Epidemiolog Zdeněk Ježek, který se podílel na celosvětovém programu boje proti pravým neštovicím a zasloužil se velkou měrou o to, že byla tato zákeřná choroba vymýcena, zemřel 24. listopadu ve věku 87 let. Se špičkovým odborníkem, jenž se dočkal většího uznání ve světě než doma, se přišli dnes rozloučit do motolského krematoria nejen jeho nejbližší a přátelé, ale také mladí skauti. Právě skautské zásady totiž významný český lékař po celý svůj život vyznával.

„Mou výzkumnou laboratoří nebyly ordinace a nemocniční oddělení, ale jurty a stany ve stepích a pouštích, chatrče uprostřed džungle či v deštném pralese,“ řekl mi před lety, když jsme spolu začínali pracovat na jeho knize vzpomínek. V ní také teď listuji:

Indie, epidemie neštovic, 1973: Zoufalí lidé mě doslova vynesli z auta a začali se o mě přetahovat. „Pojďte k nám, máme malé děti! Pojdťe ke mně, umřela mi žena!“ Antibiotik, která by zabrala na bakteriální infekci kůže bylo málo, rovněž mastí a očních antiseptik. Neměl jsem analgetika mírnící bolest, ani ataraktika tišící neklid. Nemohl jsem pomoci. Mé zoufalství se ještě vystupňovalo, když mě plačící matky vedly k řece. Pod kořeny stromů, ve větvoví a na krajích vody uvázla těla jejich dětí. Nedoplavaly do svaté řeky.

Somálsko, epidemie neštovic, 1977: Lidé tu žijí v chatrčích, které nemají dveře. Izolace nemocných? Naprostý nesmysl... Řešení nám nakonec napověděli sami nomádi. Všimli jsme si, že kolem svého přístřešku staví bariéru, tzv. háro. Je to hradba z trnového křoví, která je chrání před útoky lvů, levhartů i hyen. Inspirovali jsme se a nabídli odměnu ženám z první postižené vesnice. Ty ochotně vybudovaly na kraji osady přístřešky a háro. K tomu jsme posadili hlídače, který měl střežit pacienty.... Nepamatuji si, že by se někdo snažil utéct.

Rumunsko, epidemie AIDS, 1990: O děti se v sirotčincích starali nevzdělaní lidé, kteří neměli ponětí o hygienických zásadách, natož aby byli schopni vychovávat. Opuštěné děti byly podvyživené, nedostávalo se jim masa, zeleniny, mléka... Aby jim dodali živiny a posílili jejich imunitu, podávali jim alespoň „mikroinfuze“ krve. Netušili, že tak spoustu dětí nakazili krví infikovanou HIV. Nákaza se roznesla brzy po všech ústavech.

Zair, epidemie eboly, 1995: Oblékání trvá desítky minut. Nejprve overal, na něj chirurgický plášť, dvě plastové zástěry, jednu zepředu, druhou na záda, gumové boty. Pak masku s čelním štítem. Naše ochranné oblečení doplňuje čepice a dva páry latexových rukavic. Tato „uniforma“ nás chrání před nákazou. Samozřejmě ne vždy. Jedna ošetřovatelka se infikuje, když si setře rukou v rukavici pot stékající do očí. Ani tři páry rukavic neuchrání další sestru, která se píchla použitou injekční jehlou... Je těžké se dívat na to, jak umírají kolegové., přátelé, vaši pacienti.

Mise proti neštovicím
Čtyři situace, které nejlépe charakterizují příběh člověka, jenž se zapsal do historie světové medicíny a do osudů mnoha lidí žijících na různých kontinentech.

Zdeněk Ježek se narodil sice v roce 1932 v Liberci, v 50. letech studoval na Karlově Univerzitě v Praze, ale pak více než 25 let působil mimo území své vlasti. Ve službách Světové zdravotnické organizace (WHO) pomáhal především nemocným a trpícím v chudých zemích Asie a Afriky.
Za velkou školu života i v profesi považoval už svou první misi v Mongolsku, kam byl vyslán v 60. letech WHO, aby zjistil, jaké nákazy sužují tamní obyvatelstvo. Právě v Mongolsku si osvojil metodu operativního výzkumu, kterou pak praktikoval s kolegy i v dalších zemích. Po dobu více než 16 let se totiž posléze účastnil mezinárodního programu likvidace neštovic.

