Koronavirus českou ekonomiku letos připraví o 600 až 800 miliard korun. Jedná se o odhad nevytvořené přidané hodnoty ve srovnání se stavem, jaký ekonomické subjekty očekávaly v době tvorby svých finančních plánů na letošní rok. Kdo bude postrádat uvedenou částku? Z definice platí, že se o přidanou hodnotu po odvodu nepřímých daní státu dělí zaměstnanci ve formě odměny za práci se zaměstnavateli, kteří mají zbytek k dispozici pro investice či odvody vlastníkům.

Kdyby každá domácnost, každý podnikatel a podnik letos přišli zhruba o 10 % příjmů, byl by to problém, i když pro většinu subjektů řešitelný. Mnohem závažnější je ovšem nerovnoměrnost očekávaných ztrát. Kupříkladu důchodci, jichž je v populaci 2,9 miliónu, si mohou být aspoň pro letošek svými příjmy jistí. Mezi zaměstnanci, jak vyplynulo z dubnového průzkumu, zhruba polovina koronavirus ve svých peněženkách nijak nepocítila, ale nemalá skupina přišla prakticky o celý příjem. Tato nerovnoměrnost je sama o sobě pádným důvodem k intervencím vládní finanční politiky. Vláda zvýšila letošní schodek rozpočtu o 260 miliard a dalšími stovkami miliard slíbila přispět ekonomickým subjektům formou finančních nástrojů, především garancí.

Úsilí vlády je vedeno nejen sociálními ohledy, ale také snahou zamezit dezintegraci ekonomických vazeb mezi subjekty, která by pak zpomalovala návrat ekonomiky na růstovou trajektorii. Je třeba nicméně vidět, že vládní finanční politika sama o sobě negeneruje hodnoty. Je pouze přerozdělovacím mechanismem mezi ekonomickými subjekty, sociálními skupinami a časovými obdobími.

Dosavadní opatření, ať již schválená či uvažovaná, jsou takřka výhradně typu časového přerozdělení. Dnes si vláda prostředky vypůjčí od investorů a někdy v budoucnu, až se stav ekonomiky zlepší, je možná vrátí. Velká část veřejnosti je vůči tomuto typu přerozdělování obecně tolerantní a ani nejkonzervativnější opozice vzhledem k hloubce koronakrize proti zadlužování vlády nyní neprotestuje, naopak, leckdy navrhuje ještě velkorysejší transfery. Zkrátka, při hašení požáru se nehledí na spotřebu vody.

Mezi vládními opařeními je ale třeba pečlivě rozlišovat. Odpuštění pojistného, zvýšené ošetřovné, pětistovka živnostníkům denně či úhrada části nájemného zůstávají bez stínu pochybností. Jsou totiž transferem, který se týká výhradně letošního, z hlediska veřejných financí již odepsaného roku.

V portfoliu opatření ovšem figurují i taková, která nelze vypořádat odsunutím nákladu do budoucna. Mezi ně patří hlavně zvýšení plateb za státní pojištěnce do zdravotního systému, což zatíží výdaje státu trvale. Do stejného soudku patří i nápad snížit DPH pro restaurace a hotely, případně další krizí postižené služby, na 10 %. Vyšší platby do systému zdravotnictví jsou odůvodněné (poslední, co by si kdokoliv přál, je nedostatek financí ve zdravotnictví při hrozbě případné druhé vlny pandemie), ale také velmi drahé (jen v příštím roce mají stát 50 miliard). Pokud ukrojíme pro zdravotnictví větší díl z koláče, který se nota bene krizí zmenší, musíme částku představující téměř 1 % HDP ušetřit jinde nebo získat ze zvýšení daní.

Vládu tedy už velmi brzy čeká obtížnější fáze přerozdělování, ve které jí nebudou všichni tleskat. Ve jménu dlouhodobé prosperity by měla cílit na maximalizaci budoucího HDP. To ale znamená při přerozdělování omezených zdrojů upřednostnit podniky a podnikatele před nepodnikajícími ekonomickými subjekty, což může být v rozporu s krátkodobými politickými cíli. Zvýšení daní či návrat k méně štědré valorizaci penzí nebudou populárními tématy, zvlášť ne rok před konáním parlamentních voleb. Zřejmě ale půjde o jedinou cestu, jak bez dalšího zadlužování země dosáhnout rovnoměrnějšího, a tím únosnějšího rozložení ekonomických ztrát způsobených koronakrizí.

Pavel Sobíšek
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank.