Léto, i to babí, již opět odešlo a podzim, který ho nahradil, je něčím výjimečný. Je to totiž potřicáté, co zcela svobodně vzhlížíme k tomu, jaká zima, po ní léto nebo jaký rok nás čeká. Ona výjimečnost nás také nutí poohlédnout se zpět, událo se toho hodně, pořád cítíme ty emoce. A děje se stále. Otevřeme noviny, vykoukneme z okna, zjišťujeme, kam nás těch 30 let dovedlo.

Tady v horském maloměstě tomu není jinak. Blížící se zimu doslova nelze přehlédnout. Zejména ze Špindlerova Mlýna je křiku, jako od nejhlasitějšího stánku na trhu se zeleninou. Reklama na „Chytrou sezónku“ opět ovládla podzim a z řečí moderátorů oblíbeného rádia už léta nabýváme dojem, že jiná střediska už ani neexistují. Ale kupodivu nevolá jen na turisty. Stále více plní noviny osobními zájmy jakýchsi vlivných lidí a urputné každoroční hledání nových pracovníků už zní jako lákání zvířete na pamlsek. Kulturní nebo sportovní dění jakoby se za tím vším kdesi ztratilo. Odkud se to všechno vzalo?

Není to tak dávno, abychom my místní nezavzpomínali. Zprvu na dobu euforie, kdy ve Špindlerově Mlýně otevřeli nové čtyřmístné lanovky, ve Vrchlabí opravili náměstí, radnici, nebo postavili moderní nákupní centrum. Mysleli jsme si, že jsme na společné cestě k dlouhodobému úspěchu. Ehm, „společné“?! To slovo jsme si od té doby přeci zakázali! A tak jeden hledal, jak by na vzniklé situaci co nejvíce vydělal. Hotely, restaurace nebo lyžařské školy rostly jako z vody. Záplava levných sezónních pracovníků se hrnula čím dál víc. Narychlo jsme je kvalifikovali alespoň tak, aby se byznys nezadrhával. Jestli jsme zprvu měli i hlubší cíle už si vzpomeneme těžko, možná někteří. Naopak v tom společném se čas táhnul pomalu. Však naši zastupitelé museli mít nutně stejně individuální zájmy, jako všichni ostatní.

První pohled na to společné - veřejný prostor - je dnes ve Vrchlabí určitě příjemnější, než si ho z ještě nedávných dob pamatujeme. Po úvodním boomu přišlo dlouhé období nedokončených projektů, chátrání a neschopnosti s tím něco udělat. (Vzpomeňme hotel Gendorf.) I to se nakonec podařilo překonat, veřejný prostor dotvořit a minimálně hlavní vrchlabská ulice dnes působí důstojně. K tomu vzniknul nový volnočasový areál Vejsplachy, kde se u rybníku lidé vyžijí celý rok, v létě na moderním pumptracku nebo v zimě na běžkách, čteme i o plánech na nový bazén.


Pak ale přijde ten druhý pohled. Smysl nedávno proběhlé rekonstrukce náměstí Míru zřejmě spočíval v nahrazení původní aleje výstavou uličního vybavení a dekorace. Co všechno se změnilo ve výrobních plánech Škody Auto, než k přesunu fotbalového hřiště od továrny do Vejsplach vůbec došlo, asi zkoušíme zapomenout, a plánovaný bazén zase má mít „velkorysou“ kapacitu 4 drah, zřejmě extra dlouhých. Velkou váhu to pro nás nemá. Jsme viditelně uspokojeni, když zastupitelé do veřejného prostoru jen nějak investují. Jestli tím však sledují společný zájem obyvatel města nebo jen ten osobní, kariérně-politický, zvlášť když okatě investují jen těsně před volbami, čitelné moc není.

