V rámci aktuální debaty na téma ženských příjmení je třeba nepouštět ze zřetele některé zásadní důsledky jejich nepřechylování. „Případ přípony -ová“, na niž je problém někdy nesprávně redukován (v případě příjmení typu Veselá jde o koncovku -á) musíme chápat v širších souvislostech.

Především (zde se ztotožňujeme se stanoviskem např. K. Olivy z LN 21. 9. 2019) jsou v diskusi směšována různoběžná hlediska – vnitrojazykové a mimojazykové – a při užívání častého argumentu o možnosti svobodně si zvolit tvar vlastního příjmení je jazykový systém jaksi vzat jako rukojmí. Nikterak nám nejde o snahu upírat ženám vlastní estetické, praktické, funkční či jiné preference, ostatně diskuse se vede ohledně podoby příjmení závazně zapsané v matrice a oficiálních dokumentech – v nenormovaných textech si každý může používat podobu svého příjmení i jména poněkud volněji.

Matriční zákon v současné době na některé možnosti ženské příjmení nepřechýlit pamatuje, např. chrání právo příslušnic národnostních menšin zapsat si příjmení podle zásad jejich mateřského jazyka. Stejně tak je ale třeba dodat, že čeština zdaleka není jediným jazykem, který s ženskými příjmeními určitým způsobem mluvnicky operuje, rozdílnou podobu mají příjmení mužů a žen v mnoha evropských jazycích.

Přechylování ženských příjmení je v českém prostředí výsledkem živé tradice, je obvyklé, bezpříznakové a očekávané (vycházející z ustavené jazykové normy), obzvlášť u příjmení Češek. Čteme-li nebo slyšíme-li nepřechýlené české příjmení a víme-li/usoudíme-li z kontextu, že jeho nositelkou je žena, vyruší nás to při poslouchání/čtení, strhne to na sebe část naší pozornosti, kterou nemůžeme současně věnovat aktivnímu vnímání obsahu. Již zmiňovanými důsledky užívání nepřechýleného příjmení jsou tedy nespočetné konkrétní projevy narušení hladké komunikace (při přímém oslovování, v rámci písemného styku, v mediálních textech…), které mnohonásobně převyšují počet nositelek nepřechýleného ženského příjmení v ČR; nemluvě o situacích, v nichž si budeme myslet, že se mluví/píše o muži.

A nejde jen o neobvyklost. Čeština je jazyk výrazně flexivní, ohýbání je pro ni přirozené. „Povinné“ vyjadřování jmenného rodu a skloňování se, jak známo, týká i obecných podstatných jmen (stůl, tabule), přídavných jmen (krásný, papírová) a rodných jmen (Robert, Tereza), ohýbání ženských příjmení se tak nikterak nevymyká běžné praxi češtiny. (Není pravda, že nepřechýlená podoba příjmení je neutrální: příjmení Novák nebo Veselý nám jasně signalizují mužský rod.) Přechýlené ženské příjmení umožňuje jeho plynulé zapojení do větné stavby tím, že se skloňuje podle běžného vzoru; skloňování je pro čtenáře/posluchače užitečné proto, že je z koncovky jasný pád, a pád napovídá, zda je příjmení podmětem, předmětem, přívlastkem apod., tzn. jakou roli jeho nositel hraje v té situaci, kterou věta vyjadřuje. Nepřechýlené ženské příjmení je naproti tomu obvykle nesklonné, vypadá jako tvar 1. pádu a jeho větnou funkci si posluchač/čtenář musí domýšlet podle kontextu.

V obvyklé české větě takové příjmení zůstává neskloněné jaksi výlučně, na rozdíl od mužských jmen a příjmení, ženských rodných jmen, ale i všech dalších podstatných i přídavných jmen. Vzniká zde tedy jistá uměle vytyčená opozice: nepřechýlené příjmení ženy na sebe upoutává nadstandardní pozornost (je vnímáno neobvykleji než nesklonné výrazy typu tofu nebo želé), o níž jsme se zmiňovali výše: Šli jsme na večeři s panem Tomášem Slámou a s paní Věrou Motyka. V některých případech má jeho forma i další nezamýšlené důsledky: musíme-li respektovat nepřechylování a užít ve veřejné komunikaci např. spojení ordinace doktorky Veselý, usoudí naprostá většina uživatelů češtiny, že jde o přechýlené příjmení v nespisovné podobě.