Historie pravých neštovic, nebo-li varioly, byla po staletí ságou smrti a slepoty. Ještě koncem 60. let minulého století onemocnělo ročně neštovicemi na 10 milionů lidí na světě, z nichž dva miliony zemřely, další miliony trpěly těžkými následky.

Zdeněk Ježek začal v programu eradikace neštovic aktivně pracovat počátkem 70. let, a to v místě jejich maximálního výskytu, tedy v Indii a jak sám přiznával, zpočátku se zdálo, že jsou všechny snahy marné. Práci zdravotnických týmů, jež WHO do Indie vyslala, komplikovaly přírodní podmínky i společenské klima, tedy časté povodně, sucha, neúrody a hlad mezi obyvatelstvem, pak také jeho neinformovanost a nedostupnost. „Ano, někdy jsme sami pochybovali,“ píše Zdeněk Ježek ve svých pamětech. Reálná naděje vysvitla až po změně metodologie, kdy plošná vakcinace obyvatelstva byla nahrazena moderní protiepidemickou prací. Tehdy počty nemocných začaly prudce klesat. A v roce 1975 bylo poslední ohnisko neštovic v Asii zlikvidováno.

Zdeněk Ježek se posléze s kolegy přemístil do Somálska a Etiopie, kde se jim od roku 1975 do roku 1977 podařilo také proočkovat veškeré tamní obyvatelstvo. Posledního nemocného objevili v říjnu roku 1977 v na jihu Somálska, epidemie byla zastavena, neštovice byly pak prohlášeny v roce 1980 za vymýcené.

To byl přelomový a neoddiskutovatelný úspěch Světové zdravotnické organizace, o jejímž potenciálu Zdeněk Ježek nikdy nepochyboval. Ze zkušeností týmů, v nichž tehdy působil, dnes čerpají další zdravotnické programy.

Ebola, Marburg, Lassa, AIDS...
S neštovicemi to však neskončilo. V následujících desetiletích byly ve světě identifikovány nové infekční choroby, objevily se viry jako Ebola, Marburg, Lassa. Zdeněk Ježek se s nimi setkal už v době, kdy působil v Africe. V roce 1995 se jako vedoucí mezinárodního týmu podílel například na likvidaci eboly v Kikwitu. Další roky pak zasvětil boji proti HIV/ AIDS – a to v zemích bývalého Sovětského svazu, v Rumunsku a dalších státech, včetně České republiky.
Je autorem dvou set odborných publikací – monografií, skript a článků. Jeho jméno samozřejmě nechybí také pod zásadní publikací Neštovice a jejich eradikace, jež vyšla v Ženevě v roce 1988. Mimochodem program vymýcení neštovic byl dvakrát navržen na Nobelovu cenu míru. Sám Zdeněk Ježek byl za svou činnost oceněn WHO, mongolskou i indickou vládou, nakonec – byť s jistým zpožděním – se mu dostalo uznání i v jeho vlasti. Poslední roky svého profesního života pak věnoval vzdělávání mladých lidí, veřejně také vystupoval proti biologickým zbraním a bioterorismu.

Epilog
Epidemie byla zastavena. Smrtelná nemoc vymýcena. Je to tak jednoduché říci, napsat. Za onou větou jsou ale roky tvrdé práce a život v permanentním ohrožení, ve stresu. Skrývá se za ní také dlouhé a časté odloučení od rodiny.
Jak jsem měla možnost profesora Zdeňka Ježka poznat, byl duší vždycky skaut – a vlastně i v reálném a profesním životě. Byl to vytrvalý stopař, neúnavný bojovník a soucitný lékař. Medicína byla pro něj posláním, jemuž byl ochoten velmi obětovat, přitom ale také velmi miloval své blízké. Často mi opakoval, že bez podpory své ženy a dětí, jež byly ochotny se svého času za ním odstěhovat třeba i na druhou stranu zeměkoule, by nebyl tím, čím se stal. A nemohl by vykonat tolik dobrého.
Bylo mi ctí, že jsem mohla profesora Ježka poznat a spolupracovat s ním.


Více informací:
Zdeněk Ježek – Irena Jirků: Ve znamení neštovic. Český epidemiolog ve službách WHO. Academia, 2010

Irena Jirků
Autorka je vedoucí magazínu ego!