To, že moderní urbanisté u nás své místo nenajdou, se potvrdí hned, jak se přesuneme jen o pár stovek metrů dál proti proudu Labe. Kdo je tu poprvé, ten nejspíš uvěří ve stroj času, když ho překvapí pohled na totalitní ubytovací hangáry v Herlíkovicích. A, že nejde o záměrný skanzen, pochopí až šokem, když dorazí pln očekávání do Špindlerova Mlýna. Za opomíjenou deprimující zónou dnešní „Hromovky“ totiž v centru města zjistí, že, přes zavádění turistických daní v nejvyšší možné sazbě, se tu ve veřejném prostoru za 30 let nezměnilo vůbec nic! Oblibou posledních let je tu navíc vyvěšování historických fotografií, které jen smutně ukazují na fakt, jak náš vztah k údržbě toho společného zdegradoval. Poslední zbytky chátrajících hrázděných domů z dob minulých jsou potom asi tím posledním, o co oko turisty ještě rádo zavadí.

Dobře, zájem o to společné jsme se projevovat nenaučili. V tom soukromém je tomu naopak. Auta na parkovištích jsou pořád větší a novější. Ceny nemovitostí skokově rostou. Vypadá to, že jsme konečně dosáhli materiálních standardů, o které jsme si dříve připadali ochuzeni. Změnilo se tím ale něco na našem přístupu v prosazování individuálního, tady víceméně podnikatelského zájmu?

Ten vidíme všude. A to doslova, když reklamní poutače rámují nebo zakrývají snad jakýkoli pohled na okolí. Zištné prosazování obchodních zájmů a zabalování pořád stejných služeb do nových „produktů“ se staly hlavními jmenovateli naší činnosti. Zpočátku jsme jen uváděli vyšší ceny v cizojazyčných jídelních lístcích. Dnes každý, kdo je zvyklý znát ceny skipasů, novoročních večeří a dalších služeb už během plánování dovolené, tu bude zklamán: Ještě na podzim jsou ceny neznámé a po příjezdu na místo se stejně ukáže, že bez předchozí online registrace budou vyšší, než očekávané. Vedle toho překvapí, kolik zcela nových pracovníků tu tyto služby stále zajišťuje a že se jejich kvalifikace k různým činnostem po desetiletích nijak nezvýšila. Na jejich lhostejnost ke kvalitě služeb tu narážejí úplně všichni. I když, někdo mi loni říkal, že ho začali vlekaři s úsměvem zdravit – s tímto minimem jsme se asi spokojili.

Stále vzrůstající rozpor mezi stagnující kvalitou služeb a jejich rostoucí cenou dlouhodobě snižují zájem zklamaných turistů o naše střediska. Západní turisty postupně nahrazovali ti blízkovýchodní, ty potom naši severní sousedé, zimními radovánkami zatím málo políbení. Až se ti nasytí, poohlédneme se zřejmě třeba do Číny. Má to ale smysl? Sami vidíme, že nemá. Nelze proto přehlédnout přeorientování služeb na českou smetánku, ochotnou draze platit za průměrné služby, což nevyhnutelně vede k upevňování směšné atmosféry provinčního snobismu.

Samozřejmě, že musíme generovat zisk. Mluvíme o lyžařském středisku a lyžařský byznys dnes musíme vnímat jako globální. Trend neustálé modernizace infrastruktury, v horách velmi nákladné, znamená nutně i globální zdražování. U nás, ve Špindlerově Mlýně obzvlášť, ceny samozřejmě také stoupají, s tou modernizací infrastruktury to ale tak žhavé není.

Ano, provoz špindlerovského skiareálu, hlavního pilíře obživy v oblasti, je v rukou zahraniční finanční skupiny, která se zavázala do něho investovat. Jak jsme ale očekávali, že bude investovat někdo, kdo má ryze účelově obchodní zájmy? Ano, postavili novou moderní šestimístnou lanovku. Za jejím vznikem však sotva můžeme vidět víc než Potěmkinovskou snahu zakrýt ostudu z pádu stanice té předešlé, který jen zázrakem nikoho nezabil, a za který snad nikdo nenese odpovědnost. Ano, mění se i prostředí areálu. Moderní dřevěné fasády provozoven Skiareálu, po letech první viditelné investice, na první pohled vytvářejí pozitivní iluzi. Druhý pohled ale odhalí improvizaci v pozadí. Rozšíření restaurace o krytou terasu zahradí přístup k oblíbenému baru, který pak zeje prázdnotou. Zjevně uspěchané řešení nástupní stanice a garáže nové lanovky změní atraktivní přístup do areálu v jakýsi tunel a ploch, využitelných pro doprovodné aktivity, jím také výrazně ubude, jako by tu o ně nebyla nouze.

