„Zvykla jsem si tady na věci, které by mi přišly dříve nemožné. Na zlomené dětské duše si však zvyknout nejde," napsala psycholožka Kateřina Šrahůlková z uprchlického tábora Moria v Řecku, kde do minulého týdne pracovala v pediatrické klinice Lékařů bez hranic.

Čas běží. Po více než půl roce jedu domů. Sedím na letišti a v hlavě se mi promítají obličeje. Obličeje dětí a jejich rodičů, které jsem tady potkala. Tím tady myslím pediatrickou kliniku Lékařů bez hranic v řeckém uprchlickém táboře Moria.

V poslední době ke mně chodilo čím dál více dětí, které se sebepoškozovaly, anebo měly myšlenky na sebevraždu. Přispěla k tomu nemožnost pohybu a nedostatek aktivit, které jsou kvůli koronavirovým opatřením extrémně limitované. Vliv má rovněž doba, po kterou žijí v táboře - mnoho z nich měsíce.

Jeden chlapec z Afghánistánu, o něhož jsem pečovala od začátku právě kvůli závažnému sebepoškozování (pravidelně se řezal), na tom byl střídavě. V táboře byl sám, bez doprovodu dospělého – otec nežije, matka zůstala v Afghánistánu. Pár měsíců pobýval volně mimo hranice oficiálního tábora (v tzv. džungli), v zimě, bez stanu a zázemí. Bohudík se ho po pár měsících podařilo přemístit do sekce pro dospívající chlapce. I poté byl jeho stav střídavý, chvílemi lepší, chvílemi horší. Poslední dny před mým odjezdem byly extrémně těžké. Chodil ke mně i několikrát týdně, jednou přišel dokonce s pořezáním tak hlubokým, že mu ránu museli lékaři zašít. Počítal každý den, který tady strávil. Je mu přes sedmnáct a tak se bál, že se odtud nikdy nedostane, že bude čekat do osmnácti a pak ho vyhodí ze sekce jako dospělého. Čekal na přesun na řeckou pevninu, kde by mu měla být zajištěna péče o dospívající bez doprovodu, aby mohl studovat a připravovat se na integraci do společnosti. Čekal více než devět měsíců a vypadalo to, že se nedočká. Těsně před mým odjezdem jsme se dozvěděli, že snad přeci jen bude moci odjet, a to na konci července.

Pravidelně chodila na konzultace africká dívka, která byla znásilňována ve své rodné zemi i po cestě sem. Její národnost neuvedu, abych ochránila její soukromí. Na úřadě dostala červené razítko, což znamená, že nemůže z ostrova. Další termín jednání ohledně jejího azylového řízení má v červenci 2021, tedy za rok. Opakovaně mívala velmi zlé sny. Na jednom ze sezení kreslila jeden z nich i s možným řešením nebo ochranou, kterou by si zařídila, kdyby to bylo možné. Domluvily jsme se, že na svou ochranu bude myslet, než půjde spát. Probíraly jsme také, jaká bezpečností opatření může skutečně sama dodržovat, jak se může chránit. Moc toho není - nechodit večer ze stanu ani na záchod (případně močit do láhve) a být co nejvíce v doprovodu jiných dívek. Má sen, chce být řádovou sestrou, ale po několika sezeních o něm přestala mluvit, protože měla strach, že se jí nikdy nesplní.

Zlý sen, že někdo přijde do stanu a zabije rodinu
Světlejší momenty jsem po týdnech intenzivní práce zažívala s šestnáctiletým chlapcem, jenž také pochází z Afriky. Zprvu měl naprosto nepřítomný pohled, na hlavě stále kapuci, mluvil o traumatických událostech v zemi původu (násilně přišel o rodiče a sourozence, sám byl obětí násilí). Začínal se pomalu uvolňovat. Postupně sundal kapuci, díval se mi do očí, pohled byl ještě výraznější a živější, když hovořil o fotbale. To se dokonce smál. Stále měl však zlé sny, bál se o nich byť jen hovořit. Bál se ostatních chlapců, a tak se raději s nikým moc nebavil. Pojí ho však přátelství s jiným chlapcem z jeho země. Zlepšoval se v angličtině a postupně byl schopen se bavit s vedením sekce anglicky, byl schopen vyjádřit svoji potřebu či názor. I on se dočkal. Na pevninu odjel asi dva týdny před mým odjezdem.

Kus práce jsme udělali také s jedenáctiletým chlapcem z Afghánistánu, který celou dobu mluvil o tom, že se chce zabít. Objevili jsme zřejmě důvod, proč hovořil o touze či potřebě si vzít život. Mívá zlé sny, že někdo jde do jejich stanu a chce zabít celou rodinu, jen jeho ne. On se pak tedy musí zabít sám. Snažili jsme se sen zpracovávat, co se v něm děje, co s ním může dělat přes den. Byl zahlcený myšlenkami, jak svoji rodinu ochránit. Na veškeré mé podněty reagoval velmi vstřícně, ale zároveň říkal, že ví, že v táboře někdo pobodal jiného člověka. Říkal také, že jim do stanu vlezl zloděj a ukradl jim nějaké věci. No a já si říkala, že spolu můžeme bojovat proti zlým snům, těžko ale můžu bojovat proti násilí v táboře. Po dlouhých měsících rodina dostala razítko umožňující pohyb po zemi. Odjížděli. Chlapec se přišel dojemně rozloučit. Bál se, že někde jinde to bude ještě horší než v Morii. Doufám a věřím, že to není možné.

