Vláda inspirovaná diskusí u německých sousedů v současnosti uvažuje o tom, že zavede v hromadné dopravě a ve školách povinnost nosit respirátory místo stávajících látkových roušek. Jistě ten nápad vznikl v dobré víře ochránit obyvatelstvo před infekcí koronaviru lépe než dosud.

S velkou pravděpodobností takové opatření ale šíření nemoci ve společnosti zásadně neomezí. Je sice pravda, že respirátor propustí násobně menší množství kapének, než nám všem dobře známá látková rouška, ale povinnost ho nosit také změní způsob jeho použití. Drahý respirátor nebudeme moc často měnit.

Behaviorální věda nabízí důvěryhodné vysvětlení, proč zavedení povinných respirátorů nedosáhne předpokládaného efektu. V oblasti lidského chování je známa řadu příkladů, kdy osvětové kampaně a regulace bez představy o tom, jak lidé zareagují, vyvolaly zcela opačné efekty. Environmentální osvěta zvýšila spotřebu energie v domácnosti a snížila množství vytříděného odpadu, kampaň na podporu veřejného zdraví zvýšila agresivitu a snížila motivace těch, jejichž chování se mělo změnit. Představu o tom, co způsobí povinné respirátory, poskytuje jedna z behaviorálních teorií chování. Říká se jí Campbellovo paradigma a objasňuje mimo jiné, proč lidé často nedělají věci, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou dobré. Podle této teorie chování lidí ovlivňují dva faktory: i) motivace chovat se určitým způsobem, například chránit ostatní před možnou infekcí a ii) obtížnost nebo nákladnost takového chování. Člověk může být upřímně přesvědčen o tom, že je potřeba chránit ostatní lidi, a přesto poprosí nakaženého kamaráda, aby jejich kontakt nehlásil hygieně, protože by ho to připravilo o potřebný příjem. Pokud by ho ale nahlášení tzv. nic nestálo, nechal by se pravděpodobně vytrasovat a fakticky tak snížil riziko, že někoho nakazí.

Motivace a obtížnost jako hlavní faktory chování samozřejmě ovlivní také způsob, jak budou lidé používat ochranné pomůcky. Předpokládejme pro jednoduchost, že motivace lidí chránit vlastním jednáním ostatní, se zásadně nezmění. Při povinnosti nosit respirátory se ale významně zvýší nákladnost ochrany. V současnosti je nošení látkové roušky, kterou už všichni mají, prakticky zadarmo. I tak nás stojí nějaký čas jejich praní, vyvařování, případně žehlení. Tyto náklady jsou ale dost malé na to, aby většina z nás dávala dětem denně do školy dvě čisté roušky a i sobě ji někdy vyprala nebo vyvařila.

S jednorázovým respirátorem se situace velmi změní. I kdyby stál jen 10 korun, náklady na jeho doporučené použití budou začínat na stovkách korun za měsíc. Zejména pro řadu seniorů to nebude málo. Pro školou povinné děti by v případě respirátorů byly náklady 400 Kč na dítě a měsíc. Kvůli těmto nákladům budou lidé bezpochyby používat respirátory opakovaně. Přesnější informace z výzkumu bohužel nemáme, ale každý čtenář si může sám představit, jak ohleduplně k sobě i ostatním bude s respirátorem nakládat; bude se ho dotýkat jen za gumičky, bude u toho mít dvoje rukavice, po každém použití bude respirátor sterilizovat, otírat dezinfekcí a brzy ho bezpečně zlikviduje? Protože by to bylo velmi obtížné, velmi pravděpodobně to dělat nebude. I s ohledem na to, že roušku stačilo vyprat a byla zase jako nová.

Pokud chceme tedy kvalifikovaně posoudit efekt povinného nošení respirátorů v dopravních prostředcích a školách na vývoj epidemie, je třeba zhodnotit i rizika, která představuje hromadné opakované a dlouhodobé nošení potenciálně infekčních respirátorů. Koneckonců, úvaha o tom, jak lidé na jednotlivá protiepidemická opatření zareagují (nikoliv, jak bych si hygienici přáli, aby zareagovali) by měla vždy doplnit stále hojnější laboratorní studie o technických vlastnostech aerosolů a ochranných materiálů.

Markéta Braun Kohlová
odbornice na environmentální a dopravní chování z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy