Každá hluboká mezinárodní krize přináší napětí a konflikty, kdy se překreslují sféry vlivu.

Strategický nadhled a schopnost orientovat se ve složitých mezinárodních i národních problémech jsou zásadní pro správná rozhodnutí vedení státu. Řada stratégů západních států už v počátku 90. let varovala před nově vzniklými konflikty, které byly dlouhá léta utlumené soupeřením „západního a východního bloku“. Rozdělení vlivu mezi tyto dva tábory udržovalo v rovnováze téměř celý svět.

S koncem této bipolarity se změnily i sféry vlivu a zároveň jejich síla. V některých oblastech světa uvolnily odvěká nepřátelství, jinde se vytvořily podmínky pro mírové řešení. Téměř všichni si pamatujeme spojení Německa nebo rozdělení Československa jako příklady toho pozitivního řešení ale i opačný případ v Evropě – rozpad Jugoslávie, který stál obrovské množství mrtvých, hluboké nepřátelství, válku, která ještě není u úplného konce. Na Středním východě a Afghánistánu začala dlouhá krize, ze které se zrodila Al-Káida a Islámský stát.

Chybělo nám porozumění hlubokých změn v mezinárodní aréně
Už v této době naší politické reprezentaci chybělo porozumění strategických změn ve světové aréně. Rozhodování se děla podle toho, jaký okamžitý prospěch z nich budeme mít. Stále kontroverzní téma je rozdělení Československa, často používané jako příklad mírového rozchodu dvou národů. Ve skutečnosti šlo o projev neschopnosti politických elit najít pozitivní řešení, v jehož závěru došlo rozdělením ČSFR k oslabení obou národů. Potenciál ve všech segmentech moci státu se výrazně snížil. I když vznosně deklarujeme bratrské vztahy se Slovenskem, v oblasti obrany nám spolupráce s jinými státy NATO funguje lépe než s naším sousedem.

Za tohle budu určitě kritizován, ale najděte někdo nějaký významný společný obranný projekt („Společné nebe“ mezi ně nepatří pro jeho odlišné zaměření). Prosazovat naše (ČR i SR) vlastní zájmy je mnohem těžší, než by bylo v případě 15 milionového státu s dobře organizovanou jednotnou efektivně fungující ekonomikou. V roce 1992 však bylo jednodušší stát rozdělit a řešit reformy menších států s menšími rozsahy problémů. Mimo to současně zřetelným následkem je postupně ve Střední Evropě vzrůstající role Polska na úkor Česka a Slovenska. I v Evropské unii pociťujeme svoji slabost. Proto se spojujeme ve V4, ale ani ta není vždy jednotná. S údivem sledujeme odlišný vývoj v Polsku a Maďarsku, který nechává stranou názory ČR i SR.

Bezpečnostní jistota generuje národní prosperitu
Strategický pohled bezpečnosti z jiného úhlu pohledu – náš vstup do NATO byl vždy a i dnes je prezentován jako bezpečnostní záležitost, která nás ochrání před podobným osudem, jaký nás potkal v roce 1938, 1939, nebo 1968. Stále donekonečna opakujeme, že 2 % HDP vynakládaných na obranu je náš závazek NATO a musíme ho splnit, protože jsme se zavázali našim spojencům. Je to i tak, ale předně je to závazek nás vůči nám, samým.

Pro toho, kdo to nepochopil, uvedu příhodu, kdy nás před našim vstupem do NATO navštívil tehdejší velitel vojsk NATO v Evropě (SACUER) americký generál George Joulwan. Při debatě s tehdejším NGŠ gen. J. Nekvasilem jsme od generála Joulwana dostali otázku – co si myslíte, že bude největší zisk pro ČR z vašeho členství v NATO. Odpověď byla jako dnes – je to pro nás bezpečnostní záruka. A generál odpověděl, no to ano ale především se ČR stane členem svazku NATO, ocitne se v prostoru stability, což vám přinese zájem investorů, otevře možnosti, jaké mají státy západní Evropy. Stanete se prosperujícím státem a využijete-li obrovský potenciál, kterým váš národ vyniká, máte před sebou nádhernou budoucnost. Možná, že jsem neparafrázovat generála Joulwana přesně. Ale zase jsem si uvědomil skutečnou podstatu svého studia na válečné škole v USA. Bezpečnost je nedílnou součástí prosperity státu.

