Uplynul již druhý školní půlrok či akademický semestr, kdy se čeští žáci a studenti účastnili prezenční výuky nesrovnatelně kratší dobu než snad kdekoli jinde v Evropě.

Čeští poslanci řeší české potraviny a český denní tisk české hospody, jako by to bylo – parafrázujme tvrzení francouzského prezidenta Macrona o nastupující generaci jeho vlasti – to nejcennější, co máme. A vzdělání stojí zjevně nadále stranou. Patrně hlavně proto, že za něj nemá (řečeno dnes již zprofanovaným sportovně-lobbystickým slovníkem) kdo kopat.

Není tedy divu, že motivace unavených a otrávených dětí, rodičů i pedagogů upadá. Neb se zdá, že právě (i když asi nejen) naše školství „chytlo“ ten nejhorší ze všech možných světů: loni na jaře zůstalo „preventivně“ uzavřené jako celek až do léta, načež se na podzim bez jakýchkoli příprav s velkou slávou otevřelo, aby se posléze… Ale to přece všichni víme, a konec tohoto smutného příběhu je bohužel stále v nedohlednu. Tento text však chce být optimistický a všechny výše zmíněné zájmové skupiny povzbudit, a to následující úvahou.

Před týdnem jsem si se svým dítětem opakovala kvadratické rovnice, i při této příležitosti se mi vybavilo úsloví mého otce, které s oblibou užíval, narazil-li na vskutku mimořádný případ lidské hlouposti: blbec nakvadrát. Zmiňuji to zde proto, že táta byl ročník 1928 – a patřil tudíž k silné poválečné generaci, která opravdu chtěla něčeho dosáhnout (a idealisticky, avšak upřímně změnit svět). A třebaže „za Hitlera“ neměl jinou možnost než vyučit se truhlářem v dílně zase svého otce, vypracoval se až na architekta, který – mimo jiné - vtiskl současnou podobu interiéru Stavovského divadla. Toť tedy osobní příklad z historie, k čemuž dodávám povzdech svojí kamarádky – klinické psycholožky a matky třech dětí, která pevně doufá, že nejen u jejích potomků se dříve či později projeví to, co lidé z jejího oboru označují výrazem posttraumatický růst.

Než ovšem tato doba se svými příležitostmi přijde, zkusme se my všichni prozatím motivovat tím, co si i laik dokáže představit pod pojmem odstrašující příklad. Pusťme si rádio či televizi s libovolným vystoupením libovolného vládního činitele, a tak hloupě krátkozrací přece vážně být nechceme. A vezměme to řekněme podle důležitosti, avšak bez nároku na úplnost.

Třebaže jeden nedisponuje ekonomickým vzděláním, s trochou matematiky jistěže pochopí, co nás teď stojí ty předvánoční tržby, jimiž se oháněl dvojministr Havlíček. A i když třeba není špičkový prognostik, pravděpodobně chápe, že moderní státní hospodářství neznamená lít do něčeho beton (zde narážím na jeho megalomanské snahy o vybudování vodního kanálu, který nejenže nikdo s výjimkou hlavy státu nechce, ale jenž se zejména nyní, kdy nám příroda na několika frontách ukazuje, kdo je tady pánem, jeví obzvláště hořce; mimochodem pokud už na tom betonu trvá, navrhuji, nechť se konečně spraví dé jednička).

Přestože řídíte nanejvýš rodinný rozpočet, musí vás přinejmenším udivit to, co vyprodukovala ministryně Schillerová – a postačí nalistovat si rozhovor, který poskytla týdeníku Respekt, aby vyniklo, jak na tom pod jejím vedením finančně bude nižší střední třída, tedy většina obyvatel této země. Pokračovat lze ministrem kultury Zaorálkem, který národu vítězně sdělil, že se patrně i díky jemu můžeme alespoň těšit z výkonů našich profesionálních sportovců, a zde nechť si laskavý čtenář přidá do hitparády vlastního oblíbence.

Zamyslet bychom se nicméně měli i nad osobami, které se stále drží vysoko ve státní správě, byť jejich profesionální kredit utrpěl značnou ránu. Pravda, epidemiologů a osob v přidružených profesích typu hlavní hygienička či šéf zdravotní statistiky není mnoho a ne každý je schopen a připraven čelit nečekaným výzvám. V posledních měsících a týdnech by ovšem postačilo umět číst čísla, respektive číst zahraniční odborný tisk, a poučit se ze zkušeností okolních zemí. Vězte tedy, milí žáci a studenti, že ani dokončení řádného vzdělání nic neznamená, budete-li ignorovat nové poznatky a reálný vývoj.

Za hlubší úvahu stojí též vyjadřovací schopnosti našich politických elit, respektive to, co implikují. (Ponechme milosrdně – coby příliš snadný terč – bez povšimnutí předem nepřipravené výlevy premiéra Babiše, samozřejmě v protikladu s řemeslně mistrně vyhlazenými oficiálními projevy, jimiž ho zásobuje příslušní poradci.) Po pár tiskovkách technokratů moci typu Blatný či Hamáček totiž občané musejí nutně dospět k závěru, že pokud nezahltíme nemocnice a navýšíme emisní limity krematorií, je vše pod kontrolou a nic moc se neděje. Samozřejmě aniž bychom měli jakýkoli plán. Což je možná vhodná chvíle, kdy bychom měli opět sáhnout po orwellovské klasice a sami vlastními hlavami zapřemítat, co dál. A vrátit se k nyní pohříchu opomíjenému výroku prezidenta Zemana (ne, nebudeme se vracet k těm nenávistným a společnost rozdělujícím), že jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát.

Neb se zdá, že právě to naše vládní garnitura jako celek udělala. A projevila se tedy tak, jak se vy, pilně a navzdory všemu a všem se učící žáci a studenti, nikdy projevit nechcete. A nyní obloukem přichází pointa: jako blbec nakvadrát.

Hana Ulmanová
Autorka je anglistka a amerikanistka, vyučuje na FF UK.