Česká republika, podobně jako většina post socialistických států, mimo Polska si stále nese deficit schopnosti strategického přístupu k řešení nadnárodních a základních národních témat. Česká republika v tomto v negativním pohledu není výjimkou.

Do vedení státu by měli přicházet lidé již se znalostí takovéhoto přístupu, anebo si ho co nejrychleji osvojit. Kdo nemá intuici, musí se obklopit skupinou poradců, kteří ale musí mít právo říkat i názory zcela opačné, tedy i nepříjemné. A protože tomu tak u nás není, jsme tam, kde jsme.

Koalice i opozice jsou si rovny
Česká republika se z premianta krize koronaviru stala propadlíkem, od kterého se každý odtahuje. Od počátku krize bylo zřejmé, že nejvyšší vedení státu, a je jedno zda koalice či opozice, nemělo jasnou představu, jak s koronavirem bojovat a jakou strategii zvolit. Ano – bohužel jsme neměli představu, ale ani strategii. A co víc, strategii jsme zaměnili za taktiku. Nošení roušek bylo správným rozhodnutím, nebylo ale svým významem řešením strategickým. Úspěšnost zavedení roušek zastínila mnohem hlubší problémy v boji proti koronaviru. Už počátek krize a zvolený způsob řízení proti krizových opatření ukázal, že není úplně jasné, jak přistoupit k řízení státu v době takovéto krize. Neshody v tom, kdo bude v čele ústředního krizového orgánu odpovědného za řízení opatření byl zřetelným signálem, že strategie není silnou stránkou tohoto okamžiku.

Protikrizová opatření nelze podřizovat politickým ambicím
Řízení v krizi nelze omezovat politickými ambicemi, a zase – v našem případě je jedno, zda se jedná o koalici nebo pozici. Strategické řízení se vyznačuje rozsahem kompetencí, ale zároveň odpovědností za definování cílů, úkolů a způsobem jejich realizace. Strategické řízení stanovuje cíle v dlouhodobém horizontu a vede k dosažení finálního požadovaného stavu. Proto vyžaduje mnohem širší spektrum informací, jejich analýzu a návrhů řešení. Vyžaduje také znalost závěrů vědeckých bádání a poznatků a praktické zkušenosti z oblasti řízení státu, krizového řízení a jeho procesů, orientace ve věcech politických, ekonomických, sociálních a samozřejmě že mezinárodních.

Ukázkovým příkladem byla „soutěž“ kdo bude v čele ÚKŠ a nepochopení, že ÚKŠ není určen jen k přijímání zdravotnických opatření, ale celého komplexu opatření zahrnující téměř všechny oblasti české společnosti.

Chybí nám strategický nadhled, a to se nám vymstilo
Česká republika se dlouhodobě potýká s problémem strategického nadhledu. Formálně řada našich dokumentů respektuje běžně uznávané postupy, v praxi je ale nenaplňuje. Už z počátku krize jsme sklouzli na úroveň – vojensky řečeno – operačního řízení, možná že až na taktickou úroveň. Proto jsme s upokojením konstatovali, že jsme vlastně krizi zvládli (jsme premianti) a můžeme si dovolit změkčení opatření. S bezstarostností nám vlastní jsme jen konstatovali, že možná přijde druhá vlna krize koronaviru, ale u toho také zůstalo. Časový horizont opatření se smrsknul na 2-3 měsíce a na ta opatření, která bezprostředně reagovala na realitu a zároveň neovlivňovala podzimní volby. To byla ta první bitva, která se nám zdála jako vyhraná válka. Ale to se stává jen výjimečně. Bohužel se zdá, že druhá bitva je téměř nad naše síly.

