Devět dní poté, co ruská invaze na Ukrajinu vyvolala v Evropě vlnu paniky a odporu, reagovala EU zavedením hospodářských a politických sankcí bezprecedentního rozměru.

Ačkoli byl tento krok přivítán jako důkaz sjednocené Evropy a oživeného západního spojenectví, ožehavá otázka pokračující závislosti EU na ruském plynu a ropě zůstává dosud nevyřešena. Dokud se Evropa nezbaví toxické energetické závislosti na rozmarech Vladimira Putina, zůstane schopnost bloku ovlivňovat současnou mimořádnou situaci zásadně omezena.

Zdá se, že ruský útok na Ukrajinu byl načasován s maximální krutostí právě v době, kdy svět podnikal první významné kroky k zotavení z pandemie COVID-19. Zatímco reakce v celé Evropě si vyžádala bobtnání národních deficitů, mezi vyspělými ekonomikami umožnilo kvantitativní uvolňování daleko větší úspory. To spolu s pozoruhodnou odolností východoevropských ekonomik vůči poklesu v důsledku COVID znamená, že EU je překvapivě dobře finančně vybavena k zásahu proti Rusku.

K tomu je však třeba vyvinout společné úsilí, aby se EU rychle a rozhodně zbavila ruské energie a s ní spojené podnikatelské lobby. Rusko je pro EU hlavním dodavatelem ropy (odpovídá za 26,9 % celkového dovozu), zemního plynu (41,1 %) a pevných fosilních paliv (46,7 %). (*Čísla z roku 2019 zveřejněná na internetových stránkách EU). Tato míra závislosti na nepřátelské mocnosti, která se v posledních patnácti letech projevovala jako stále nepřátelštější vůči zásadám a praktickým aspektům evropské demokracie, vždy vytvářela nesnadný kompromis. Nyní, tváří v tvář tvrdé realitě ruské vojenské agrese, se tato nelehká realita stala nepřijatelnou.
Aby EU získala zpět energetickou nezávislost a s ní spojenou ekonomickou a politickou sílu, musí rozhodně investovat do odvětví, která jsou nejlépe schopna Putinův vliv potlačit. Především výroba energie z obnovitelných zdrojů prostřednictvím větrné, vodní a sluneční energie již nemůže být považována za volitelný doplněk, ale za základní předpoklad dlouhodobé energetické jistoty na kontinentu. Tyto technologie v posledních letech prokázaly svou účinnost a jsou životaschopnou alternativou pro budoucnost, ale budou vyžadovat masivní a dobře koordinované investice, aby se zajistil jejich úspěch na souši i na moři.

Nedávné rozhodnutí EU strategicky přeznačit plyn na udržitelné palivo navíc vyžaduje naléhavé přehodnocení. K tomuto rozhodnutí se dospělo na základě politických výmyslů, nikoli vědeckého hodnocení. Kromě devastace životního prostředí přinese takový postoj i neúprosné spoutání energetické politiky EU do trvalé a stále hlubší závislosti na Rusku, čímž se evropský vliv na světové scéně beznadějně natrvalo oslabuje.
Toto rozhodnutí je ještě naléhavější vzhledem k probíhajícím plánům na postupné ukončení využívání uhlí v zemích střední a východní Evropy. Je třeba přijmout veškerá možná opatření, aby tyto státy nebyly nuceny spoléhat se na ruský plyn jako na alternativu, byť jen dočasnou. Tato opatření budou vyžadovat, aby větší ekonomiky EU napomohly tomuto přechodu tím, že budou vystupovat jako garanti své energetické nezávislosti.
Soudržnost potřebná k současnému provedení těchto nezbytných opatření nebude snadná a bude vyžadovat prozíravou spolupráci na úkor krátkodobého zisku dobře zakořeněných a mocných finančních lobby v EU. Na jejich úspěchu však závisí schopnost Evropy přijít Ukrajině na pomoc v těchto nejtěžších chvílích.

V uplynulém týdnu bylo mnoho řečeno o základním principu EU jako projektu, který má zajistit trvalý mír na evropském kontinentu. Princip bez praktického naplnění však nemá smysl a ti, kdo načrtli architekturu první inkarnace EU jako Evropského společenství uhlí a oceli, chápali, že pro zajištění míru v Evropě je zásadní společná výroba energie. Tato zásada zůstává nezměněna a nyní musí být obnovena vytvořením nezávislého způsobu výroby energie v rámci EU, aby její schopnost uplatňovat vliv ve jménu míru již nemohla být ohrožena závislostí na ruském plynu.

Claire Godet, Mezinárodní centrum pro udržitelné finance