Mustafa Džemilev, Peeter Sauter a Vytautas Landsbergis vzpomínají na Václava Havla.

Mustafa Džemilev, čelní představitel Krymských Tatarů, sovětský disident a kritik okupace Československa v roce 1968



Jaké jsou vaše vzpomínky na Václava Havla?
Když v roce 1968 začalo pražské jaro, velmi pozorně jsme prostřednictvím západních rozhlasových stanic a v Moskvě ilegálně vydávaného oběžníku Kronika aktuálních událostí sledovali veškeré dění v Československu, znali jsme tak jména mnoha aktérů této pro nás revoluce. Samozřejmě jsme slyšeli i o Václavu Havlovi, později se dozvídali třeba o jeho Otevřeném dopise Gustávu Husákovi, o Chartě 77. Osobně jsme se ale potkali až v roce 1998 v Praze, kam jsem byl u příležitosti 30. výročí okupace Československa pozván spolu s dalšími sovětskými disidenty, kteří proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 protestovali. Krátce jsme se pak viděli v zimě roku 2004 na kyjevském Majdanu, kam Havel přijel, aby podpořil naši Oranžovou revoluci. Poslední setkání bylo na pražské konferenci Forum 2000 krátce před Havlovou smrtí. Bylo to velmi dojemné a působivé, Václav Havel už byl těžce nemocný, špatně se pohyboval, ale stále se živě zajímal o situaci a postavení krymskotatarského národa na Krymu. Říkal, že vynaloží veškeré úsilí a využije všech svých kontaktů k tomu, aby úspěšně proběhlo námi plánované Mezinárodní fórum k zajištění práv a bezpečnosti krymských Tatarů. Václav Havel mi tehdy silně připomněl legendárního generála Petra Hryhorenka, který krátce před svou smrtí v roce 1987 napsal americkému prezidentovi Reaganovi dopis s prosbou, aby mě pomohl dostat z magadanského lágru. Ten dopis začínal slovy: „Pane prezidente, umírám a nic mě už nemůže zachránit. Ale žádám vás o pomoc při záchraně života a osvobození jiného člověka ze sovětského vězení...“

Čím byl pro vás Václav Havel vzorem?
Principy, na kterých je založený můj život, jsem si osvojil více než třicet let před svým prvním setkáním s Václavem Havlem. Životní příběhy lidí jako Václav Havel, Petro Hryhorenko, Andrej Sacharov a mnohých dalších však posilují víru v to, že cesta, kterou jsem si zvolil, je správná.

Podělíte se o nějakou příhodu, kterou jste s Václavem Havlem zažil?
K úsměvné příhodě došlo před mým prvním osobním setkáním s Václavem Havlem. S delegací jsme přijeli na Pražský hrad a čekáme, kdy nás zavedou k prezidentovi. Proslulá lidskoprávní aktivistka a účastnice moskevského protestu proti okupaci Československa v srpnu 1968 Larisa Bogorazová se ptá pracovnice prezidentské kanceláře, zda je zde dovoleno kouřit. V té době ve světě ještě neplatily přísné zákazy kouření v uzavřených prostorách, takže otázka nezněla tak divoce a nepatřičně jako nyní. Dostalo se jí odpovědi: „Promiňte, ale v sídle prezidenta není dovoleno kouřit.“ – „A to ani prezident to nemá dovoleno?“ ptá se chytře Larisa Bogorazová, která věděla, že Václav Havel je silný kuřák.

Pracovnice kanceláře, která zjevně netušila, kdo na setkání s prezidentem dorazil, odpovídá: „Prezident zde kouřit smí jako jediný, protože za své názory a přesvědčení seděl ve vězení. Pokud je mezi vámi někdo, kdo byl také vězněn, ať si zapálí, chce-li.“ Celá naše skupina sahá do kapes pro cigarety a zapalujeme si. Slyšíme jen udivený výkřik: „Je to možné? Vy všichni jste seděli?“

Pak už nás odvedli k prezidentovi, kterého náš „kuřácký incident“ náramně pobavil, dlouho a hlasitě se smál.

Nakolik živé a aktuální jsou myšlenky Václava Havla v dnešní době?
Myšlenky svobody, demokracie, tolerance, které Václav Havel hlásal a hájil, byly a budou ve světě vždy velmi aktuální. Bohužel v dějinách lidstva není mnoho lidí, kteří by tyto ideje tak vytrvale a nezištně hájili.