Strategické řízení vyžaduje komplexní pohled
Jednoduše jsme zapomněli, že strategické řízení vyžaduje schopnost komplexního pohledu na řešený problém a že nelze se spoléhat jen na schopnost okamžité reakce na problém. Všechny aspekty 1. vlny nebyly objektivně analyzovány, nebyly vyhodnoceny všechny aspekty pro a proti a projednána možná řešení s vědomím toho, že přijde další fáze krize. Z tohoto by pak byla zřejmá strategie postupu v celé délce krize. Tak se chovala většina států v našem okolí, lépe řečeno v celé Evropě. Na rozdíl od nás, velkou část opatření 1. vlny i v létě ponechaly v platnosti. Pokud je dnes používán argument, že se zhoršuje situace i jinde v Evropě není úplně pravdivý, mějme na paměti, že se jedná ve velké většině o kvalitativně jinou úroveň a že my jsme již dávno vyčerpali „polštář“ z první vlny.

Zpět ke strategii. Dlouhá léta se mluví a ve strategických dokumentech se uvádí jako jedna z hrozeb pandemie. Viz. platná Bezpečnostní strategie ČR (2015)
str. 9 článek 22.
K negativním aspektům procesu globalizace patří zejména možnost zneužití provázanosti finančních trhů při absenci účinného systému mezinárodní regulace, zneužití informačních a komunikačních technologií a infrastruktury. Nerovnoměrný ekonomický rozvoj a snadné šíření radikálních politických i náboženských myšlenek rovněž přispívají k nestabilitě. Vysoká mobilita zvyšuje rychlost šíření infekčních onemocnění včetně nemocí s pandemickým potenciálem.

a dále
str.12, část Bezpečnostní hrozby - Pohromy přírodního a antropogenního původu a jiné mimořádné události.
Důsledkem extrémních projevů počasí jsou pohromy přírodního a antropogenního původu, které mohou mít kromě ohrožení bezpečnosti, životů a zdraví obyvatel, jejich majetku a životního prostředí dopad také na ekonomiku země, zásobování surovinami, vodou či poškození kritické infrastruktury. Šíření infekčních nemocí s pandemickým potenciálem zvyšuje zranitelnost populace a klade větší nároky na ochranu veřejného zdraví a zajištění poskytování zdravotní péče.

Ani slovo o chřipce ale obecně o pandemickém potenciálu infekčních onemocnění.

V minulosti jsme hrozbě pandemie nevěnovali pozornost
Již v minulosti nebyla věnována pozornost možným formám pandemie jako takové. Dokument návazný na hrozbu uvedenou v Bezpečnostní strategii ČR je Pandemický plán ČR – ALE Pandemický plán ČR je dokumentem, který reaguje na chřipkovou pandemii z roku 2009/2010 (H1N1). I když i v tomto dokumentu je uvedena citace, „Většina expertů se shoduje v tom, že není otázka zda-li přijde další těžká chřipková pandemie, ale kdy přijde...“, přes varování expertů a se zkušenostmi z „nechřipkových pandemií“ jsme (a nejenom my v ČR) v počátku viděli COVID 19 jako pandemii „chřipky“ proti které vlastně známe obranu. Protože nás nezasáhla epidemie SARS nebo Eboly a tedy se vlastně dosud u nás nic nestalo. Proto je také současný pandemický plán zaměřen na chřipkovou pandemii a také tak jsou stanoveny i hl. cíle pandemického plánu:
2. Hlavní cíle Pandemického plánu ČR
Pandemický plán České republiky je dokumentem stanovujícím postupy a základní systém reakce České republiky na chřipkovou pandemii způsobenou novým typem chřipkového viru. Hlavním cílem plánu v případě vzniku pandemie chřipky je zmírnit její očekávané zdravotní, sociální a ekonomické následky …
Nelze se divit, že i část odborné veřejnosti COVID-19 ještě dnes považuje za „chřipečku“ a že nejsme schopni proti ní bojovat. Protože to chřipka vlastně není. Např. tento plán předpokládá, že příprava vakcíny proti zmutovanému viru chřipky buď bude připravena v horizontu 3-6 měsíců (viz. 4.5.1. Pandemického plánu ČR), nebo ji budeme mít a jen bude nutné ji připravit ve větším množství. Absolutní selhání v hodnocení hrozby pandemie jako komplexní hrozby, a nejen varianty chřipky a také důvod proč se dnes potácíme na hraně kolapsu.