Investice do kvalitních návrhů a standardních procesů plánování by se těmto obchodníkům zřejmě vyplatila i finančně, pokud by jim na stávajících lokalitách dlouhodobě záleželo. Proč ale? Plánem je přeci vybudovat nový areál, daleko u nádrže Labské přehrady, přes který se Medvědín a Svatý Petr konečně propojí! Vznikne nový terminál, jehož vzdálenost od stávajících služeb a centra města bude daleko za hranicí, kterou bychom ještě mohli nazývat komfortní. Tento hlavní nástupní bod do skiareálu bude zajisté plně pod kontrolou jeho provozovatele, aby tak zavedené služby v původních lokalitách účinně potlačil. A to se ani nemusíme ptát, které sjezdovky budou zasněžovány, když vody stále ubývá. Ve Špindlerově Mlýně už totiž nepřekvapí, že se pod názvem „propojení“ skrývá další prohlubování fragmentace tohoto střediska. Obzvlášť zarážející je však rozsah změn v území a ekologický dopad těchto plánů. V tom totiž „projekt propojení“ málem předčí i všechny totalitní projekty, které tu kdy byly realizovány. Blokujeme stavby různých dálnic, v Národním parku Krkonoše to ale nevadí snad ani Krakonošovi, tady se na to dokonce těšíme! S odkazem těch totalitních projektů jsme se přitom dodnes nedokázali vyrovnat. Labskou boudu jsme nejdřív málem zbourali, teď ji zase chtějí schovat pod dřevěný kabát. Obrovský dřevěný kolos bez zjevného kulturně-historického kontextu bude horám jistě velkým přínosem.


Útěchou nám má být, že to není jen tady, kde laxně svěřujeme naši budoucnost výhradně do rukou obchodníků a ekonomů. Dokonce jsme došli tak daleko, že je dnes volíme, aby obdobně zobchodovali naši zemi jako celek. Kdo by snad nesouhlasil, aby se ve své skepsi rychle někam schoval, hlavu strčil pod polštář a představoval si, že žije v úplně jiné společnosti. Mohl by se mu, tak jako mně, zdát sen, ve kterém těch 30 let proběhlo úplně jinak…

Sen o společnosti, pro kterou demokratizace znamenala snahu znovu najít odpovědnost, vzájemný respekt, osobní i profesní, schopnost vést diskuzi a také získat místní identitu, ztracenou mnohonásobnou reorganizací země v posledním století. A že z té diskuze vzešli zastupitelé, kteří tuto odpovědnost umožnili důstojně a důvěryhodně přetavit ve skutečnost.

To záhy vyústilo v potřebu vytvořit prostor k setkávání lidí, a to zejména na sídlištích, kde zcela chyběl. Lidé si potom začali opět uvědomovat, k čemu všemu své město mají a ve veřejném prostoru v celém městě to začalo hýřit aktivitou. Také radnice si uvědomila, jak důležitým nástrojem obnova veřejného prostoru je, a to až tak, že zůstala pokorná a nevyužívala ji k politickým gestům. Místo toho pověřila profesionální tým lidí k analýze potřeb města a stanovení konkrétních kroků obnovy a soustředila se na vedení veřejné diskuze s tím spojené. A nezůstalo jen u prvotní obnovy, daný přístup se stal standardem, a ve Vrchlabí tak nevyčerpávají svůj potenciál okrášlením tradičního náměstí u kostela na oko před volbami. Investují v místech, třebaže dříve přehlížených, jejichž úprava nejvhodněji usměrňuje aktivity ve městě, aby je udržela v té nejlepší možné kondici. A lidé nejen na první, ale i na druhý pohled vidí, k čemu své zastupitele ve skutečnosti mají. „Společně“ tak získalo nový rozměr.

