Svět vstupuje do bezprecedentní hospodářské krize způsobené globální pandemií koronaviru. Státy po celém světě mobilizují gigantické objemy prostředků a pumpují je do ekonomiky, aby zabránily jejímu kolapsu. V tutéž chvíli se nacházíme uprostřed eskalujícího problému změny klimatu, která se v Česku projevuje především dlouhodobým suchem. Ač je to s podivem, jedna krize se může stát řešením krize druhé a ukázat nám cestu ze zdánlivě bezvýchodné situace.

Investujme strategicky
Experti na změnu klimatu již dlouho tvrdí, že dosažení klimatické stability si vyžádá nesmírné investice do energetiky, průmyslu i zemědělství. Prakticky všechna hospodářská odvětví je nutné transformovat na nízkouhlíková, bezodpadová a trvale udržitelná. Jestliže nechceme být svědky postupného rozvratu všech zemských ekosystémů, pak je třeba tuhle nákladnou transformaci začít brát jako nezbytnou, a dříve či později ji opravdu uskutečnit. Evropský Green Deal, ač sám o sobě není samospasitelný, si právě takovou přeměnu klade za cíl.

Propad způsobený koronavirem si rovněž vyžádá enormní výdaje z veřejných rozpočtů. Každá hospodářská krize však může znamenat i jedinečné snížení nákladů na velké státní projekty, na rozdíl od doby konjunktury, kdy jsou lidské zdroje nedostatkové a materiály i pozemky drahé.

Je to stejné jako v příběhu o Hladové zdi: pověst praví, že ji Karel IV. nechal postavit v době hladomoru, aby strádajícímu lidu poskytl práci, zároveň tím však pro Prahu získal strategické opevnění. Dnes bychom řekli, že Karel IV. v čase krize ušetřil na výdajích a ještě svým investičním podnětem dokázal rozhýbat ekonomiku.

Stejně tedy lze postupovat dnes, a onou Hladovou zdí může být zelená transformace, jejíž realizace nás tak jako tak někdy čeká. Může však zaznít otázka: opravdu to natolik spěchá? Nebylo by lepší vyčkat, až budou zelené technologie levnější, a peníze zatím investovat jinak?

Za minutu dvanáct
Bohužel času vážně není nazbyt, situace ohledně stavu klimatu je totiž urgentnější, než si někteří z nás možná připouštíme. Jeden z nejuznávanějších klimatologů na světě Hans Joachym Schellnhuber (přední vědec IPCC a poradce mimo jiné Angely Merkelové a papeže Františka) v roce 2017 prohlásil: "klimatická matematika je brutálně jasná. Pokud svět nevyléčíme během několika málo let, může být do roku 2020 fatálně raněn.“

Máme tendenci vnímat taková slova jako přehnaná, v tomhle případě však jde o podložený vědecký výrok. V práci Schellnhuberova výzkumného týmu se můžeme dočíst, že nárůst teploty přestává probíhat lineárně; již neplatí, že čím více emisí skleníkových plynů v atmosféře, tím větší oteplení. Obligátním příkladem je ubývající severní ledový příkrov. Bílá barva ledu sluneční paprsky převážně odráží, zatímco tmavá barva oceánu je spíše pohlcuje; táním ledovců tak nastává další oteplení, které my už nemůžeme nijak ovlivnit. Dalšími takovými „zrychlováky“ jsou únik methanu do atmosféry z tajícího permafrostu nebo rostoucí míra lesních požárů. Stav, kdy nad globálním oteplováním zcela ztratíme kontrolu, tak může nastat již překvapivě brzy.

Pokud má Schellnhuber pravdu a letošek je opravdu nejzazší mezí pro účinnou nápravu, pak to, jakým způsobem vyjdeme z koronavirové krize, může bez nadsázky rozhodnout o osudu planety.

Evropa usiluje o nápravu, ne tak naše vláda
Mnoho evropských politiků vnímá bezprecedentní urgenci současné situace a zelenou přeměnu tlačí kupředu. Sedmnáct evropských ministrů životního prostředí vydalo prohlášení, ve kterém požadují snížení emisí do roku 2030 o 50-55 %, místo stávajících 40 %. Z Evropského parlamentu dále vzešel manifest GreenRecovery, který vyzývá k vytvoření celosvětové aliance, jejímž cílem bude zelená transformace právě po zvládnutí pandemie. Po zelených investicích však volají hlasy i z tuzemska. Hospodářská komora ČR ve své tiskové zprávě z 28. dubna uvádí, že investice na ochranu životního prostředí jsou smysluplné a snaha o jejich utlumení může přinést snížení konkurenceschopnosti Česka na evropském trhu v oblastech ekologického hospodářství.

Premiér Babiš a jeho dvojitý ministr Havlíček se však zarputile drží postoje, že Zelenou dohodu bychom v tuhle chvíli měli strčit do šuplíku. Havlíček se v Otázkách Václava Moravce nechal slyšet: "Budeme se muset vrátit trošku dozadu, přehodnotit ambice a primárně nastartovat průmysl a ekonomiku… Nemůžeme se v situaci, kdy je ekonomika na kolenou, tvářit, že zekologizujeme celý svět." Náš premiér se pak vyjádřil ještě ostřeji. „Očekávám, že Brusel už konečně zapomene na ty své Green Dealy, které ničily náš automobilový průmysl a ekonomiku, ty emisní povolenky. Já očekávám, že Evropa začne podporovat ten tradiční, klasický evropský průmysl,“ uvedl Babiš v dubnovém rozhovoru pro ČT.

Myšlenka, že hospodářství lze postavit na nohy právě skrze Green Deal, je, zdá se, zcela mimo rámec myšlení obou zmíněných politiků. Babiš bere Zelenou dohodu dokonce jako něco škodlivého a „ozdravit“ hospodářství hodlá investicemi do průmyslu a stavebnictví. „My chceme, aby se naše země vrátila do normálu,“ uvedl dále, co ale znamená tenhle „normál?“ Ať už se nám to líbí nebo ne, tradiční průmysl stojící na fosilních palivech směřuje k nekontrolovatelnému nárůstu teploty, pozvolné přeměně naší země v poušť a k celosvětovému klimatickému chaosu.

Nad těmito věcmi nejde jen tak přivřít oči. Jak jim hodlá naše vláda předejít? Jestliže máme na Green Deal zapomenout, existuje nějaký alternativní plán, jak dosáhnout klimatické stability? Pokud ano, měli by ho naši lídři urychleně představit veřejnosti, a to jak laické, tak odborné. Ve hře totiž nejsou jen peníze, ale také zdraví a životy nás i budoucích generací.

Šimon Pešta a Vojtěch Pecka