Neschopnost vnímat současnou pandemii jako hrozbu s obrovským negativním potenciálem nás vedla k podcenění možné druhé vlny.
Strategické řízení předpokládá schopnosti tvořit vize budoucnosti. Představitelé státu ve svých úvahách o budoucnosti státu musí brát v úvahu i scénáře stojící proti optimistickým vizím ekonomické prosperity a svým voličům i voličům opozice říkat i nepříjemné věci, a to i před volbami. Mezi ně patří různé krizové scénáře, které jsou naznačeny v státních strategiích. Tyto musí být pravidelně aktualizovány a za řízení nejvyšších představitelů státu a odborníků transformovány do realizovatelných plánů. Tyto musí být rovněž pravidelně procvičovány.

Nedávno se v ČR diskutovalo, zda je vhodné prodat ze státních hmotných rezerv zásobu barevných kovů. Přes odpor odborníků obranného sektoru (i armády) se s jejich odprodejem i nadále počítá. Zdá se, že nikdo nevěnuje pozornost jednomu ze zásadních faktorů této krize, tím je uzavírání hranic a významná tendence k posílení vlastní suverenity jednotlivých států jako následek neschopnosti EU, zejména v úvodní části na krizi COVID-19 reagovat ve prospěch svých členů. Tato situace se opakuje krátce po kulminaci migrační vlny. Scénář uzavřených hranic se neprojednal, opatření funkce uzavřené společnosti se nepřipouštěla.

Pokud nezvládneme tuto vlnu, budeme mít v jejím důsledku problémy, promítající se do celkového stavu společnosti, ekonomické ztráty a ztrátu postavení ČR na mezinárodním poli. Ostatně i to že je česká koruna jako na houpačce není samo sebou (poměr CZK/EUR: v září 2019 25,89; 17.února 2020 24,795; 23.března 2020 27,635; 24.srpna 2020 26,09; 21.září 2020 26,99; 15. října 27,34) Doba, kdy jsme si hráli s korunou abychom posílili vývoz nebo naopak je asi pryč. Prognóza ČNB že v roce 2020 klesne HDP o 8,2 % je už minulostí. Blížíme se ke katastrofickému scénáři poklesu až o 13,5 %. Inflace je dlouhodobě více než 3 %, náš inflační cíl 2 % jsme udržovali jen na konci roku 2018. ČNB předpokládá, že se opět přiblíží k úrovni 2 % až na konci tohoto roku, 2 % úrovně pravděpodobně dosáhne až ve 3. čtvrtletí příštího roku. V zásadě to znamená, že zvýšené příjmy, různé dotace a pomoci státu lidem postiženým krizí v důsledku většinu sebere inflace. České akcie také vykazují k 15. říjnu klesající tendenci.

Raketový růst státního dluhu je po celou dobu krize zlehčován. Dnes dosahuje ke 40 % HDP, přičemž 7 % tohoto dluhu má na svědomí letošní krize. Pokud se nestane zázrak, Česká republika bude patřit k největším „loserům“ nejenom v Evropě, ale ve světě. A to jenom proto, že si pleteme pojmy ale i proto, že politika vedení státu byla kolbištěm soupeření o politickou moc, a to v době nejméně vhodné.

