Jsou jich stovky, někdy i tisíce každý den. Lékaři bez hranic vidí tyto zoufalé, ale zároveň odhodlané lidi přijíždět lodí, náklaďákem nebo i přicházet pěšky sem do Pemby, hlavního města bohaté provincie Cabo Delgado, i do měst v okolí. Opustili všechno, aby přežili.

Všichni vyprávějí podobně děsivý příběh – o popraveném manželovi, unesené ženě nebo synovi, který zmizel neznámo kam. Povstalci napadli jejich vesnici. Spálili jejich domy. Vzali jim vše do poslední drobnosti.

Od prvního útoku na město Mocimboa da Praia v říjnu 2017 celou provincii postupně zpustošily boje mezi mosambickou armádou a ozbrojenci ze skupiny al-Šabáb. Poslední měsíce svědčí o tom, že násilí znovu roste.

Tento zdánlivě požehnaný region s písčitými plážemi a tyrkysově modrou vodou teď spoustě místních spíš připomíná peklo. Jejich každodenní život se skládá z přepadení, vražd, rabování a únosů.

Ti, co mohli – půl milionu obyvatel – už utekli. Ale co ti ostatní? Co ti, kteří prostě nemohli své vesnice opustit? Někteří žijí už měsíce bez elektřiny. Úřady, školy a zdravotnická centra jsou zavřené ještě déle. Cestou za prací na pole riskují nechtěný střet nebo to, že se už nevrátí vůbec. Tito lidé se prostě snaží přežít noční můru, která trvá už přes tři roky.

Násilí nešetří ani zdravotníky. V květnu povstalci zaútočili na zdravotnické centrum ve městě Macomia, kde působili i Lékaři bez hranic. Část personálu spala doma a s rodinami utekla do lesa. Ostatní pracovali, museli uprchnout i ukrýt se sami. Někteří naši kolegové zůstali v lesích schovaní několik dní a nocí. Z kopce pozorovali, co se děje ve městě, a viděli, jak hoří jejich vlastní domy. Než se dostali do Pemby, trvalo to několik dní. Všem jsme každý den volali, ale rychle se jim vybila baterie. Nakonec jsme naštěstí dostali dobré zprávy: všichni přežili.

Co to vlastně znamená být na útěku? Znamená to nechat vše za sebou, aniž byste věděli, jestli se někdy budete moct vrátit. Znamená to taky vydat se na cestu plnou nástrah. Většina těch, kteří utíkají, jsou ženy a děti. Spousta z nich jde přes 200 kilometrů, na hlavě nesou pár svých věcí, na zádech jedno dítě, v rukou další. V noci spí venku. Ukrývají se. Bojí se, aby je nezahlédli povstalci nebo aby nenarazili na vojáky, kteří by si je s povstalci mohli splést. Navíc jak vojáci, tak povstalci nosí stejné uniformy a je prakticky nemožné je od sebe rozlišit.

Pokud je to možné, uprchlíci nejčastěji cestují tzv. čapa neboli náklaďákem přeplněným balíky, zvířaty a dalšími lidmi se stejným cílem. Jiní volí rybářské lodě, u kterých hrozí, že se každou chvílí potopí pod tíhou obrovského počtu pasažérů. Na lodi se také mohou snadno stát terčem útoku, protože i povstalci cestují po moři, z ostrova na ostrov. Kvůli tomu se 1. listopadu o Cabo Delgadu mluvilo v zahraničním zpravodajství. Přeplněná loď narazila na skálu. Utopilo se 40 lidí. Další lodě zachránily 32 pasažérů.

Po všem tom utrpení vysídlení lidé konečně dorazí do vysněné destinace, kde většinou najdou jen bídu a další strádání. Pokud mají velké štěstí, přivítají je jejich příbuzní nebo přátelé a poskytnou jim malé útočiště v přeplněném domě, kde se budou dělit o základní potraviny i vybavení se svými štědrými hostiteli a často dalšími dvěma či třemi rodinami. Většinou ale tohle štěstí nemají.

Tisíce lidí je uvězněných v provizorních táborech. Spí ve školách, které se rychle zaplní, takže pak skončí pod kusem plastu nebo ve stanu, kde se tísní další rodiny. Chybí hygienické zázemí, zoufale málo je i pitné vody – to jsou perfektní podmínky k vypuknutí cholery. Přelidnění zvyšuje riziko nákazy dalšími nemocemi, jako jsou spalničky nebo COVID-19. Právě začalo období dešťů a ti bez moskytiéry riskují, že dostanou malárii. Lidé s chronickým onemocněním, třeba s HIV, nemají přístup k lékům.

Místní komunity nemají infrastrukturu ani prostředky na to, aby dokázaly pokrýt příval vysídlených lidí. Na svých polích nevypěstují tolik jídla, vody je obecně málo, zdravotnická zařízení pracují nad svou kapacitu. Dělají, co mohou, ale pod tlakem roste napětí. Tamní úřady se snaží, uspokojit tak obrovskou poptávku je ale nemožné. Lokální i mezinárodní neziskové organizace usilují o to, aby pomohly tam, kde je to nejvíce třeba. Nedokážou ale samy vyřešit celou krizi.

Za Lékaře bez hranic jsme sestavili několik týmů, které cestují po táborech, poskytují lékařské konzultace a taky šíří zdravotní osvětu. Máme také týmy logistiků, kteří se starají o pitnou vodu či hygienické zázemí v táborech.

To je důležitá práce. Je to ale jen kapka v moři. K tisícům lidí nemáme šanci se dostat. Pod rukama se nám rodí tragédie. Každý den pozorujeme, jak sem proudí noví a noví lidé, kterým nemůžeme pomoct. Požadavky jsou nekonečné, zatímco humanitárních pracovníků, zásob a peněz je málo. Zatím se nám nedaří dostat sem větší pomoc. To se ale musí změnit. A to brzy!

Tito lidé přežili násilí, které si ani nedovedeme představit. Stovky tisíc se jich teď musí potýkat s nemocemi a hladem. Přesto jejich příběhy zanikly, protože mezinárodní komunita soustředí svou pozornost na boj proti pandemii COVID-19.

Vyzývám proto mezinárodní společenství, aby společně s Lékaři bez hranic uznalo, že v Cabo Delgadu hoří naléhavá krize. A mosambickou vládu vyzývám, aby umožnila mezinárodním humanitárním organizacím dělat jejich práci – dřív, než bude pozdě.







Caroline Gaudron, strategická poradkyně pro Mosambik, Lékaři bez hranic

Caroline Gaudron pracuje v mezinárodních organizacích od roku 2003. Svou profesi začala ve Středoafrické republice a Indonésii. Od roku 2006 pracuje pro Lékaře bez hranic. Jako projektová koordinátorka a vedoucí mise působila v Pobřeží slonoviny, Demokratické republice Kongo, Guineji, Súdánu a Mosambiku. Momentálně pracuje jako strategická poradkyně pro Cabo Delgado. V zemi strávila šest let a konflikt sleduje od jeho začátku v říjnu 2017. Vystudovala současnou historii, politickou sociologii a lidská práva.