Migrace znamená v zásadě v širším pojetí jakýkoli pohyb. V užším pojetí se pojem migrace vztahuje na situaci člověka, který dobrovolně nebo nedobrovolně vlivem vnějších okolností opouští svůj domov, aby hledal svobodu, živobytí a nový domov v jiné zemi s jiným jazykem, v jiném náboženském a kulturním prostředí.

Taková situace si žádá vysokou míru adaptace, učení, schopnosti zvládat stresové a krizové situace. Jen opravdu silná osobnost dokáže uspět ve světě, který je na počátku zcela cizí, a dokáže tento svět obohatit o něco vlastního, specifického a originálního.

Je typické, že xenofoby a obránci starých vývojem překonaných hodnot se často stávají právě ti, kteří sami odvahu podstoupit takovou situaci v sobě vnitřně nemají a raději se přizpůsobují dosavadním poměrům, bez přemýšlení a nekriticky přijímají za své myšlení názorových vůdců, byť za cenu ztráty velké míry vlastní svobody a autonomie. Tito lidé ustrnuli na místě, fyzicky i myšlenkově, jakékoli podněty zvenčí jsou pro ně nikoli inspirací, ale ohrožením. Cestu k budoucnosti, osobnímu zrání a vývoji si tak sami před sebou uzavírají, v horším případě mohou negativně zvrátit i vývoj celé české společnosti, pokud získají většinu.

Migrace je tématem velkých příběhů Bible i mýtů jednotlivých kmenů a národů. Patriarcha Abrahám opouští domov, rodinu a zemi, aby poslechl Boží příslib, který ho vede do cizí země, nejistoty a dlouhého putování. Mojžíš vyvádí izraelský lid z Egypta a netuší, že je před nimi putování do zaslíbené země dlouhé 40 let. V českém mýtu dovádí praotec Čech svůj lid na horu Říp, aby jim ukázal novou neobydlenou a úrodnou zemi.

Archeologie však dokazuje, že jakýkoli nově příchozí lid čekal dlouhý proces inkulturace, kdy z potýkání domorodé a příchozí kultury vznikala syntézou kultura zcela nová obvykle na vyšší úrovně civilizačního vývoje. Nejistota je tedy spojena vždy jak s rozhodnutím vydat se na cestu, s putováním i s adaptací v cizí zemi mezi cizími lidmi. Jaký podíl z původní a z nově příchozí kultury nakonec převládne a zachová se budoucna je výsledkem dlouhého procesu potýkání osobností, kultur i více generací.

Migrace je ale spojena i s tématem svobody. Známe mnoho příběhů osobností českých dějin, které musely vlast opustit, protože nebyly schopny vzdát se vlastní svobody a možnosti tvořit a naplnit smysl svých životů. Komenský svá největší díla vydal v Anglii a Nizozemí. Po Bílé Hoře mnoho dalších českých emigrantů skončilo v Americe nebo protestantských státech západní a severní Evropy. Velká vlna emigrace následovala po únoru 1948 i srpnu 1968, v komunismu prostě umělci, filozofové, historici a představitelé dalších oborů pod silným vlivem ideologie nemohlo svobodně uplatnit svůj tvůj tvůrčí potenciál, proto raději zvolili odchod ze země.

Ne, nenajdou se žádní xenofobové, ale právě emigranti, kdo ukázali světu, že Češi dokáží dosáhnout ve svých oborech světové úrovně. Nebo znáte snad nějakého českého xenofoba, který by se prosadil ve světě?

Právě naopak, je mnoho českých emigrantů, kteří přestože nemohli své schopnosti a potenciál uplatnit doma, jsou dnes v Česku oceňováni. Naopak bychom měli přemýšlet o tom, že jsme opakovaně učinili v minulosti velkou chybu, že jsme se jako většina buď aktivně přidali na stranu nebo minimálně nebránili vlně xenofobie, které uvnitř země převládla. Přitom bylo mnoho těch, kteří přišli ze zahraničí a svojí prací, kreativitou a zápalem dokázali českou kulturu výrazně obohatit a posunout na vyšší úroveň (gotičtí stavitelé katedrál, spisovatelé, kteří opustili hitlerovské Německo, emigranti z bolševického Ruska).

Budoucnost Česka je ve schopnosti přijímat lidi z cizích zemí, dát jim šanci, vytvořit jim prostředí a podmínky, aby zde uplatnili své nápady, schopnosti a zkušenosti a obohatili tak ekonomický, kulturní a civilizační vývoj, kterého jsme dosud dosáhli a dali mu i jiné směry. Není to jen o počtu nekvalifikovaných pracovníků, ale i o uznání jinakosti, plurality. Teprve, když se zde budou cítit bezpečně, nabudou jistoty, rozhodnou se zde zůstat a pocítí, že Česko je místo, kde mohou najít smysl svého života.

Jakékoli fyzické, verbální, skryté nebo otevřené projevy xenofobie tomuto procesu zrání osobností budou bránit a budou ho narušovat, opravdové osobnosti spíše odradí a dá jim signál, že Česko není zemí svobody vhodnou pro rozvoj jejich tvůrčího potenciálu. Tyto projevy budou vždy ochuzovat Česko o bohatství a pluralitu a snižovat potenciál sociální a ekonomický, kterého by mohlo dosáhnout.

Ing. Pavel Večeřa