S blížícím se hlasováním Poslanecké sněmovny o dostavbě dálnice D4 v okolí Příbrami se vyrojily mediální obhajoby projektu, který si ministr dopravy vytkl jako cíl při vstupu do funkce: rozjet financování státních staveb skrze tzv. PPP projekty („partnerství soukromého a veřejného sektoru“). Projekt z vlády právě míří do Parlamentu a zatím má podporu i ze strany opozice. Možná je to proto, že projekt dnes vypadá jako náplast na rozpočet, který se (nejen) kvůli koronaviru potácí v hlubokém schodku. Pravda je ale trochu někde jinde.

Nic totiž není tak růžové, jak se přes mediální ujišťování pana ministra zdá. Projekt se opakovaně potýká s řadou problémů. Přesto posloucháme, že pokud projekt nebude schválen, další šance už nepřijde. A ačkoliv bylo hlavním cílem projektu, aby se na něm český stát naučil projekty zadávat a administrovat, má dnešní podoba do klasického PPP projektu hodně daleko a těžko nás tedy něco naučí.

Navíc projekt dostavby dálnice, tak jak je dnes zadán, významně sváže ruce všem, kteří budou u moci v mnohem vzdálenější budoucnosti než při klasickém dálničním tendru. Budoucí vláda bude zodpovědná za výsledek a financování projektu, který už od začátku připomíná pověstného kočkopsa. Jaké jsou tedy některé z hlavních argumentů, které by nás měly zajímat ještě předtím, než Poslanecká sněmovna projekt dostavby dálnice schválí? A z čeho se do budoucna můžeme opravdu poučit?

1. Příprava projektu, který PPP projektem být neměl
Abychom se dozvěděli, jestli český stát zvládne PPP projekt, museli bychom jej co nejlépe připravit a pak spustit. Jedině tak bychom se poučili z případného selhání. Pokud selže dobře připravený projekt, budeme vědět, že rizika politického řízení jsou u nás příliš velká (jako jinde), a poučíme se. Ale co když selže nedobře připravený projekt? Pak z případného selhání nepoznáme, jestli selhal proto, že v Česku 25leté kontrakty nezvládáme uřídit, nebo proto, že byla chyba již na začátku, v designu.

Úsek D4 byl původně připravován jako pět samostatných projektů pro samostatná výběrová řízení. Každý úsek připravovala pro stát jiná projekční společnost. Až teprve takto detailní plány byly spojeny do jednoho PPP projektu, čímž se projekt připravil o zásadní výhodu: PPP koncesionář má na starosti správu něčeho, co si sám připravil, a kdy vlastní technické návrhy byly součástí výběrového řízení. Pokud v budoucnu selže takový kočkopes, nebudeme vědět, jestli se dort zkazil kvůli ingrediencím pejska nebo kočičky.

V případě D4 stát zadává stavbu dálnice ve fázi, kdy jsou schválena potřebná stavební povolení, jejichž vyřízení by ale mělo v PPP projektech běžně spadat do kompetence koncesionáře. V případě, že nyní stát předává už hotový polotovar, není divu, že v mediálním prostoru padají slova o jistém úspěchu. Pro budoucí projekty je ale takový postup maximálně neefektivní pro státní správu, která to odpracuje, a naopak extrémně výhodný pro soutěžící koncesionáře, kterým se významně snižuje riziko, se kterým by do soutěže měli běžně vstupovat. Stát se tak sám zbytečně připravuje o některé výhody PPP zadávání.

2. Proč stavět levně, když to jde draze?
Dnes stavíme dálnice tak, že stát zadá stavbu některého z úseků staviteli, následně za dílo zaplatí a převezme jej. V PPP projektu si oproti tomu stavitel sám zafinancuje nejen vlastní stavbu, ale také správu a opravy daného úseku. Stát mu zaplatí až v budoucnu, kdy dílo převezme. Pozdější platba a zadlužení mají být pro Česko údajně výhodné dnes, když stát peníze nemá, soudě podle výše schodku rozpočtu. Naopak: právě v takové chvíli by si stát měl hlídat každou korunu.

Je to vlastně velký paradox. Na jednu stranu stát nezvládá utrácet své obří schválené deficity na odškodnění postižených koronavirem, na druhou stranu ale říká, že nemá peníze na stavbu dálnic. A to ani ve chvíli kdy EU zvýšila rozpočty a fondy na post-covidovou obnovu. PPP projekty byly původně vytvořeny pro státy s obrovským dluhem, které měly problémy si půjčovat na finančním trhu. Česko se ale chlubí tím, že má čtvrté nejnižší zadlužení v EU, po odečtení „malých“ ekonomik dokonce vůbec nejnižší. Stát proto nepotřebuje přesouvat zadlužení z dneška do budoucnosti.

Důležitou proměnou je v tuto chvíli výše úrokové sazby. Platí, že stát má oproti soukromým subjektům levnější přístup k financím. V takovém případě by ji proto měl využít a nehýřit na dražších způsobech financováních ukrytých někde v budoucnu. Cena peněz je dnes na historickém minimu, kvůli měnovým politikám minulých let jsou úrokové sazby de facto na nule. O mnoho níže už úrokové sazby jít asi nemohou, v budoucnu spíše naopak.

Za kolik je dnes schopen si půjčovat český stát, víme velice přesně, shodou okolností minulý týden pořádal aukci dluhopisů. Na 5,5 roku si stát půjčil za 0,9% (roční) sazbu, na osm let za 1,2 %, a na 19 let za 1,6 %. To by odpovídalo zhruba 1,8 % za hypotetický 25letý dluhopis.

Při PPP financování si ale stát půjčuje na 25 let dopředu za nejméně 2,5 %, a to skrze koncesionáře, který si půjčuje na bankovním trhu. Nemůžeme přitom tvrdit, že by český stát výhody levnějšího financování nechápal, naopak sám argument aktivně využívá. Jen nesmí jít o stavbu dálnice, nýbrž třeba jaderné elektrárny. Přirážku za riziko nakonec zaplatí daňový poplatník. Ne nadarmo jsou PPP kritizovány mimo jiné proto, že v nich stát vytváří podobný morální hazard jako u zahraničních bank před finanční bouří: úspěch je privatizován, neúspěch znárodněn.

3. Marketingová kampaň vlády a ministerstva dopravy
Pokud se nepovede spustit projekt dostavby dálnice D4, další šance na vytvoření jiného PPP projektu už podle ministerstva nebude. Je prý třeba projekt spustit teď nebo nikdy. Překvapivé je, že ačkoliv se jedná o první projekt svého druhu v Česku, jehož realizace je na dosah, neběží v mediálním prostoru žádná odborná debata na toto téma. Vše tak vypadá jako dobře připravená marketingová kampaň, kterou všichni v budoucnu draze zaplatíme.

Tento projekt bude s největší pravděpodobností Poslaneckou sněmovnou schválen. Bohužel tím ale nesplní roli projektu, na kterém si PPP skutečně vyzkoušíme „od začátku“. A to by mohla být škoda, protože v budoucnosti PPP projekty můžou sehrát důležitou pozitivní roli pro český stát. Jen ne tady a teď.

Petr Bartoň
Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridgi a Chicagu a spolupracuje s ekonomickým výzkumným ústavem ve Švýcarsku. S „nastavením systémů“ v těchto zemích má nejvíce zkušeností, ale dobře ví, že velké bohatství příkladů úspěšných reforem nabízejí i jiné státy. Nyní je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.