Čím se podle vás Václav Havel natrvalo zapíše do dějin Evropy?
Po Havlově smrti v prosinci 2011 vydal Medžlis, neformální parlament krymských Tatarů, prohlášení: „Jméno Václava Havla zůstane jedním z nejjasnějších symbolů v zástupu vynikajících humanistů 20. století, inspirujících národy a miliony lidí na celém světě v boji za svá práva a důstojný život.“ Tento názor zcela sdílím.



Peeter Sauter, estonský spisovatel a překladatel



Letmý pohled na českou mentalitu a Václava Havla.

Markéta nám půjčila svůj sklepní byt, abychom v něm bydleli. V Nuslích.

Do Prahy jsme dorazili v zimě, a našemu Fordu Escort Mexico ‘72 upadl výfuk. Uprostřed široké ulice jsem vlezl pod auto a rozmotával zrezivělé trubky, které se mezitím zauzlovaly.

Nastoupil jsem zpět do vozu, sedl si vedle své těhotné ženy, nastartoval, a snažil se rychle jet dál, jelikož auto vydávalo zvuky jako ruský tank.

Žádná GPS navigace, žádná mapa. Polovina devadesátých let.

Nějak jsme našli Markétu a pak i její garsonku.

Běžel jsem do supermarketu a rovnou tam koupil dobré české pivo (za rozumnou cenu). Na co čekat? Vzal jsem si s sebou jen jednu knihu, Jaroslava Haška. Otevřel jsem jeho Švejka a přečetl si větu: “Nejhorší chlapi jsou ti z Nuslí…”. Knihu jsem zase zaklapl, a už ji nikdy neotevřel. Došel jsem si pro další pivo.

Další dny jsme se jen tak procházeli. Bez plánů. Kafkovský sen nás zavedl na židovský hřbitov, pak jsme zkusili hospodu U Kalicha, byla ale příliš turistická a po Švejkovi ani stopa. Šli jsme zase pryč.

Místo toho jsme se prošli po Karlově mostě, kde estonský umělec Jaan Toomik vytvořil svůj street art s nápisem MŮJ PTÁK JE ČISTÝ. Bylo to estonsky, asi ho těšilo, že nikdo nerozumí. Možná mu někdo hodil i minci.

Na druhém břehu Vltavy jsme vylezli na kopec a hledali místo, kam si sednout. Tiina nosila své osmiměsíční těhotenské břicho jako kýbl. Tady jsme ale žádnou levnou hospodu neviděli, vypadala spíš jako nějaká nóbl restaurace. Sakra, jsme sice chudí, ale můžeme si přece dovolit někde dát pár drinků.

Místnosti v restauraci působily středověce, takové jsou i v talinnském Starém městě. Jídelníček nás nezajímal, vzali jsme si nějaké pití a něco malého k jídlu pro Tiinu.

Zmocnil se mě klid, tady jsem se cítil dobře. Jako doma. V Talinnu a v Praze zároveň. Hospoda U Kalicha nebyla nic pro mě, židovský hřbitov působil jako suvenýr. Loutky v pouličních stáncích až příliš podivně. Tady jsem byl najednou na místě, na které patřím.

Bylo tu ticho, bez hudby (to mám rád), jen tiché šumění hovoru a smíchu. Protáhl jsem se, rozhlédl se kolem sebe, a rychle otočil hlavu zpět. “Tiin, to nemůže být pravda...”

“Co se děje? Jsem v pořádku, ještě to nezačalo”.

“Ne, podívej se za moje rameno. Ve výklenku sedí banda chlapů a …”

“Bohémové pijí pivo, no a co?”

“Jo, ale ten jeden bez vousů, jenom s knírem. V obnošených džínách bez bundy”.

“No jo, Václav Havel”.

“Určitě?”

“Ano”.

“To není možné. Vždyť je to takový hippísácký slet. Havel je úřadující prezident. Kde má ochranku?”

“Možná ti vlasatí jsou ochranka”. Tiina si dělala legraci. “Nebo je to undergroundová kapela z Ameriky. Grateful Dead. Jejich frontman seděl ve vězení, proč si pak nedat pár piv. Prezident, neprezident”.

“Ale nikdo si ho nevšímá. A prosímtebe, Jerryho Garciu bych poznal hned. To není on”.

“Mají kvalitní pití. Asi to nebudou zrovna chudí bohémové”.

