Ačkoliv českou politiku v posledních měsících zaměstnávaly především diskuze o tom, do jaké míry lze natahovat ústavu v rámci prezidentových kompetencí při jmenování ministrů, první záchvěvy Zemanova „extenzivního“ výkladu ústavy se objevily při procesu jmenování velvyslanců. Konflikt z roku 2013 s tehdejším ministrem zahraniční Schwarzenbergem, vedl k zamrznutí jmenovacího procesu na několik měsíců. Následky přetahované, jež se vyřešila až nástupem Zemanovi nakloněné Rusnokovy vlády, doznívaly vzhledem ke zvykovému čtyřletému velvyslaneckému turnusu právě v posledních dvanácti měsících.

V pondělí začala každoroční porada velvyslanců v Černínském paláci, a tak jsme v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO) již poněkolikáté zpracovali přehled titulářů zastupujících ČR v zahraničí. Mediální spekulace, že premiér Babiš bude chtít odměnit řadu zasloužilců z řad ANO, se nenaplnily. Pod taktovkou ministra Petříčka, jenž nastoupil do funkce na přelomu léta a podzimu 2018 došlo k jednačtyřiceti střídáním, přičemž osm zastupitelských úřadů zbývá obsadit. Vláda v koordinaci s prezidentem sahala v posledním roce zejména do řad zkušených diplomatů.

Úplných nováčků mezi nastoupivšími tituláři bylo pouze 12, přičemž za „politické velvyslance“ lze považovat pouze bývalého policejního prezidenta Tomáše Tuhého v Bratislavě, Gustáva Slamečku v Soulu, bývalého ministra dopravy Fischerovy vlády, a Jakuba Landovského v Bruselu při NATO, který však disponuje expertízou v bezpečnostní oblasti. Zbývající tituláři mají za sebou léta kariéry na MZV a diplomatických zkušeností, a to včetně bývalého ministra zahraničí Martina Stropnického, dlícího v Tel Avivu, který se tak vrátil do role velvyslance počtvrté. Osm velvyslanců se ani nestihlo dva roky ohřát na MZV, jak tomu zpravidla zbývá, a rovnou se přesunuli na jiný zastupitelský úřad. Po několika letech sbor titulářů průměrně nezestárl, což v řeči čísel znamená, že příležitost dostalo více kandidátů pod 55 let.

Petříček zaklínající se účastí žen v zahraniční politice v tomto ohledu v podstatě selhal a kopíruje tak vzor svého stranického předchůdce Zaorálka, který o ženách-velvyslankyních rád mluvil, ale k nominaci kandidátek do vrcholných diplomatických pozic přistupoval liknavě. Na každoroční obligátní „family photo“ z porady velvyslanců tak bude nejméně žen za celou dobu, kdy se hlavám diplomatického sboru věnujeme, pouhých 11. Jedna velvyslankyně se rozhodně zapíše do dějin české diplomacie – Eva Filipi setrvává v Damašku již od roku 2010, čili po devíti letech aspiruje na rekord.

Ekonomický akcent v české zahraniční politice je i v této vládě výrazný, mírně vzrostl počet absolventů ekonomických oborů a osob, jejichž kariéru před nástupem na MZV předcházela zkušenost v soukromém sektoru, zejména ve financích a výrobních společnostech. Mezi jazyky roste popularita portugalštiny, kterou ovládá 8 velvyslanců, stejně jako polštinu a italštinu, naopak ustupuje arabština. Dominují angličtina a ruština, následované francouzštinou, němčinou a španělštinou.

V následujícím roce čekají na výměnu z významnějších úřadů například Nové Dillí či Berlín. Zda bude premiér Babiš v následujícím roce odměňovat loajální spolupracovníky svého politického projektu či sociální demokraté nabídnou prebendy straníkům lze jen obtížně odhadovat. Nicméně dokola se vynořující mediální humbuky ohledně politických velvyslanců se v realitě ukazují dlouhodobě liché. V české zahraniční politice hrají prim zkušení diplomaté.


Vít Borčany
Asociace pro mezinárodní otázky