Nelze ani souhlasit s tvrzením, že příslušnou větnou funkci nepřechýleného příjmení nám vždy pomůžou správně určit ostatní větné elementy: v mluveném projevu (bez možnosti vidět zápis velkých písmen) realizované sestřička Křupala, může tvarem příjmení připomínat přísudek. Jiným příkladem je spojení typu návrh Lípa (nepřechýlené ženské příjmení neumožňuje vytvoření přídavného jména přivlastňovacího, na rozdíl od mužského Lípův návrh), které jsme navyklí vnímat jako tzv. nominativ jmenovací, tj. že byl návrh pojmenován Lípa. Je přitom třeba uvědomit si, že mluvený projev vzniká často bez předchozí přípravy: potřeba zajistit, aby posluchači vůbec pochopili, že jde o příjmení ženy, tvoření takových nepřipravených projevů jen dále komplikuje.

Podobně jako u příjmení, ani u rodných jmen neutrální forma neexistuje. Zákonné předpisy v ČR neumožňují, aby muž měl ženské rodné jméno a žena mužské, a stejně tak neumožňují, aby měl muž ženskou podobu příjmení. A tak důsledně vzato a v zájmu dosažení spravedlivé systematičnosti a rovného postavení před zákonem: má-li mít žena možnost zvolit si mužskou podobu příjmení, proč nemá mít muž možnost zvolit si ženskou podobu příjmení a proč se tatáž svobodná volba nemá aplikovat i na jména rodná? Možná, že jsou vedle žen, které se chtějí jmenovat např. Petra Veselý, i ženy, které se chtějí jmenovat Petr Veselý nebo Petr Veselá, a muži, kteří se chtějí jmenovat Petr Veselá / Petra Veselý / Petra Veselá – zavedeme-li do právních předpisů právo volby mužské/ženské podoby příjmení, proč by toto právo neměli dostat i oni? Umíme dohlédnout dalekosáhlosti důsledků, jež by takové volby s sebou nesly?

Vyřeší se opravdu některé, diskutujícími zmiňované, vnější problémy (jejichž relevanci rozhodně nikterak nesnižujeme) lingvisticky, tj. nepřechylováním ženských příjmení? A přinese nepřechýlená podoba příjmení kýžený pozitivní efekt a vyšší prestiž své nositelce, když ji ostatní komunikační partneři/uživatelé češtiny (kteří tuto volbu neučinili, a dostávají se proto nechtěně opakovaně do nežádoucích situací) neumějí bez potíží, plynule užít v další komunikaci, když vede k neporozumění, nejistotě, nutné další rozpravě o významu, vysvětlování, komplikacím, či snad dokonce nežádoucí záměně významu? A není naopak někdy dokonce spíše dehonestující?

Vše výše uvedené včetně naznačených poněkud nešikovných konsekvencí je třeba vést v patrnosti při úvahách, zda by případná liberalizace zákona vedla ke změnám žádoucím a zda by její přínosy převýšily škody. Zopakujme, že je rozdíl ve vnějších, reálných podmínkách přístupu k ženám a ve vnitřním, autonomním jazykovém systému češtiny; že příjmení cirkuluje soukromým, ale i veřejným prostorem, a nejedná se tedy pouze o soukromou záležitost. Možnost volby pro jedny („líbí se mi to“, „chci to“) by implikovala závazné zacházení s příjmením těchto žen ze strany mnoha jiných mluvčích/pisatelů (přinejmenším v oficiálních komunikačních situacích), kterým se to třeba naopak „nelíbí“, a hlavně kterým by tato možnost mohla činit nezanedbatelné komunikační potíže.

Tereza Klabíková Rábová (FSV UK) a Robert Adam (FF UK)
Autoři jsou bohemisté.