Před jednapadesáti lety jsem se jako prcek probudil u babičky ve vesničce na severu Čech, na křižovatce stál ruský voják a ukazoval tankům a nákladním autům, kterým směrem mají jet zachránit socialismus. V rozhlase vyzývali hlasatelé, aby Češi přišli bránit budovu rozhlasu, ale hlavně aby zachovali klid a jak bychom řekli dnes: nepouštěli se do žádných velkých akcí.

Vesničani chodili k vojákům na křižovatce, ptali se jich, co se děje – někteří ještě dávali bratrům Rusům svačinu a napít, protože měli v paměti jak nás molodci v pětačtyřicátém osvobodili a přece není možné, aby jejich potomci teď přišli v noci a samopaly mířili i stříleli na nás. To bude asi nějaký omyl.

Jenže omyl to nebyl. Bylo to klasické socialistické po ruském stylu nenápadné vybídnutí k tomu, abychom se zařadili do řady, drželi hubu a krok. Kdo nedržel, hned přes ní dostal a za rok znovu, když už byly v akci čeští policajti i pěst dělnické třídy - lidové milice. Chcete svobodu? Dostane přes hubu! To v lepším případě, protože někteří to donesli i životem. A na ty se vzpomínalo minulý týden v Praze u Rozhlasu.

Svoboda zkrátka nikdy nebyla zadarmo a žít v ní je složitější, než v autoritářském režimu. Tam to máte bez větších starostí, držíte hubu a krok, a ti všemocní mohou tolik, že zařídí všechno. Klídek, teploučko, nadávat v hospodě, kde vás nikdo neslyší, a tradá za lepšími zítřky. Kupředu, zpátky ni krok.

I dneska je dost lidí, kteří najednou vzpomínají na širokou náruč socialismu, ale už málokdy vzpomenou na to, že uměla hodně rychle sevřít tak, že svobodně se nadechnout nešlo ani náhodou.

To už teď zase jde, ale měli bychom si dávat pozor, aby nám svobodu neukradli ti, kteří se sofistikovanými firmami v zádech sledují veřejná mínění a na jejím základě pak rozhazují lidu kosti. „Všechno zařídíme za vás, jen se moc neodkopávejte a klidně spěte – jsme to pro vás,“ jako bych to už někde slyšel…

Po protestu Jana Palacha, který se upálil jako memento pro ostatní, byl tehdy na soše Svatého Václava na Václavském náměstí velký nápis: Co je to za dobu, v níž světlo do budoucnosti přináší hořící tělo. Mysleme na to, protože to jsou ty mezní situace, kam až můžeme zajít, když svobodu vyšmelíme se světovládci za zdánlivé pohodlíčko.

Autor je novinář.