Catherine Ashton, místopředsedkyně Evropské komise, vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Žena na náměstí Tahrír byla znepokojena. „V době, kdy jsme požadovali odchod Mubaraka, si muži velice přáli, abych byla tady, na náměstí,“ řekla mi při mé březnové návštěvě Káhiry; „ale nyní, po jeho odchodu, chtějí, abych se vrátila domů“.

V zemích, které bojují za demokratickou budoucnost, patří ženy k nejstatečnějším. Jsou lékařkami a advokátkami, spisovatelkami a aktivistkami v oblasti lidských práv. Přejí si takovou podobu demokracie, v níž budou moci hrát stejně významnou úlohu jako muži. Existují však znepokojivé signály, že jim to může být odepřeno.

Ponechme prozatím stranou mravní princip: vrátím se k němu později. Pomysleme na promarnění talentů, k němuž by došlo v případě neochoty skoncovat s nerovností mezi ženami a muži a se sexismem. Můžeme uvést příběh Muny Saífové, jedné z aktivních účastnic protestů na náměstí Tahrír. Když vyrůstala, vídala svého otce, advokáta bojujícího za lidská práva, pouze při návštěvách vězení, kde byl zadržován a často mučen. Při jednom z rozhovorů Muna uvedla: „Dokonce i pokud jde o organizaci protestů, které začaly 25. ledna, tak o všech podrobnostech jsem se dozvěděla od jedné své přítelkyně a všechny další činnosti, zařizování distribuce potravin, pořádání sbírky peněz, shánění přikrývek, budování provizorních pódií, z nichž jsme oznamovaly a organizovaly různé věci, lékařskou pomoc v terénu, když se na lidi střílelo a docházelo ke zraněním – u toho všeho, prostě všeho, byly ženy a dívky.“

Zdravý rozum a přání využít talentu všech Egypťanů by měly být předpokladem pro to, aby Muna a její přítelkyně měly stejnou příležitost jako muži hrát v nové demokracii, v jejíž nástup všichni doufáme, významnou roli. Podle organizace Human Rights Watch a dalších organizací však panují obavy, že pro ukončení diskriminace žen, která byla jedním z charakteristických rysů egyptské minulosti, se vynakládá velmi malé úsilí. Větší šance na to, že v zemi bude nastolena demokracie, přinášejí změny ústavy schválené v referendu konaném dne 19. března. Doufám, že absence jakékoliv zmínky o rovnosti žen a mužů je pouze nedopatřením a nikoliv známkou toho, že některé negativní přístupy minulosti budou přetrvávat i nadále.

Ještě více znepokojivá je situace v Afghánistánu. Svržení Talibánu v roce 2001 znamenalo naději pro miliony žen. Mohly začít chodit do škol, ucházet se o místa na vyšších pozicích a kandidovat do parlamentu. Pokrok je však pomalý a často narušovaný. Deset let po pádu Talibánu je gramotných pouze 12 % afghánských žen.

Formálně mají ženy stejná práva jako muži. A některé z nich hrají významnou úlohu. Během svých loňských návštěv jsem potkala řadu žen, které na mě velmi zapůsobily; patří k nim brigádní generálka Šafika Kurajši. Působí na ministerstvu vnitra ve funkci ředitelky pro genderové otázky a otázky lidských práv a práv dětí. Ví však, že pro odstranění kultury, jež se vyznačuje mužskou nadřazeností, je potřeba udělat mnohem více. Právě ženy pracující pro afghánskou vládu nebo zahraniční společnosti, či dokonce jen pro místní školy, se často stávají terčem povstalců. Některé z nich mají štěstí: dostanou výhružný dopis, a své zaměstnání proto opustí, aby si zachránily život. Ty, které štěstí nemají, jsou jednoduše zastřeleny.

Dále se mi vybavují dvě odvážné ochránkyně lidských práv, Radía Nasrawí a Saná Bin Ašur, s nimiž jsem se před několika týdny setkala v Tunisku. I ony vědí, že na ženy v tomto regionu bojující za otevřenou společnost, jež by respektovala práva všech, čeká velmi těžký úkol.

Řada zemí usiluje o vybudování pevných základů demokracie, která bude trvalá a neochvějná; Evropská unie je všem těmto zemím v tomto procesu nápomocna a jejím cílem je především pomoci těm mnoha ženám, jako je Muna Saíf a Šafika Kurajši, aby dosáhly naplnění svých ambicí vybudovat společnosti, v nichž nebude existovat žádná diskriminace. My máme zkušenosti a společně s dalšími partnery rovněž zdroje, které mohou být pro změnu situace rozhodující: od vypracovávání zákonů zakazujících diskriminaci po zajištění odborné přípravy budoucích soudkyň, úřednic státní správy a političek.

Mám v úmyslu uplatňovat tytéž standardy po skončení konfliktu v Libyi. Rovněž zde se dostalo do popředí několik pozoruhodných žen. Jednou z nich je Salwa Bugaisis, právnička, která vedla protestní akci na generální prokuratuře v Benghází – akci, která z počátečních demonstrací proti Muammaru Kaddáfímu přerostla v povstání, v jehož důsledku přišel libyjský diktátor o své druhé největší město.

Z čistě praktického hlediska by se nové demokracie dopustily pošetilé chyby, kdyby ignorovaly vůdcovské schopnosti těchto mnoha žen, jež tak aktivně usilovaly o to, aby se jejich země vydaly na cestu svobody. Je však třeba poukázat na daleko důležitější věc. Diskriminace, ať už se jedná o diskriminaci na základě pohlaví, rasové či náboženské příslušnosti či sexuality, způsobuje, že společnosti, jež jsou na ní založeny, se stávají omezenějšími a náchylnějšími k nestabilitě a k předsudkům. Skutečná demokracie nevyžaduje pouze svobodné politické strany a svobodné volby. Vyžaduje rovněž myšlenkovou velkorysost a ochotu vnímat spoluobčany jako ze zásady rovné.

Nejde mi tedy pouze, či dokonce hlavně, o genderové otázky. V mnoha zemích, v nichž došlo k odstranění starého pořádku, se boj o práva žen stává rozhodujícím zápasem demokracie s předsudky. Obecně rozšířené předsudky jsou překážkou skutečné demokracie a jedním z největších úkolů, jež na Evropskou unii v nadcházejících letech čekají, je napomoci tomu, aby zvítězila skutečná demokracie.

Text poskytlo Zastoupení Evropské komise v České republice