Z volebního dne 2021 se mi do mysli vryly tři obrazy.

Andrej Babiš v televizi zaskočeně gratuluje Petru Fialovi k vítězství s viditelně otřesenými obličeji své paní a nejbližších ministrů na pozadí. Obecenstvo v pražském OPERU, kde sledování voleb pořádala Asociace pro mezinárodní otázky, se směje a pokřikuje na něj.

Člen vítězné koalice SPOLU nás v baru zve na hruškovici a chce se připít na „Smrt komunismu“. Říkám, že bych si raději připila na konec Babiše. Další přítomní, mí vrstevníci, co nejsou jen voliči SPOLU, si na konec komunistů v Čechách ale také rádi ťuknou. Konec KSČM ve sněmovně je symbol, říkají.

V klubu Cross sedí kolem stolů smutní Piráti. Mnozí z nich se připravovali na svůj první či druhý mandát v Poslanecké sněmovně, kroužkovací masakr podporovatelů STAN je ale o tyto naděje připravil. Někteří trochu škodolibě pokyvují hlavou: Říkali prý, že koalice není dobrý nápad, ale vedení je odmítlo poslouchat. V kampani ztratili svoji identitu. Je čas se vrátit ke kořenům.

O neočekávaném vítězství pravice, konci tradiční levice a masakru liberálních Pirátů v neděli ráno přemýšlím se smíšenými pocity. Pravděpodobný konec Andreje Babiše ve vládě je samozřejmě důvodem k radosti: Premiér oligarcha nebude nadále nařizovat státním úřadům, aby místo České republiky pracovaly ve prospěch Agrofertu. Nebude nadále skrze mediální Rady ohrožovat nezávislost veřejnoprávních médií. Nebude mít zkrátka prostor zemi ve jménu svých finančních zájmů posouvat směrem k autoritářství, jakým tu svou již odsunul jeho „velký přítel“ Viktor Orbán. Tento konec Andreje Babiše mi však kalí skutečnost, že levice, ale ani liberálové, v novém parlamentu vůbec nezasednou.

Nejvíce se však snažím se na výsledek koukat jako na příležitost. Pravděpodobný Andreje Babiše v premiérské funkci nám možná umožní vrátit se zpět k politice jako souboji idejí založených na konzervatismu, liberalismu, pravicových a levicových myšlenkách. Pokud se to nepodaří, můžeme se na návrat Babiše či ještě ostřejšího populistického národovce těšit nejpozději za čtyři roky.

Pokoru pravici

Pravice volby suverénně vyhrála. Přejme si nyní, aby ke svému mandátu přistoupila s určitou pokorou. Můžeme se radovat, že jsme konečně Západ a že konečně máme reprezentativního premiéra bez střetu zájmů. Omílání starých pravd, trička s Havlem, jásání nad koncem konce komunismu však nevyřeší reálné problémy, které tato republika má: levnou práci, drahé bydlení, postupující klimatickou krizi, zvyšující se nerovnosti, náročnou transformaci k zelenému průmyslu před námi.

Petr Fiala hned na začátku svého vítězného projevu uvedl, že tato vláda přestane zemi zadlužovat. Ani po volbách přitom není jasné, kde na zalepení schodku státního rozpočtu bez zvyšování daní vezme, a to i pokud bude chtít opravdu paralyzovat státní správu tím, že propustí 13 % státních úředníků (státní správa odbyrokratizování a zjednodušení procesů skutečně potřebuje, ale mělo by se k nim přistoupit s větším rozmyslem, po auditu, a ne rovnou se škrtací propiskou).

Pravděpodobná nová vláda ODS již nyní značně připomíná poslední vládu této strany. I Nečasův kabinet nastupoval v hospodářské recesi za všeobecné euforie zajištěných městských liberálů, kteří se konečně zbavili „Voldemorta“, tenkrát v podobě Jiřího Paroubka. Svou přísností na chudé a snahou o privatizaci veřejných služeb stála u zrodu populistických stran pro lidi v deziluzi, jako je i ANO. Doufejme tedy, že se Petr Fiala a Markéta Pekarová Adamová poučili z chyb Petra Nečase a Miroslava Kalouska.

Reinkarnaci levici

Levice, ve své konzervativní i liberální podobě, utrpěla ve volbách zdrcující porážku. Příčin je samozřejmě více, od pravicové hegemonie mezi českými elitami včetně těch mediálních, přes nedůvěryhodnost sociální demokracie až po opravdu spektakulární fiasko Pirátů, kteří se jako poslední silná progresivní strana nechali doslova vysát svým koaličním partnerem.

Radost by z tohoto vývoje by neměl mít ani ten nejzarytější pravičák: Levice do parlamentu patří, aby moderovala přílišné škrtací, privatizační excesy pravicových vlád. Pokud se totiž chudší části společnosti nebudou zastávat levicoví poslanci, budou to dělat ti národovečtí. Že nespokojenost s vládou pravicových liberálů může vést k opětovnému zvolení přerozdělujících národovců, vidíme ostatně i v sousedním Polsku na příkladu Občanské platformy a Práva a spravedlnosti.

Do Polska se však můžeme koukat také pro inspiraci: Po čtyřleté pauze se levicoví poslanci v roce 2019 opět dostali do Senátu i Sejmu, a to jako třetí nejsilnější strana. Jednotlivé levicové strany se totiž dokázaly před volbami propojit do jedné platformy Lewica, sdružující jak středové levoliberály, tak i konzervativní levičáky.

Ani v Česku navzdory podobě parlamentu levicoví voliči (zde definováni jako ti, co i přejí větší přerozdělování) nikam nezmizeli: ti konzervativní volili ANO, ČSSD, KSČM, SPD, ti liberální Piráty nebo Zelené. Je otázkou, zda je možné tyto velmi rozdílně uvažující voliče spojit do jedné platformy, či zda by zkrátka neměly vzniknout levice dvě: jedna konzervativní na půdorysu, který představila „hustá dvojka“ Matěje Stropnického a Jany Maláčové. A jedna liberální na půdorysu toho, co prosazují Zelení a levicové křídlo Pirátů.

Z těchto voleb víme jasně, co nefunguje: Sociálně citlivý, na klima zaměřený program nelze balit do balíčků přijatelných pro pány v oblecích s vykřikováním, že rozhodně nejsme levice. K levici je třeba se přihlásit a udělat z ní, namísto Babiše či Okamury, toho největšího kritika pravděpodobných škrtů a privatizací, které přijdou. Jak již napsal Jakub Patočka v Deníku Referendum, ode dna se nejlépe odráží.

Klára Votavová
Autorka je redaktorkou serveru Voxpot.cz