Pan Ki-mun, generální tajemník OSN

Je neděle. Přilétám do Pákistánu, obloha je zatažená a přede mnou se otevírá moře utrpení. Povodňová vlna v zemi smetla tisíce měst a vesnic. V každé z provincií zničila silnice, mosty a domy.

Měl jsem možnost shlédnout rozsah katastrofy i z pozorovatelského letadla. Tisíce kilometrů čtverčních nejlepší zemědělské půdy – základ pákistánského zemědělství a hospodářství – polyká stoupající hladina vody. Na zemi jsem potkával vyděšené lidi, kteří žijí v každodenním strachu, že nebudou mít čím nakrmit děti a nedokáží je ochránit před další vlnou pohromy - proti přenosným nemocem jako jsou průjmová onemocnění, žloutenka, malárie a především cholera.

Rozsah katastrofy je téměř nepředstavitelný. V celé zemi bylo postiženo odhadem 15 až 20 milionů lidí. To je víc než celkový počet lidí, které postihla tsunami v Indickém oceánu a kašmírské zemětřesení v roce 2005, cyklón Nargis v roce 2007 a letošní zemětřesení na Haiti sečteno dohromady. Pod vodou je 160 tisíc kilometrů čtverečních země, to je víc, než rozloha celého Řecka.

Proč světu trvalo tak dlouho, než si uvědomil rozměr katastrofy? Snad proto, že nejde o neštěstí vyrobené pro televizi, které udeří náhle a začne drama záchranných prací. Zemětřesení si může během okamžiku vyžádat tisíce životů. Při tsunami ve chvíli zmizí celá města i jejich obyvatelé. Naproti tomu tato povodeň je plíživá a její rozsah časem narůstá. A ještě zdaleka neskončila.

Rozsah pomoci neodpovídá rozsahu katastrofy

Monzunové deště mohou trvat celé týdny. I když voda v některých oblastech opadá, v jiných – zejména na jihu – vznikají další povodně. A my samozřejmě víme, že se to děje v jednom z nejhůře zkoušených regionů, jehož stabilita a prosperita jsou v nejvyšším zájmu celého světa. Z těchto důvodů je tato povodeň mnohem víc než jen katastrofou pro Pákistán. Jedná se o jednu z největších současných zkoušek globální solidarity.

OSN vydala naléhavou výzvu ke shromáždění 460 milionů dolarů na urgentní pomoc. Tato částka je méně než jeden dolar na osobu a den, dokáže však udržet naživu během nejbližších třech měsíců 6 milionů lidí, z toho 3,5 milionu dětí. Ani ne týden po výzvě se sešla již polovina požadované částky. A přesto rozsah pomoci stále neodpovídá rozsahu katastrofy.

Ve čtvrtek se sešlo Valné shromáždění na zvláštním zasedání, jehož cílem je posílení současného mezinárodního úsilí. Budeme-li jednat okamžitě, můžeme zabránit následné vlně smrtících nemocí šířených vodou. V tak náročných a často nebezpečných oblastech není snadné provádět záchranné práce. Probíhají po celém světě, od nejvzdálenějších a nejnebezpečnějších částí Afriky po zničená města na Haiti. Nyní probíhají i v Pákistánu.

Agentury OSN, mezinárodní humanitární organizace jako je Červený kříž a další pomáhají pákistánské vládě při odstraňování následků katastrofy. S pomocí nákladních aut, vrtulníků i tažných zvířat jsme již dopravili potraviny po celé zemi k milionu lidí, kteří jsou od pomoci odříznuti. Přibližně stejné množství lidí má nyní alespoň nouzové přístřeší a ještě více lidem jsme schopni zajistit pitnou vodu. Léky proti choleře, dávky antidota proti hadímu uštknutí, sady chirurgického vybavení a soli proti dehydrataci zachraňují stále více lidí.

Toto je začátek, který však potřebuje další mohutnou podporu. Šest milionů lidí trpí nedostatkem potravin; čtrnáct milionů potřebuje naléhavou lékařskou pomoc, mezi nimi hlavně děti a těhotné ženy. Jakmile voda ustoupí, musíme rychle jednat a pomoci lidem při obnově země i jejich životů.

Buďme všichni Pákistánu oporou

Světová banka odhaduje škody na úrodě na minimálně jednu miliardu dolarů. Zemědělci budou potřebovat osivo, hnojiva a technické vybavení na novou sadbu, jinak je sklizeň napřesrok ztracená stejně jako ta letošní. Už teď pozorujeme v největších pákistánských městěch závratný růst cen potravin. V delším výhledu je třeba opravit poničenou infrastrukturu, školy, nemocnice, komunikace a podobně. I toho se bude účastnit OSN.

Z médií se ozývá cosi o „únavě”, jakoby se vlády zdráhaly reagovat na další katastrofu a váhaly s dalšími příspěvky pro tuto část světa. Realita je ale jiná. Dárci Pákistánu přispívají, a to je povzbudivé. Pokud by měl někdo právo být unavený, byli by to obyčejní lidé, které jsem v Pákistánu potkal, a kteří teď přišli o všechno. Namísto únavy jsem však na nich viděl odhodlání a naději. Naději, že v tom nejsou sami, že na ně svět nazapomene. Buďme jim všichni oporou.

Text poskytlo Informační centrum OSN v Praze