Kvůli ochraně před ostřelováním ze strany syrské vlády a jejích mezinárodních spojenců byla centrální nemocnice ve východní Ghútě postavena pod zemí. Přesto se za posledních osm let nesčetněkrát stala terčem útoku. Jednou dokonce lehlo popelem celé oddělení. Tři zdravotní sestry ten den zemřely.

Lidé zde nedosáhnou na potřebnou péči ani za běžného provozu. Problém je omezené zásobování. Onkologičtí pacienti umírají na chodbách v agónii, protože naskladněné nejsou téměř žádné léky proti bolesti. Lékaři už kvůli tomu opakovaně prosili úřady o zpřístupnění oblasti humanitárním konvojům. Nikdo je ale nevyslyšel.

Chybí v podstatě všechno. Kolega nedávno popisoval, jak musel stovkám dětí odmítnout výživové sušenky dodané pracovníky OSN, neboť byly z důvodu malého množství vyhrazeny jenom pro ty nejtěžší případy. „Člověk se slzami v očích pozoroval rodiče, kteří u vlastních dětí doufali v diagnózu podvýživy, aby pro ně získali alespoň něco málo k jídlu. Spousta jich však zůstala zklamaná. Byť evidentně hladoví, hodně nezletilých ještě nebylo ve vyložené kritickém stavu. Museli tedy odejít přečkat další noc s prázdným žaludkem.“

Proč není možné zajistit na území kontrolovaném opozičními jednotkami bezpečí tamním zdravotníkům a otevřít oblast zahraničním pracovníkům, potažmo dodávkám nezbytné potravinové pomoci? Bašár al-Asad má v otázce jasno. Schopnost zabezpečit sociálně-zdravotní služby je podle něj výsadou nejvyšší politické moci a nelze ji tedy tolerovat napříč regiony spravovanými nepřáteli státu – přesvědčení zakotvené v právním řádu od roku 2012, kdy syrský parlament prosadil novelu zákona zakazující režimem neschválenou humanitární pomoc. Prý by mohla vést i k podpoře terorismu.

Logika celé myšlenky je děsivě cynická. Každý rozdaný balíček mouky nebo vykonaný bezplatný chirurgický zákrok pomáhá zdecimovaným obětem války přežít; legitimita rebelů pak údajně stoupá, kdykoliv dokážou „svým“ civilistům takovou formu podpory dojednat. Vládě naopak vyvstává potřeba podobné snahy v nepřítelem ovládaných provinciích aktivně potlačovat – třeba i za cenu leteckých úderů na tamní zdravotnická zařízení nebo odříznutí vybraných provincií od zásobovacích transportů.

Podobné legislativní kličky dnes nevidíme jen v Syrské arabské republice. Konflikty v Etiopii, Jemenu, Iráku, Nigérii či Mosambiku jsou rovněž rámovány jako tažení proti terorismu. Právě taková rétorika totiž umožňuje potlačovat opoziční síly prostřednictvím jinak nedovolených represivních taktik.

Terčem se může stát každý
Před útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001 mělo nějakou formu protiteroristické legislativy 31 ze 193 analyzovaných států. Následující roky ji však do svých právních řádů zakomponovalo více než 140 zemí. Nejvýznamnější roli zde sehrála rezoluce OSN s číslem 1373 schválená necelé tři týdny po pádu newyorských dvojčat. Ta všem členům ustanovila povinnost posílit zákony na ochranu hranic včetně zvýšení globální spolupráce v boji proti terorismu. Nezmínila ale nutnost postupovat při těchto změnách v mantinelech mezinárodního humanitárního práva.

Toho dodnes obratně využívá řada vlád, mimo jiné k omezení přístupu nezávislého zdravotnického personálu do jimi označených znepřátelených oblastí. Zatímco v klasickém konfliktu mají podle stávajících norem zranění příslušníci ozbrojených sil všech stran i civilisté nárok na lékařskou péči, v kontextu protiteroristických operací lze krizovou pomoc označit jako nelegitimní formu podpory zločinců. Nemocnice i jejich personál pod palbou se pak rázem považují za cosi přijatelného.

Svědectví přímo z terénu
Zkušenosti Lékařů bez hranic tento trend potvrzují. Podle kvalitativního průzkumu založeného na výpovědích našich zaměstnanců z Nigérie, Afghánistánu či Iráku byly nějakému způsobu zastrašování nebo násilí vystaveny téměř dvě třetiny zpovídaných kolegů. Vojáci se podle nich chovali agresivně u vstupů do klinik i vůči mobilním týmům nedaleko frontových linií. „Běžně zde čelíme nadávkám, obtěžování, bití,“ uvedl jeden z respondentů.

Někteří už po těchto zkušenostech otevřeně přiznávají, že od sebe často skoro nejde odlišit chování teroristů a těch, kteří vůči nim bojují. „Nemocnice [v Afghánistánu] prostě bombardovali, jako by to byly vojenské základny,“ uvedl další.

Vojenští velitelé někdy házejí do jednoho pytle s ozbrojenci také civilisty, čímž je zbavují právní ochrany. „Asi jsem čekal, že válka proti teroru bude vypadat jinak. Plošné bombardování bez konkrétního cíle, zatýkání, popravy – to opravdu není normální.“

Brutální příklady eviduje i Amnesty International. V Nigérii během předminulé zimy dle její zprávy armáda vypálila v reakci na eskalaci násilí ze strany Boko Haram celé vesnice, zničila místním lidem úrodu a některé z nich svévolně zadržela bez udání důvodu. Řadu jich dokonce podrobila mučení. Vše pod záštitou nutného potlačení hrozby radikálních živlů a jejich údajných přívrženců.

Blokování pomoci, útoky na zdravotníky, represe civilního obyvatelstva. Bohužel i tak dnes vypadá válka proti terorismu z pohledu humanitárních pracovníků.

*Jména ani místa nejsou u respondentů uvedena z důvodu zachování jejich bezpečnosti.

Tomáš Bendl
vedoucí komunikace české kanceláře Lékařů bez hranic