To byli mí dlouhodobí pacienti, o které jsem pečovala víceméně od začátku mého pobytu. V táboře Moria jsem měla na starosti psychologickou péči hlavně o děti, občas poradenská sezení pro rodiče, otevřela jsem podpůrnou skupinu pro matky. Počet lidí v Morii je aktuálně necelých 17 tisíc (přičemž původně byl koncipován pro asi tři tisíce). Většina uprchlíků - asi čtrnáct tisíc, žije za hranicemi původního areálu. To asi samo o sobě dokresluje otřesné podmínky a přeplněnost místa, ve kterých tady lidé na útěku žijí.

Hodně pacientů v naší péči jsou nezletilé děti bez doprovodu dospělých. Někteří rodiče těchto dětí nežijí, případně se v rodné zemi ztratili, nebo žijí a podařilo se jim dát dohromady peníze, aby alespoň své dítě vyslali do bezpečí. Většina jsou chlapci z Afghánistánu. Dívku by na cestu samotnou nepustili a ani by si sama netroufla kvůli hrozícímu násilí. Tomu byla bohužel po cestě nebo i zde vystavena většina zdejších chlapců, a to včetně násilí sexuálního. Velmi časté je u nich pak závažné sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu.

Děti, které si zde způsobovaly na svém těle řezné rány, často říkaly, že cítí hlubokou vnitřní bolest, kterou nemohou ovládat. Bolest, kterou si způsobují řezáním, ovládat mohou - respektive řezáním ji mohou vyvolat, nepřichází sama od sebe. A fyzická bolest může pomoct přehlušit bolest psychickou.

Sestry: jedna se sebepoškozuje, druhá spřádá plán na sebevraždu
A tak stále přicházely s žádostí o péči nové rodiny, nové děti. Před pár týdny například dvě dívky z Afghánistánu. Sestry. V táboře jsou s rodiči už několik měsíců. Prázdnotu dní bez vzdělání či aktivit přečkávají tím, že mladší z nich (třináctiletá) se sebepoškozuje a starší (čtrnáctiletá) spřádá plány na sebevraždu. Ani jedna z nich nevěří, že se jim podaří z tábora dostat. Matka sama má vážné psychické potíže, dívkám proto mnoho pomoci nabídnout nemůže. Sháněla jsem psychiatra a sociálního pracovníka, ale čekací lhůty jsou všude extrémně dlouhé, a tak jsme situaci musely dlouho zvládat samy. Jedna sestra nakonec péči psychiatra dostala, druhá čeká.

Před nedávnem přišel také patnáctiletý chlapec, rovněž z Afghánistánu. Vzhledem k závažnosti obtíží chodil několikrát týdně. Byl bez doprovodu dospělého, žil mimo sekci pro děti. K nám se dostal po pokusu o jeho znásilnění. Díky okamžité pomoci sociálních pracovníků se ho podařilo dostat do sekce pro děti v nebezpečí, avšak tím se jeho potíže nevyřešily. Naopak, začaly se u něj objevovat závažné panické ataky, začal mluvit o sexuálním násilí v minulosti. Se sociálními pracovníky jsme žádali jeho přesun, neboť život v táboře mu vyvolával velmi zlé vzpomínky na zažité násilí. Bál se, nespal, čelil projevům masivních úzkostí. Přesun se podařil po dlouhých týdnech naplněných těžkými atakami.

V péči jsem měla i dalšího chlapce bez doprovodu, jenž se pokusil o sebevraždu. Opět z Afghánistánu. O psychologická sezení stál už dříve, ale nebyl tolik urgentní jako ostatní pacienti a vzhledem k naší omezené kapacitě musel tedy čekat. Po pokusu o sebevraždu se stal urgentním. Chodil také několikrát týdně. Bolí mě, že k tomu nemuselo dojít, kdyby dostal prostor dříve. Jenže prostor nebyl. V táboře je sám, navíc úřady považovaný za dospělého, ač má doklad z Afghánistánu, kde je uvedený věk šestnáct let. Doma mu zmizeli rodiče se sourozenci. Čekal na ně rok v prázdném domě, aby se pak vydal do Íránu a dále do Evropy. Od psychiatra má předepsaná silná antidepresiva, protože myšlenky na sebevraždu jej neopouštěly a někdy nabývaly hrozivého detailního plánu. Později se situace ještě vyhrotila, protože se dozvěděl, že jeho rodinu v rodné zemi zavraždila ozbrojená skupina. Pak jsme se vídali víceméně každý den. Pokusila jsem se s ním udělat rozloučení s rodinou a po pár týdnech jej připravovala na můj odjezd, zařizovala další péči psychiatra.

To je tedy několik dětí, které jsem měla v péči.

Zvykla jsem si tady na věci, které by mi přišly dříve nemožné. V zimě jsem si uvykla na děti i dospělé, kteří chodili jen v žabkách bez ponožek, v noci spali bez řádných přikrývek. V létě jsem si zvykla na povídání o švábech a krysách, které běhají ve stanech našich dětí. Už jsem víceméně nereagovala na svrab, který mají mnohé děti i dospělí. Se špínou se počítalo. Obzvláště v dnech, kdy hodně pršelo (a prší tady opravdu hodně a často), musí být pro rodiče neuvěřitelně těžké své děti udržet čisté. Na co si není možné zvyknout, je povídání o násilí, které naše děti zažily, povídání o prázdnotě a bolesti, kterou cítily. Na zlomené dětské duše si zvyknout prostě nejde.

Po více než půl roce jedu domů. Vracím se do svého starého života, z něhož si teď moc nepamatuju. Ale dlouho si budu pamatovat zdejší obličeje...

Kateřina Šrahůlková
Lékaři bez hranic