Zájem poznat dlouho izolované sousedy sem brzy přivábil turisty ze všech koutů Evropy a zavádění nových služeb na sebe nedalo dlouho čekat. Lidé však zůstali sebekritičtí. Nakonec i v tom soukromém se postupně shodli na společném postupu, aby byli schopni dlouhodobě udržovat co nejkvalitnější služby, a také zodpovědně rozvíjet sdílené prostředí. Vědomi si negativ popírání přírodních měřítek z dob totality, věděli, že nebude možné v úzkém údolí najít všude ke všemu vhodné podmínky. Rozhodli se proto pro trvalé upevnění spolupráce v celé jeho délce - od Vrchlabí až po Špindlerovu boudu. V Krkonoších, kde byla společnost rozeklána hřebeny hor i hranicí krajů, se tak stalo něco mimořádného, když místní sami spojili svou činnost pod zcela novou identitou. Celek pak pojmenovali jednoduše podle řeky, která údolím protéká - Labsko.

Labsko rychle získalo důvěru místních obyvatel, provozovatelů služeb a zastupitelstev, ale i zájem turistů, když navenek dokázalo větší a silnější značku účinněji propagovat. Začalo udržovat ucelený katalog ubytovatelů v celém území a ubytování potom také přes infocentrum pomáhalo zprostředkovávat. Každý ubytovaný potom dostal tištěný katalog služeb, nabídek, i pořádaných akcí a reklama tak zmizela z cest, mostů nebo budov.

Hlavním přínosem se však zprvu ukázaly být změny v dopravní infrastruktuře. Kromě informačního systému, který zahrnul všechny dopravce a sjednotil a zpřehlednil jízdní řády na všech zastávkách, zavedli v Labsku systém ekologických a komfortních autobusů, v krátkých intervalech převážejících lidi po celém údolí. Tyto „Labské autobusy“ byly navíc pro ubytované, registrované nebo držitele vícedenních skipasů v rámci Labska vždy zcela zdarma. Jak dopravní a sportovní infrastruktura, tak ubytovací kapacita celé oblasti byla totiž provázáním mnohem efektivněji využita, a tím i lépe udržována.

Podpora hromadné dopravy se navíc ukázala jako klíčová pro uvolnění rozvoje strategických rovných ploch říční nivy, které byly do té doby blokovány potřebou plochy pro individuální parkování. V Herlíkovicích a na Hromovce tak konečně vznikla důstojná městská struktura, která nahradila ostudné ubytovací hangáry a technické areály. Do území se podařilo vnést společností vyžadovaný veřejný prostor i služby globálních řetězců, pozitivně doplňující a motivující ty místní. Zároveň bylo konečně možné elegantně odstranit letité provozní problémy lyžařských areálů - diskomfort přístupu ke sjezdovkám v Herlíkovicích nebo propojit obě strany špindlerovského areálu, aniž by kvůli tomu bylo nutné budovat nové sjezdovky nebo parkoviště.


V zimě v Labsku lyžaři vyrazí na sportovní sjezdovky do Špindlerova Mlýna, s malými dětmi na Kněžický Vrch nebo večer do Herlíkovic, vícedenní permanentky jsou totiž platné v celé oblasti. Běžkaři a pěší turisté zase ocení nabídku hřebenových cest, Mísečských okruhů nebo vyrazí najíždět kilometry do nově vzniklého areálu ve Vejsplaších. Spojení všech místních areálů totiž nabízí téměř 50 km sjezdových a přes 150 km běžeckých tratí, což je nejen v rámci Krkonoš bezkonkurenční. A když přijde suchá zima, turisté rádi vyrazí na Vánoční trhy, nákupy nebo za kulturou do Vrchlabí. Případně stráví den v bazénech a saunách vrchlabského aquaparku, který vrchlabští nepodcenili a postavili ho s kapacitou odpovídající celé oblasti.

