Milan Šveřepa: Přehlížení
„Bývalý poslanec Jaroslav Škárka na sociálních sítích označil předčasně narozené děti za nevyvinuté zrůdy, kterých by se společnost měla zbavit,“ informoval Seznam Zprávy a spustil večerní vlnu velmi oprávněného rozhořčení a solidarity.
Lidé i firmy sdíleli na sociálních médiích, kolik peněz poslali organizaci podporující dříve narozené děti. Hashtag #NebuďJarda ovládl český Twitter. Přidali se např. pražský radní Zábranský a ministr zahraničí Petříček. T-Mobile rezolutně prohlásil: Jsou chvíle, kdy nemůžete mlčet.
Tady by mohl příběh o ubohosti jednoho bývalého českého zákonodárce a o solidaritě mnohých skončit.
Jenže on je tam ještě jeden, není krátký a nemá tak hezký konec. Je to příběh o lidech, na které plivat, urážet je a označovat za „zvířata“ nepřipadá divné vůbec nikomu. Nikdo se nepohoršuje, nikdo nikomu peníze neposílá.
„Stejné je to i s mentály. Laurenčíková a spol se přiživují na vykrádání státního rozpočtu pod rouškou solidarity s mentály a inkluzí.... Nicméně žádný mentál pro naši společnost nemá význam a je to zbytečný člověk (a slovo „člověk“ píši s velkým sebezapřením, protože je to spíše zvíře),“ napsal také bývalý poslanec v pasáži, kterou Seznam Zprávy cituje níže v témž článku. A kterou už všichni rozhořčení přešli bez povšimnutí. Jsou chvíle a lidé, o kterých očividně mlčet můžete.
Účelem zde není kritizovat ty, co tento aspekt přehlédli. Zaměřili se na první část textu o nedonošených dětech: je to velmi pochopitelné. Uhodí to do očí, spousty lidí se to osobně dotýká. Reakce přišla rychlá a oprávněná a díky za ní. Nesnášenlivost k druhým je třeba potírat, nejlépe podporou těch, na které míří.
Nejde zde ani o to kritizovat ten výrok bývalého poslance. Co si na takovém vezmeme?!
Je ovšem nutné vidět, že ten odporný plivanec na lidi s mentálním postižením nepadl jen tak ve vzduchoprázdnu. Že je k němu kontext. A že ani to přehlížení v reakcích není náhoda.
Je nutné vidět, kdo a jak se o lidech s postižením, dětech romských a dalších atd. v posledních letech vyjadřuje, jak se k nim chová. Tady nejde o jednoho zoufalce toužícího po pozornosti. Tady jde o léta chování a postojů. Tady jde o to, že Česko nepovažuje lidi s mentálním postižením za rovnocenné lidské bytosti. Za lidi, které je nutné respektovat jako kohokoli jiného, kteří mají právo na pořádné vzdělání, na rozhodování sami i osobě i na ochranu před tím, aby se jim říkalo „zvířata“ a vyhrožovalo likvidací.
Lidé s mentálním postižením jsou v Česku systematicky segregováni mimo společnost, ať formou „speciálních“ škol nebo ústavních „domovů“.
Lidé s mentálním postižením jsou v Česku „občany druhé kategorie“: bez práva volit, bez práva rozhodovat sami o sobě.
Lidé s mentálním postižením jsou v Česku terčem nenávistných útoků, z nichž jen některé najdou odezvu médií (Svitávka, brněnský řidič).
To vše je součástí kultury, kterou udržují nejen právní normy, finanční mechanizmy či nenávistná vyjádření lidí na facebooku – ale i lidé a organizace, které by nejen „měli vědět“, ale které jsou přímo ustavené či placené za ochranu jejich práv.
Bývalý poslanec dělal to, co viděl dělat jiné – použil ponížení lidí s mentálním postižením jako cestu k rychlým lajkům a politickým bodům. Jeho chyba byla, že zároveň naplival na předčasně narozené děti. To šikovnější politici, kteří nenávist míří jen na skupiny kde to je společensky akceptované (ceněné!) mohou své nahnědlé kariéry rozvíjet dál.
Nenávist vůči dětem s postižením ve školách neprovozují jenom bývalý poslanec či polepovač brněnských autobusů. Oba jen naskočili do trikolorovaného vlaku, kterému už léta přikládá pod kotel jiný mašinfírer, jemuž to zatím bez povšimnutí a bez problémů prochází. Kredit bývalého ředitele dokáže při ponižování druhých velké věci.