V tomto roce 2020 prožíváme hlubokou krizi způsobenou virem covid-19. Každá krize je zdrojem změn prostředí, ve kterém se daný systém nachází. Je zásadní, jak silná a hluboká krize to je. Ta současná je celosvětová a snad od druhé světové války nejhlubší. Nebude-li mít vedení státu snahu se na tento stav a stále živý pohyb na mezinárodním poli dívat jinýma očima než jen skrze vnitřní problémy ČR, vyjdeme z krize jako poražení. Právě teď musí být rozhodování prováděno s tímto vědomím.

Zatímco první vlnou jsme prošli jako vítězové a získali prestiž v očích celého světa, druhou vlnu jsme otočili v pravý opak. O ČR se v USA moc často nemluví, nyní reportují o ČR i ta nejvěhlasnější média, ale bohužel v negativním slova smyslu. Jenom proto, že děláme polovičatá rozhodnutí. Jeden příklad za všechny, zatímco sousední Německo a Rakousko v této době zavedli povinnost evidence návštěvníků restaurací, čerpacích stanic a podobně, stejně tak povinnost předání svého kontaktu pro případ nutného trasování, u nás je to něco nemožného s poukazováním na „naše negativní zkušenosti z doby před rokem 1989“. To si ale pleteme pojmy.

Postavení státu je závislé na jeho síle
V mezinárodním prostředí má stát takové postavení, jaká je výsledná síla základních faktorů moci daného státu. Velmi zjednodušeně – síly politické, ekonomické a vojenské. Přičemž významnou roli hraje kvalita vlády, kvalita populace a odhodlání veřejnosti. Musíme se rozhodnout, zda budeme krizi koronaviru řešit z pohledu co nejmenších politických ztrát na našem malém dvorku, nebo se budeme dívat na tuto krizi z mnohem „větší výšky“ a budeme připraveni obětovat i některé politické ambice. To platí pro koalici i opozici. Měli bychom si občas uvědomit, že v Evropě nejsme sami a nechat si vyložit význam názoru Hanse Morgenthau (1904–1980). Ten mezinárodní vztahy pokládá „za neustálé úsilí států o udržení moci určitého národa a omezení moci u národů jiných“.

Ale nemusíme jít za hranice, máme i vlastní teoretiky, kteří ve svých pracích ukazují na složitost tohoto tématu a složitost našeho prostoru. S tím souvisí varianty budoucího rozhodování o tom, jak dále krizi řešit a jak nahlížet na význam segmentu vojenské síly.

Svět nebude po krizi klidnější
Právě naopak. O tom již dnes poměrně otevřeně mluví většina stratégů na západ od nás, USA a západoevropské státy se na tuto situaci připravují, Rusko, Čína a Turecko si velmi tvrdě své nové pozice vymezují již dnes. Nám je blízké to, co se děje na Středním východě, ve Středozemním moři a dnes i Náhorním Karabachu.

To není náhoda, stejně jako v roce 2014 Rusko využilo slabosti NATO a narušené Euroatlantické vazby, která se projevila téměř úplným stažením vojsk USA z Evropy, tak Turecko dnes využívá slabosti většiny evropských států NATO a rozšiřuje svůj vliv na Středním východě a Severní Africe. Z pozice síly řeší své dlouhodobé nároky na změnu námořních hranic s Řeckem a nepokrytě podporuje snahu Ázerbájdžánu konečně vyřešit problém křesťanské enklávy (Náhorního Karabachu) na území Ázerbájdžánu. Opakované pokusy NATO a EU ukončit spor mezi Tureckem a Řeckem se zatím jeví jako neúspěšné. Neefektivní reakce a nejednotnost evropských spojenců jsou stále důrazněji Tureckem testovány a nutně musí vést prezidenta Erdogana k přesvědčení, že použití síly problém vyřeší. Ale s tím souvisí i situace na Balkáně. Turecko zvyšuje svůj vliv v Bosně a Hercegovině – někdy označované za letadlovou loď islámu v Evropě.

Postupně se zhoršující bezpečnostní situace v našem okolí je umocňována nekončící migrací do Evropy, přinášející nejenom pokojné muslimské migranty, kteří v Evropě hledají své místo k životu, ale i takové, kteří se neštítí vraždit Evropany, kteří jim otevřeli svoji náruč. Na východě Čína, která dlouhodobě posiluje svoje vojenské schopnosti, stále důrazněji demonstruje svoje nároky na Jihočínské moře. Jako nebezpečný trend musí být viděna i spolupráce Ruska a Číny, jak na souši, tak na moři. V pravidelných intervalech se v Evropských mořích objevují čínské válečné lodě. Pokud bude někdo vítězem koronavirové krize, bude to Čína, i když je tím, kdo tuto krizi zavinil.