V létě tu zase jezdí turisté na kole, a to prakticky v každém věku, když celým Labskem projedou po komfortní rovinaté Labské stezce po klidném pravém břehu Labe od špindlerovských lanovek až na vrchlabské náměstí. To ocenili také místní obyvatelé. Jak ti z Labské, když už nemuseli riskovat život chozením pěšky po vozovce ze Špindlerova Mlýna, tak ti z Hořejšího Vrchlabí, když se pro ty účely radnice aktivně zasnažila o zajištění průchodnosti a revitalizace areálu bývalé Tesly, a jim se tak konečně otevřela důstojná cesta k jejich městu.

Kdo by si totiž myslel, že Labsko vzniklo jako účelová podpora turismu a podnikání, mýlil by se. Ukázalo se totiž být cestou k něčemu, čemu se tu říká „udržitelný rozvoj“. Ekonomický růst je tu tak stejnou měrou doprovázen růstem sociálního komfortu obyvatel, když veškerý turistický komfort je vždy v plné míře k dispozici také všem, kteří zde bydlí nebo pracují. A nad tím vším stojí ochrana životního prostředí, už jen z vědomí toho, že příroda je základním kamenem pro udržení míry cestovního ruchu v oblasti. Dopad podnikatelských zájmů na životní prostředí je v Labsku účinně redukován jejich ukojením ve větší ploše. Cyklostezka a Labské autobusy snižují dopravní zátěž v údolí, a tím emise oxidu uhličitého, ale i množství soli potřebné k zprůjezdňování silnic. Les tu sjezdovkám musí ustoupit minimálně. Propojování areálů tu řeší v rámci již zavedených tratí a komfort pohybu na sjezdovkách zvyšuje důsledně špičková úroveň bezpečnosti a osvěty o správném pohybu na nich, namísto jejich nekonečného rozšiřování. V Labsku totiž nestojí obchod nad řemeslem, a přirozeně tu platí, že nejen instruktoři lyžování jsou v nejrenomovanějším středisku těmi nejlepšími, které můžete v daném oboru v zemi najít.


Dlouhodobá snaha o zodpovědný rozvoj, důkladná příprava a posuzování urbanistických soutěží, společenská diskuze atd. však vedly u místní společnosti ke zcela novému pochopení termínu „prostředí“. Rozvoj nových lokalit se stále více snažil být přínosem a adekvátním doplňkem k těm stávajícím a jak „rozvoj“ začal být chápán jako „údržba“, uvědomili si místní, že každý chodník je třeba uklidit a dům opravit, ať už je z jakékoli doby. „Prostředí“ tu tak lidé vnímají i v kulturně-historickém kontextu, nikoli nenávistně, ale zodpovědně. V ostrém kontrastu ke zbytku země tu tak lidé i odkaz doby nesvobody přijali za vlastní, udržují ho, ba dokonce z něho dokáží těžit. Vrcholem bylo zachování důstojnosti Labské boudy na česko-polské hranici její adaptací na unikátní muzeum komunismu, objektivně mapující život, průběh a dopad komunismu v obou těchto zemích. Mnozí západní turisté, ale stále více i Češi a Poláci, sem po desetiletí míří právě kvůli zájmu se o něm poučit.

V Labsku tak po 30 letech žijí lidé spokojení, a s plnou důvěrou v činnost svojí, i svých zastupitelů, vzhlíží k ještě lepším zítřkům. Našli ztracenou identitu v Labsku i Evropské Unii, která pro ně není ničím jiným, než partnerem, který jim jejich zodpovědné cíle pomáhá prosazovat. Nesdílí strach z imigrace, protože práce s lidmi a respekt k nim je podstatou místního dění. Lidí se tu nikdo nebojí, lidem se tu věnují osobně, místo aby je odkázali na internet, o lidi se starají. A od České země vyžadují totéž…

Petr Eliáš, bytem ve Vrchlabí