Zašel současný liberální a progresivní aktivismus příliš daleko? Stává se nebezpečným pro naši svobodu? To jsou otázky, na niž velká část (zejména konzervativních) komentátorů či intelektuálů odpovídá rezolutně a kladně.

Symbióza „politické korektnosti“, „cancel culture“ a „woke“ hnutí má kompletně proměnit veřejný prostor a společenské vztahy, jak je známe teď. Tato vlna kritiky, poháněná globálními celebritami jako Jordan Peterson či Joe Rogan, se stala jedním z nejvlivnějších intelektuálních proudů dneška a v mnoha lidech vyvolává pocit téměř existenčního ohrožení.
Úsudek, zda je například „woke“ hnutí nebezpečné, je však problematický minimálně kvůli tomu, že není jasné, co „být woke“ vlastně znamená. Právě naopak, zůstává to vždy nevyřčené. Samotný termín tedy přinejlepším vůbec nepomáhá pochopení současné společnosti. Nejčastěji jej dokonce stěžuje.

„Woke“ (v češtině asi nejlépe „probuzený“) ve svém základním významu kdysi popisoval uvědomění si problémů sociální spravedlnosti a zejména rasizmu. Použitý ve větě mohl znít následovně: „Myslel jsem si, že v Americe rasismus neexistuje a Afroameričané jsou chudí, protože jsou líní. Pak jsem se však probudil (I became woke) a zjistil jsem, že rasismus je v této zemi všudypřítomný a zásadně omezuje všechny menšiny“.
Ve smyslu „uvědomil jsem si něco zásadního o sociální spravedlnosti“ se však tento termín už dávno nepoužívá. Podobně jako při „cancel culture“ se „wokeness“ stala shrnujícím pojmem užívaným pro kritiku všech typů liberálního, progresivního či levicového aktivizmu. Samotný termín se stal slaměným panákem – nástrojem, s nímž je možné (až příliš) snadno ukázat, že názory člověka, jenž je za „woke“ označen, jsou nebezpečné či očividně nepravdivé. Právě proto nelze „wokeness“, ale ani politickou korektnost či „cancel culture“ přímo hájit. Nejedná se totiž o koherentní, obhajitelné postoje.

„Woke“ tedy dnes nejčastěji označuje někoho, kdo to slepě a bez rozmyslu přehání s antidiskriminačními postoji a podporou menšin. Co však znamená přehánět to s podporou menšin (co je správná míra podpory menšin?), zůstává většinou nejasné, čtenář či posluchač si to má dosadit sám. Jisté je jen, že ten, kdo je „woke“, zcela určitě stojí na nesprávné straně.

A právě to je jádrem problému při užití termínů jako „politická korektnost“, „cancel culture“ či „woke“. Jsou to obecné, kritické pojmy, jež neumožňují jakoukoli subtilnější analýzu, protože v sobě kromě silného odsouzení náhodně propojují nespojité fenomény, z nichž část je do určité míry reálná, část smyšlená, a část vyhnaná do extrému.

Představme si například, že na současném předvolebním mítinku kdesi na Moravě český konzervativní politik (kandidát za ODS nebo KDU-ČSL) prohlásí, že „Naše strana bude chránit tradiční rodinu před všemi devianty: homosexuály, nekrofily i zoofily“. Dopad takového výroku není těžké předvídat. Všichni aktivisté za práva homosexuálů by reagovali nanejvýš pohoršeně, strhla by se bouře na sociálních sítích a za den dva by strana daného kandidáta stáhla a opakovaně se omluvila „všem, jichž se daný výrok mohl dotknout“.

Co se ale vlastně událo? Na povrchu je to typický příklad toho, co konzervativní komentátoři nazývají „nebezpečným woke aktivismem“, „politickou korektností“ či „cancel culture“ (ty pojmy se samozřejmě překrývají). Politik, jenž se „nekorektně“ vyjádřil na veřejnosti, byl aktivisty či médii pranýřován, zbaven funkce, propuštěn a jeho slibná kariéra byla (minimálně) pozastavena.

Je však bědování nad „nebezpečným woke aktivismem“ či „cancel culture“ skutečně nejlepší diagnózou toho, co se stalo? Lepší vysvětlení se týká vyvíjejících se společenských norem – zejména toho, co je vnímáno jako naprosto nepřijatelné. Implicitní ztotožnění homosexuality s nekrofilií či zoofilií by ještě v devadesátých letech nevyvolalo žádné pozdvižení. Dnes se však situace změnila, a tento výrok je i většinovou společností (správně) vnímán jako hluboce urážlivý a dehumanizující. Nešlo by tedy o vítězství „woke aktivizmu“ který by v tomto příkladě pokořil i konzervativní stranu, ale o prostou snahu nepůsobit v očích veřejnosti jako extrémní, bigotní organizace. (Tento prostor totiž u nás již zabírají jiné strany, jimž podobné výroky z povahy věci neškodí a škodit nemůžou.)

„Woke“ aktivizmus je tedy často nejlépe vysvětlitelný společenským vývojem směrem k větší citlivosti. (Zejména) postarší vlivní muži, překvapeni tímto vývojem, pak zděšeně sledují, že se stávají terčem kritiky za názory a postoje, které jim přijdou normální, ale pro kritickou masu společnosti jsou nepřijatelné. Ve svých očích se stávají mučedníky za svobodu slova – i když jsou nejčastěji pouze kritizováni na internetu.

Jistě, snad každý si umí představit či uvést případy, kde by nám podobná reakce přišla přehnaná. Pokud by k bouři na sociálních sítích a následnému odvolání daného politika vedl jemnější či pro nás přijatelnější výrok, situace se mění. Pomyslný pes je tak zakopaný právě v míře problematičnosti daného výroku – přesněji tedy ve proporci mezi jeho společenskou závažností či nepřijatelností na jedné straně a reakcí veřejnosti, politické strany či zaměstnavatele na straně druhé.

Právě to je však jádrem celého problému. „Woke“, „cancel culture“ a „politická korektnost“ dnes fungují jako nadávky. Vést dialog o tom, co je ta „správná“ míra podpory menšin a znevýhodněných skupin pomocí těchto pojmů nelze. Otázka, či lidé, jež protestují proti výrokům typu „budeme chránit tradiční rodinu před všemi devianty: homosexuály, nekrofily i zoofily“ jsou nebo nejsou „woke“ nic pozitivního nepřináší. Právě naopak. Přes mlhu, jež tyto pojmy vytvářejí, se stává stále těžším pokládat si reálné otázky. Například právě o tom, co je a co není „přes čáru“.

Matej Cíbik