Situace v Afghánistánu, Severní Africe a africkém Sahelu je notoricky známá a bez výrazně pozitivního posunu k dlouhodobému pozitivnímu řešení.

Český státní rozpočet s nejistou budoucností
A v této době se v České republice řeší státní rozpočet s deficitem příštího roku 320 mld KČ, s výhledem dalších větších deficitů v příštích letech (rok 2020–500 mld KČ; 2021–320 mld KČ (určitě bude větší); 2022–286 mld KČ; 2023–252 mld. KČ). Není to jednoduché rozhodování. Komunisté a SPD již deklarovali svoji nechuť podpořit rozpočet, v němž půjde na obranu dnes navržených 85,4 mld KČ.

To by znamenalo výrazné zpomalení modernizace armády, velmi pravděpodobně nesplnění závěrů Koncepce výstavby armády. Argumenty, že nesplníme slib, který jsme jako stát dali na NATO summitu ve Walesu v roce 2014, že v roce 2024 dosáhneme 2 % HDP, jsou nesprávné. Předně jsme povinni sami sobě, protože mít slabou armádu, znamená být slabý v mezinárodní aréně. Nejméně by to znamenalo oslabení naší mezinárodní pozice. Problém je i v tom, že řada politiků i v minulosti alibisticky tvrdila, že protože máme své kontingenty v zahraničních misích, jsme našimi partnery významně pozitivně hodnoceni. Ale ona to není úplně pravda. Většina našich partnerů to samé říká svým občanům.

Silná armáda je zároveň demonstrací odhodlání státu prosazovat své vlastní národní zájmy
Je ale také pravda, že schopnosti ozbrojených sil ukazují na to, jak je daný stát odhodlán své zájmy prosazovat v mezinárodní aréně. Účast na řešení „horkých“ mezinárodních problémů, ať už se jedná o účast na protiteroristických operacích, misích k podpoře partnerů, jakým jsou naše aktivity v Pobaltí nebo humanitární operace, je především cesta prosazování našich národních zájmů. Proto armáda musí mít takové složení, které jí umožní plnit všechny úkoly, které jsou jí dány příslušným zákonem o ozbrojených silách (č.219/1999 Sb.) uvedené v paragrafech 9; 10 a 14. Jejich konkretizace je uvedena v Bezpečnostní strategii ČR. Vedení armády má povinnost po provedených analýzách hrozeb navrhnout takové složení armády, které zajistí splnění politických zadání v celém spektru úkolů, které jsou uvedeny v zákonech a českých strategických dokumentech.

Pokud se nejvyšší politické vedení státu reprezentované Parlamentem nebude dívat na Armádu z tohoto pohledu, pak se bude donekonečna opakovat scénář redukcí armádních rozpočtů k sanaci jiných rozpočtových deficitů. V momentu, kdy bude stát potřebovat armádu, nebude mít k dispozici to, co bylo uvedeno v koncepci, ale bylo obětováno politickým ambicím některým neúspěšných politiků. Záměrně neuvádím konkrétní projekty, abych nebyl tendenční.

Ozbrojené síly, armáda jako nejvýznamnější část ozbrojených sil a s nimi jednotlivé bezpečnostní sbory mají svoje přesně definované místo v systému. Jejich význam je především v jejich schopnosti eliminovat vnikající hrozby. Jsou pojistkou státu pro dobu, kdy již společnost nemá jinou volbu.

I armáda musí chápat realitu
Ale i ministerstvo obrany a armáda musí vnímat celý rozsah problému. Předně strategie obrany státu není jen o zbraních. Jak jsem uvedl, co tvoří základ síly státu, tak musí i armáda vidět, že se nepohybuje ve vzduchoprázdnu. Stát se musí starat o blahobyt svých občanů. I když je jednou z částí složka bezpečnosti, nesmí se dostat do polohy, kdy omezí růst ekonomiky, nebo ji dokonce zastaví. Tuto strategii zvolili lídři „Západu“ v boji proti „Východu“, jehož jsme bohužel byli součástí. Uzbrojení států Varšavské smlouvy v podmínkách slabé, špatně fungující socialistické ekonomiky bylo to, co Sovětský blok v konci položilo na lopatky.