Stejnou součástí kultury je i naprosté přehlížení situace lidí s postižením a jejich rodin v době pandemie.
Stejně jako to, když Akademie věd pořádá „průzkumy veřejného mínění“, ve kterých legitimizuje segregaci slušnou společností nepřijatelnými a opravdovými vědci směšnými otázkami na to, jestli je v pořádku z běžných škol vyhazovat děti s postižením, nebo romské, nebo...
Ministerstvo práce, kterého se dost z výše uvedného týká, místo aby se někdy lidí s mentálním postižením zastalo, ani se neobtěžuje vymýšlet nějaké nové výmluvy proč neuskutečnit potřebné kroky a nenapravit zločinné „omyly“ minulosti. „Nesmí se to uspěchat“, říkají ministerští úředníci kamkoli přijedou řečnit o „transformaci“, aniž by si uvědomovali, že místo domnělých ohledů tím demonstrují pravý opak – naprosté opovržení marněnými lidskými životy.
Tak snad se lidí s mentálním postižením zastanou alespoň ti, kdo to mají přímo v popisu práce, říkáte si? To ale neznáte českou radu lidí s postižením: její předseda odmítá školskou inkluzi a kandiduje za nenávistné spolky. Nedávno učinili popírání práv lidí s postižením dokonce svou oficiální politikou.
O ozvat se vposledku nemohou ani samotní lidé s mentálním postižením. Umlčováni všemi výše popsanými (a tisícem dalších) způsobů, nemají v české společnosti prostor a hlas. Nikdo se jich na nic neptá. Nikdo je nikam nezve.
Objeví se jedině tehdy, když si někdo potřebuje zvýšit sebedojetí nějakým tím novým „úžasným skutkem“: jako objekty pomáhání se hodí.
Nebo jako objekty nenávisti a boje na xenofobní části politického spektra.
Ale brát je jako sobě rovné? Zastat se jich, když je někdo nazývá „zvířaty“?
Ten facebookový zoufalec není ojedinělý, překvapivý úkaz. Je projevem dlouholeté segregace, přehlížení a urážení.
To je skutečný skandál.
Autor je ředitel Inclusion Europe.
Lidé i firmy sdíleli na sociálních médiích, kolik peněz poslali organizaci podporující dříve narozené děti. Hashtag #NebuďJarda ovládl český Twitter. Přidali se např. pražský radní Zábranský a ministr zahraničí Petříček. T-Mobile rezolutně prohlásil: Jsou chvíle, kdy nemůžete mlčet.
Tady by mohl příběh o ubohosti jednoho bývalého českého zákonodárce a o solidaritě mnohých skončit.
Jenže on je tam ještě jeden, není krátký a nemá tak hezký konec. Je to příběh o lidech, na které plivat, urážet je a označovat za „zvířata“ nepřipadá divné vůbec nikomu. Nikdo se nepohoršuje, nikdo nikomu peníze neposílá.
„Stejné je to i s mentály. Laurenčíková a spol se přiživují na vykrádání státního rozpočtu pod rouškou solidarity s mentály a inkluzí.... Nicméně žádný mentál pro naši společnost nemá význam a je to zbytečný člověk (a slovo „člověk“ píši s velkým sebezapřením, protože je to spíše zvíře),“ napsal také bývalý poslanec v pasáži, kterou Seznam Zprávy cituje níže v témž článku. A kterou už všichni rozhořčení přešli bez povšimnutí. Jsou chvíle a lidé, o kterých očividně mlčet můžete.
Účelem zde není kritizovat ty, co tento aspekt přehlédli. Zaměřili se na první část textu o nedonošených dětech: je to velmi pochopitelné. Uhodí to do očí, spousty lidí se to osobně dotýká. Reakce přišla rychlá a oprávněná a díky za ní. Nesnášenlivost k druhým je třeba potírat, nejlépe podporou těch, na které míří.
Nejde zde ani o to kritizovat ten výrok bývalého poslance. Co si na takovém vezmeme?!
Je ovšem nutné vidět, že ten odporný plivanec na lidi s mentálním postižením nepadl jen tak ve vzduchoprázdnu. Že je k němu kontext. A že ani to přehlížení v reakcích není náhoda.