“To přece nemůže být Havel. Ne tady na předměstí”

“Běž ho pozdravit, představit se. Řekni, že jsi budoucí prezident”

“Čí prezident?”
“Můj.”

Tiině se dařilo chovat se jako opilá, i když nepila. Ze solidarity.

...

Havel byl pro mě symbol. Otevřel východní Evropu západu a budoval mosty. A bylo to tak přirozené. Najednou si všichni vzpomněli, že jsme dřív byli součástí Evropy. A že nemusí být v žádném případě méněcenní. Havel to zvládl nenuceně, Lech Walesa byl vážnější. Bojovník jiným způsobem. Boxer, proletář, ne intelektuál. Ale Havel, i když seděl ve vězení, se vyznačoval takovou gentlemanskou lehkostí (jinou, než jaká je Kunderova nesnesitelná lehkost). Vezměte si třeba Bohumila Hrabala (což je můj oblíbenec), který vyskočil z okna, ale snažil se, aby to vypadalo, že krmil holuby. Cítíte se při čtení Hrabala tragicky? Ne! Vždycky je ležérní, i když na pozadí ta tragédie většinou bývá. Švejk je na tom podobně.

Havel byl uvolněný v přítomnosti všech korunovaných hlav nebo západních vůdců, jako jim rovný. S mírným úsměvem pod knírem. A pak stejně nenuceně sedí v restauraci a dává si pár piv. V Česku musí být dobře, když prezident může žít jako prostý člověk, ale když je potřeba, vykračuje si po kobercích v Paříži a Bruselu, usmívá se (a občas si u toho zapálí).

...

Já jsem naopak v klidu nebyl. Je to on, nebo ne?

Obrátil jsem do sebe obsah svojí sklenice a šel na bar dřív, než si krásná servírka všimla, že je prázdná. Rozhlédla se po malé místnosti a zaměřila se na něj.

Ano, je to Havel, teď už s jistotou.

Netušil jsem proč, ale byl jsem šťastný. Jako kdybych navštívil Santa Clause u něj doma.

Ten člověk opravdu existuje. Obyčejný člověk. Musí číst briefingy o zahraniční politice? Asi ano. Ale teď tu sedí a pije pivo s bohémy. Člověk, co nepanikaří. Má na všechno čas. Vést zemi, dát si pivo.

Můj obdiv pro Českou republiku se ještě prohloubil. Pohodový prezident je dobré znamení.

Zbytek noci jsem byl zamlklý, jen občas jsem něco prohodil.

Nic dalšího jsem od Prahy nechtěl. Seděli jsme ve sklepní garsonce. Já jsem upíjel pivo. Tiina si hladila svoje obrovské břicho.

Jen jednou jsem se vydal do malé autodílny na předměstí. Markéta mi dala adresu. Místní kluci mluvili jen česky a popíjeli pivo z třílitrových sklenic. Podívali se na moje auto a hned věděli, co dělat. Vzali si jen drobné, na další pivo.

Ležérní týpci, stejně jako Havel a Hrabal.


Z připravované knihy belletrie „Sny“ hlavy státu Litevské republiky v l. 1990-1992 Vytautase Landsbergise



Sen i o Havlovi

Zdálo se mi o neuvěřitelných politických událostech.
Přicházely zprávy z Moskvy.
Zase bylo co poslouchat.
Co hodina – to nová zpráva! Oznámení…
Nová, neznámá příjmení.
Přiznávají a odsuzují chyby násilné minulosti.
I v Latinské Americe, i na Kubě, i vůči Baltským státům.
Hlásají lidskost, budou volit jiné cesty.
Nikoho nenapadají a nebudou napadat.
Odvolávají armády!...

I Litva se dočká dobrého slova. Přispěli jsme k tomu! To my jsme to zahájili!
Vydrželi jsme.

Ve foyeru Nejvyšší rady klid. Skoro žádní lidé. Všichni, celé město se raduje tiše, jako by tomu ještě ani nemohli uvěřit.
Jen v dálce vidíme hlouček politiků, kteří se usadili do křesel kolem jednoho stolu. Přichází Havel.
Oni přátelsky zašumí, cosi sdílí, diskutují. Zřejmě o samotném zázračném přerodu.
Chtěl bych se k nim připojit, vím, že by mě Václav Havel poznal, měl by radost, ale neudělám to. My už jsme udělali svoje.
Ať se vše děje.
Stihneme to.