S touto zkušeností by se na celý současný a velmi komplikovaný svět mělo dívat politické i armádní vedení. Do armády se může vložit jen tolik, kolik zajistí vyvážený rozvoj státu. To ale alespoň podle vyjádření ministryně financí tento rozpočet splňuje. I v rámci této koncepce je možné provést úpravy, které zajistí splnění cílů modernizace armády a v této krizové době, tak těžké pro naši ekonomiku ji tolik nezatíží. Znamená to vrátit se k analýze hrozeb, které jsou dnes a jako následek celosvětové krize koronaviru budou v příštích letech aktuální. Změnou pořadí realizace projektů nebo jejich redefinováním lze dosáhnout i toho, že bude větší díl práce na armádních zakázkách věnován českým firmám, které jsou schopné v odpovídající kvalitě požadavky splnit. Určitě by to vyžadovalo i větší dávku trpělivosti a důvěry v české firmy, ale bezesporu by to ve finále přineslo větší užitek pro ČR než pro zahraniční firmy, které vyvedou zisky z ČR do svých mateřských států.

Nejde to určitě u všech projektů, ale velká část z plánovaných nákupů se tak dá uskutečnit. Například – kupujeme-li děla od zahraniční firmy, měla by se z maximální možné míry vyrábět formou licence v ČR. K dělu patří munice. Každá bezpečnostní krize s sebou přináší problémy, mezi něž patří i to, kdo má jakou prioritu v dodávkách zbraní a munice. Máme-li dělo, měli bychom, nebo – musíme si munici vyrábět sami, i když podle licenčního ujednání, pokud ji nemáme vlastní konstrukce. Jinak by se nám v krizi mohlo stát, že budeme mít moderní houfnice, ale ne munici do nich. V rámci nákupů není možné tolerovat jenom přenesení výroby na území ČR a deklarovat jako český výrobek. Máme dostatečně kvalitní firmy obranného průmyslu vlastněné českými majiteli, které mohou formou licencí vyrábět ve vlastních fabrikách. Zpět do státní kasy přiteče mnohem větší díl financí, než jen „povinné“ daně. Finance, které vydělá česká firma na vojenské zakázce se „zrealizují“ zase v České republice, a ne ve státech mnohem bohatších, než jsme my. Příklady takových projektů jsou k dispozici.

Armáda i po této zkušenosti musí větší pozornost věnovat vojskům tzv. duálního použití. Mezi ně patří právě zdravotní služba, dlouhá léta podceňovaná, ženijní vojsko, vojsko chemické, vrtulníkové letectvo, vojsko spojovací, dnes hojně využívaná logistika využívaná téměř ve všech svých segmentech, přepravními schopnostmi počínaje, kybernetické síly. Předseda vlády 21. října 2020 na televizi Prima řekl: „To, co se stalo, bylo avizováno, ale nikdo to v takovém rozsahu nečekal.“ Ale v tom je podstata chápání strategických souvislostí. Už opatření činěná Čínou v prosinci 2019 ukazovala na obrovské nebezpečí, které z pandemie hrozí. Drastická opatření si Číňani nevymysleli jen tak pro nic za nic. Autoritářský režim to zvládá lépe než my, protože je autoritářský. Nás to nechalo „chladnými“.

Ale my bychom dnes měli vnímat i druhou stránku věci – krize koronaviru mění svět a uvolní další síly, které budou mít tendenci měnit svět ve svůj prospěch. Paradoxně v době krize koronaviru se prohlubuje krize v Jihočínském moři, Středozemním moři, či Náhorním Karabachu. To je, jak jsem uvedl výše, hnané ambicemi autoritářských režimů Číny a Turecka. Provádět reálné hodnocení důsledků krize musíme už dnes. Nejenom experti na bezpečnost, ale politická garnitura napříč politickými stranami, ne že by měla, ale musí naslouchat odborníkům a už dnes hledat optimální řešení budoucích bezpečnostních problémů.

Seškrtání armádního rozpočtu by bylo možná v okamžitém efektu zajímavé, ale za několik měsíců či let bychom zase mohli slyšet: „To, co se stalo, bylo avizováno, ale nikdo to v takovém rozsahu nečekal.“

Jiří Šedivý
Autor je vedoucí katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO a bývalý náčelník generálního štábu.