Je nutné vidět, kdo a jak se o lidech s postižením, dětech romských a dalších atd. v posledních letech vyjadřuje, jak se k nim chová. Tady nejde o jednoho zoufalce toužícího po pozornosti. Tady jde o léta chování a postojů. Tady jde o to, že Česko nepovažuje lidi s mentálním postižením za rovnocenné lidské bytosti. Za lidi, které je nutné respektovat jako kohokoli jiného, kteří mají právo na pořádné vzdělání, na rozhodování sami i osobě i na ochranu před tím, aby se jim říkalo „zvířata“ a vyhrožovalo likvidací.
Lidé s mentálním postižením jsou v Česku systematicky segregováni mimo společnost, ať formou „speciálních“ škol nebo ústavních „domovů“.
Lidé s mentálním postižením jsou v Česku „občany druhé kategorie“: bez práva volit, bez práva rozhodovat sami o sobě.
Lidé s mentálním postižením jsou v Česku terčem nenávistných útoků, z nichž jen některé najdou odezvu médií (Svitávka, brněnský řidič).
To vše je součástí kultury, kterou udržují nejen právní normy, finanční mechanizmy či nenávistná vyjádření lidí na facebooku – ale i lidé a organizace, které by nejen „měli vědět“, ale které jsou přímo ustavené či placené za ochranu jejich práv.
Bývalý poslanec dělal to, co viděl dělat jiné – použil ponížení lidí s mentálním postižením jako cestu k rychlým lajkům a politickým bodům. Jeho chyba byla, že zároveň naplival na předčasně narozené děti. To šikovnější politici, kteří nenávist míří jen na skupiny kde to je společensky akceptované (ceněné!) mohou své nahnědlé kariéry rozvíjet dál.
Nenávist vůči dětem s postižením ve školách neprovozují jenom bývalý poslanec či polepovač brněnských autobusů. Oba jen naskočili do trikolorovaného vlaku, kterému už léta přikládá pod kotel jiný mašinfírer, jemuž to zatím bez povšimnutí a bez problémů prochází. Kredit bývalého ředitele dokáže při ponižování druhých velké věci.
Stejnou součástí kultury je i naprosté přehlížení situace lidí s postižením a jejich rodin v době pandemie.
Stejně jako to, když Akademie věd pořádá „průzkumy veřejného mínění“, ve kterých legitimizuje segregaci slušnou společností nepřijatelnými a opravdovými vědci směšnými otázkami na to, jestli je v pořádku z běžných škol vyhazovat děti s postižením, nebo romské, nebo...
Ministerstvo práce, kterého se dost z výše uvedného týká, místo aby se někdy lidí s mentálním postižením zastalo, ani se neobtěžuje vymýšlet nějaké nové výmluvy proč neuskutečnit potřebné kroky a nenapravit zločinné „omyly“ minulosti. „Nesmí se to uspěchat“, říkají ministerští úředníci kamkoli přijedou řečnit o „transformaci“, aniž by si uvědomovali, že místo domnělých ohledů tím demonstrují pravý opak – naprosté opovržení marněnými lidskými životy.
Tak snad se lidí s mentálním postižením zastanou alespoň ti, kdo to mají přímo v popisu práce, říkáte si? To ale neznáte českou radu lidí s postižením: její předseda odmítá školskou inkluzi a kandiduje za nenávistné spolky. Nedávno učinili popírání práv lidí s postižením dokonce svou oficiální politikou.
O ozvat se vposledku nemohou ani samotní lidé s mentálním postižením. Umlčováni všemi výše popsanými (a tisícem dalších) způsobů, nemají v české společnosti prostor a hlas. Nikdo se jich na nic neptá. Nikdo je nikam nezve.
Objeví se jedině tehdy, když si někdo potřebuje zvýšit sebedojetí nějakým tím novým „úžasným skutkem“: jako objekty pomáhání se hodí.
Nebo jako objekty nenávisti a boje na xenofobní části politického spektra.
Ale brát je jako sobě rovné? Zastat se jich, když je někdo nazývá „zvířaty“?
Ten facebookový zoufalec není ojedinělý, překvapivý úkaz. Je projevem dlouholeté segregace, přehlížení a urážení.
To je skutečný skandál.
Autor je ředitel Inclusion Europe.