Zástupné argumenty, že se občané ČR budou těžko vypořádávat s tím, že by měli mít v období léta roušky na ústech a nosu, nebo že by se neměly omezovat sportovní a jiné aktivity, se ukázaly jako nesprávné. Stejně tak prosazování dodržování přijatých regulačních opatření i za cenu restrikcí či sankcí se považovalo za nerealizovatelné, protože se blíží volby a nemůžeme „rozčílit“ občany, což by se odrazilo na volebních výsledcích. Příklad sousedního Německa nestačil k přesvědčení nejvyššího vedení státu i opozice v době, kdy ještě byl čas. Právě protože nám slovo strategie nic neříká, natož potom obsah tohoto pojmu, nebyla přijímána opatření k realizaci dílčích opatření k dosažení cílového stavu konečného zvládnutí krize koronaviru.

Nechuť a neschopnost
Právě nechuť ale i neschopnost agregovat všechny relevantní, byť nepříjemné informace do závěrů dlouhodobé předpovědi vývoje krize COVID-19 a stanovení správné strategie, i přesto že by v řadě ohledů obsahovaly nepříjemná opatření, nás přivedlo do současného stavu.

Nouzový stav byl a je stále zúžen na diskusi o potřebě přímých nákupů bez výběrového řízení. To je žalostně málo. Opakované výstupy se slovy PROMIŇTE, PODCENILI JSME apod. nevrátí životy zbytečným obětem krize a nevrátí zbytečně utracené miliardy, které srazily ČR hluboko pod úroveň států, na které jsme se kdysi dívali s despektem. Vize, že ČR bude v dohledné době patřit mezi 10 nejvyspělejších států bude zase jen pohádkou z učebnice z doby před 2. svět. válkou. Mimo jiné, současné opakované omluvy více ukazují na bezradnost na jedné straně, a na straně druhé snahy zříct se odpovědnosti a tu přenést na někoho jiného.

V krizi národ potřebuje silné lídry
Národ dnes naopak potřebuje silné a rozhodné lídry, kteří nás vyvedou z krize. Sypání si popela na hlavu před kamerami působí právě opačně.
Ani v současné době se nezdá, že by mělo vedení státu jasnou představu a bylo jednotné. Opakuje se situace často se měnících rozhodnutí, nejednotného předávání zásadních informací z nejvyšších pater vládní koalice. To nejenom, že znejišťuje obyvatele, ale ukazuje i na vnitřní nejednotnost koalice. Nemluvím o našem obraze v očích našich spojenců.

Podobně platí, že neustálá řada různých opatření, která nebyla plně prosazena do reality, aby se ověřila jejich funkčnost, byla přebita opatřeními dalšími. To je projev nejasnosti, jak postupovat. Nezbývá než věřit, že se situace na konci současného nouzového stavu zlepší.
Není moc času, ale je nutné oprostit se od politiky a vložit řízení protikrizových opatření do rukou odborníků a orgánů, které jsou k řešení krize určeny. Přijetí opatření musí být prodiskutováno, kalkulováno a oponováno v maximální možné míře. Přijaté opatření musí být bezpodmínečně prosazováno všemi bez rozdílu. Z úrovně vlády nesmí zaznít jiný názor, který by tříštil účinnost opatření. A pokud tomu tak bude, takový člen vedení státu musí odejít nebo být odejit.

Musí platit zásady řízení
Souběžně musí platit zásady řízení – tedy souběžně s realizací opatření, vyhodnocení jejich účinnosti a následně tam kde nejsou plně realizována, jejich prosazení i represí. V opačném případě jsou zbytečná a způsobují více škod než užitku.
Mimo jiné mnohem větší díl odpovědnosti musí převzít státní i privátní organizace a nesmí se jen spoléhat, co pro ně udělá stát. (John F. Kennedy: Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem)

Nyní se asi nic jiného dělat nedá. Současný stav musí být ovšem poučením do budoucnosti a varování odborníků se musí brát zcela vážně. Schopnost řízení krizí lze považovat za jednu ze zásadních povinností politického vedení státu na kterou se musí odpovědně připravovat.

Jiří Šedivý
Autor je vedoucí katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO a bývalý náčelník generálního štábu.