V noci 27. prosince 2021, kdy se zdálo, že jediným tématem celosvětových debat je omikron a s ním spojená protiepidemická „opatření“, změnila navždy život dvou dětí tragická událost.

Tyto děti žijí ve vesničce v prefektuře Ouham-Pendé na severozápadě Středoafrické republiky. Země, v níž už přes dvě desítky let probíhá ozbrojený konflikt.

Do jejich domu se vloupali neznámí muži. Zavraždili otce a staršího bratra. Matka s dětmi začala v hrůze křičet a snažily se vyvolat ve vesnici poplach. Útočníci zasadili matce smrtelné rány mačetou a vážně zranili dvě zbývající děti.

Krizový tým Lékařů bez hranic, který v oblasti působí od října roku 2021 a poskytuje obětem násilí zdravotní péči, se o děti poté, co byly z místa evakuovány a dopraveny do nemocnice, okamžitě postaral.

I přes náš rychlý zásah jsme museli oběma amputovat ruce. Nejenže přišly o rodiče, ale jsou nyní zmrzačené.

Z té noci si navždy ponesou vzpomínku na onen hrůzný výjev. V jejich bezradných výrazech není žádná výčitka, na to jsou pořád příliš malé. Ale zračí se v nich zoufalství a nepochopení, protože se snaží pochopit něco nevysvětlitelného.

„Proč na nás zaútočili?“ ptá se mě mladší.

V tichosti si otázku mechanicky opakuju – proč? Proč? Odcházím z místnosti, abych nedal najevo své pohnutí… a marně hledám odpověď.
Proč lidské bytosti páchají otřesné násilnosti na nevinných lidech? A bezdůvodně i na malých dětech?

Ve všech dobách, ve všech epochách se tato otázka zas a znovu vynořuje… jen aby se jako vlna časem opět vytratila.
Řady politologů, sociologů, antropologů, psychologů, kriminologů, filozofů, právníků a dalších věhlasných myslitelů už přemítaly, jak z minulých i současných společností odstranit násilí, jak ho dostat pod kontrolu a snížit jeho míru.

Zdá se však, že u lidí neukojitelná touha po moci, kterou lze získat násilím, odolává všem pokročilým řešením. Když se násilnosti neustále dokola opakují, hrozí nám, že budeme na oběti nahlížet jako na čísla statistik. Násilí se však ve skutečnosti dotýká lidí, kteří mají osobní historii, rodinu a budoucnost. Běžných lidí, kteří jsou stejní kdekoliv na světě.

V zemi, kde se podle odhadů asi tři čtvrtiny obyvatel nachází pod mezinárodně uznávanou hranicí chudoby a téměř třetina z nich žije kvůli ozbrojeným střetům daleko od domova, je život už tak dost obtížný. Podobné situace, kdy opakovaně dochází k násilnostem, jen dále jitří otevřenou ránu a brání tomu, aby se zhojila.

Zásah Lékařů bez hranic zachránil těmto dětem život. Ale když si představím, že budou žít s amputovanými horními končetinami a jakým nepředstavitelným výzvám budou čelit… Díky psychologické pomoci se jim možná trochu uleví, ale bojím se, že zbytek dětství pro ně bude jedno velké martyrium. Když tyto řádky píšu, tváří v tvář této situaci jsem bezmocný.




Gilles Clairoux, zástupce koordinátora krizového týmu Eureca ve Středoafrické republice