stupni (smrkobukový) a v 5. vegetačním stupni (jedlobukový). V každém z těchto uvedených vegetačních stupňů má smrk jiné (snižující se) původní přirozené zastoupení (v 7. asi 70–80 %, v 6. kolem 50 % a v 5. do 30 %), zbytek zastoupení tvoří především jedle a buk. Výjimkou je 8. vegetační stupeň, který se nazývá smrkový a má nejdrsnější klimatické podmínky. Tady roste již pouze smrk. Jiné jmenované dřeviny se tu sice mohou sporadicky vyskytnout, ale klimatické podmínky jim již nedovolují tvořit úroveň hlavního porostu, zůstávají jako podružné, v podúrovni – spíše jako krycí dřeviny. Z bříz a jeřábů se zaměstnanci parku radují předčasně: bříza obvykle končí v 6. vegetačním stupni (v 7. vegetačním stupni ji láme sníh a námrazy), jeřáb sice doprovází smrk až do 7. vegetačního stupně, může se vyskytnout i v nárostech 8. vegetačního stupně, ale pouze v mladých porostech, u kterých poměrně brzy (30–40 let) po zapojení hlavního porostu dlouhověkých dřevin zaniká.

Co mě však zajímá ze všeho nejvíc, je procentní zastoupení jednotlivých dřevin. Mysleli jsme si všichni, že národní park bude svojí činností směřovat k původní skladbě, kterou jsem popsal pro jednotlivé stupně. Že bude do nižších vegetačních stupňů vnášet jedli a buk, protože tyto dřeviny obvykle nemají dostatek matečných stromů, a navíc obě mají těžké semeno vůči smrku – jedle nemá takový dolet a buk prakticky jenom padá pod okap své koruny.

Pokud totiž člověk z této původní dřevinné skladby učinil před cca 200 lety smrkové monokultury, musí zase člověk vše napravit. V tom si příroda nepomůže. Jenže místo toho po 28 letech trvání národního parku vyrůstá na zničených cca 300 kilometrech čtverečních původního lesa opět čistá a stejnověká smrková monokultura v 5., 6. i 7. vegetačním stupni. Na 80 % plochy lesních porostů v NPŠ přitom má růst smíšený les v základním zastoupení smrk–jedle–buk! Jak je možné, že v dnešní době, kdy se volá po vyšším zastoupení listnatých dřevin, nemusí NPŠ tuto skladbu vůbec dodržovat?

Další věc, která mě přímo praštila do oka, je tvrzení NPŠ, že „odumřelé horní stromové patro navíc vytváří podmínky pro život širokému spektru druhů bezobratlých živočichů, ptáků, hub, lišejníků a vytváří tak velmi pestrou mozaiku horských lesů. Druhová rozmanitost se tímto zvyšuje“.

Namátkou vezměme třeba ptáky. Na Šumavě je evidováno na 220 druhů ptáků. Z tohoto množství je 70–80 % vázáno svým životem na prostředí starého lesa. Jediní, kteří zatím těží z rozpadajícího se dřeva, jsou ptáci řádu šplhavců – ale jak dlouho? Až veškeré dřevo zetlí, budou před nimi stát tyčkoviny, až tyčoviny. Kdy budou mít zase doupné stromy pro svá hnízda, které se vyskytují ve starých lesích? Při současném stavu se ptám: kde v těch mladých nárostech či lesostepích hnízdí veškeří dravci mimo motáků, veškeré sovy mimo výra velkého, kde krkavcovití, křivka, horský kos, brávník, čáp černý a spousta, spousta jiných ptáků, kteří hnízdí na vysokých stromech?

Nepřestává mě zarážet ani tvrzení, že staré padlé dřevo „drží vlhkost a ležící kmeny působí i jako přirozená hráz zadržující vodu“. Nezadrží snad živý vzrostlý strom daleko více vody na svém povrchu? Na jehličí, listí, větvích a kmeni? Přitom jehličnany zadrží obecně dvakrát tolik, co listnáče. Zdravý zelený les je hospodářem s vodou. Pokud není lesů, není ani vody. Proč se dneska starostové šumavských obcí bojí, že ztratí vodu, kterou předtím z lesů normálně čerpali?

Prakticky všechna tvrzení představitelů NPŠ jsou směsí polopravd a ukázkou naprosté neznalosti správného lesního hospodaření. Nejhorší na všem je, že v NPŠ nemá nikdo za nic odpovědnost. Nejlépe to vystihuje věta pana koordinátora Pavla Bečky na mou výčitku u pramenů Vltavy, že zaměstnanci národního parku způsobili zkázu lesů na 300 kilometrech čtverečních. Odpověděl mi doslova: „To my ne, to způsobila příroda!“ K tomu asi opravdu nemám co dodat.