Jan Egeland, bývalý koordinátor OSN pro naléhavou pomoc

Až bude Haiťanům poskytnuta veškerá nutná záchranná a humanitární pomoc, musí se svět zaměřit na zajištění dostatečných preventivních opatření na snižování dopadů katastrof. Nebo snad chceme pokračovat ve vysílání nákladné ad hoc pomoci každých pět let po zbytek tohoto století?

Při velkých katastrofách je vývoj většinou identický. Veškerá pozornost se upírá na vnější mezinárodní pomoc a snahy domácího obyvatelstva a úroveň připravenosti státu jsou více méně ignorovány. Tisíce vyproštěných rukama místních nejsou registrovány. Ale ti, kteří přežili díky zásahu mezinárodních týmů, plní hlavní titulky světových médií. Obrazové příběhy obětí, k nimž se dostala či nedostala vnější pomoc, odvádějí pozornost od skutečných lekcí z Haiti, tsunami či hurikánu Katrina: totiž že většina ztrát na životech a majetku je zbytečná. Na Světové konferenci o snižování dopadů katastrof v roce 2005 byla státy dohodnuta vcelku jednoduchá preventivní opatření. Ta dokázala již zachránit bezpočet životů v Karibiku i jiných částech světa. Haiťanům jsme však nedokázali poskytnout ani tu nejzákladnější ochranu před opakujícími se hurikány, záplavami, sesuvy půdy a zemětřeseními.

Po každé katastrofě se celý svět diví, že pomoc, která je připravena k expedici během pouhých hodin, se ke statisícům potřebných dostane třeba až za týden. Novináři pak často nadsazují, když referují o zhoršující se bezpečnosti, drancování a hrozbách epidemií na místě katastrofy. Většinou přitom zapomínají na hrůzná čísla o úmrtnosti, nemocích a kriminalitě v době před zkázou.

V rané fázi naléhavé pomoci se zpravodajství zaměřuje na jednotlivé projekty záchranné pomoci. Na základě pouhých několika symbolických příkladů jsou pak vynášeny neinformované úsudky o rozsáhlé národní a mezinárodní pomoci. Mylně se také míní, že vojenská pomoc je při odstraňování následků katastrof sporná.

Zemětřesení na Haiti zdevastovalo nejen jeden z nejchudších států světa a milionové město, které bylo původně projektováno pro méně než sto tisíc obyvatel. Výrazně zasáhlo i dvě nejdůležitější řídící centra pomoci. Ústřední haitskou vládu, které hlavní koordinace pomoci přirozeně náleží, a misi OSN v Port au Prince, která by měla mezinárodní pomoc koordinovat.

Po okamžité naléhavé pomoci vždy následuje nezávislé vyhodnocování a audit operací. Podle nich například po tsunami v roce 2004 a v následujícím roce po zemětřesení v Pákistánu pokryla raná fáze pomoci základní potřeby zasažených lidí a vcelku rychle pak mohla následovat fáze obnovy. Jedna z hodnotících zpráv ale vyzdvihla, že po tsunami byla mezinárodní pomoc nejefektivnější v těch případech, kdy přímo podpořila místní hráče a umožnila jim jednat. Mezinárodní organizace pak byly úspěšnější v poskytování rané fáze pomoci než v následné etapě obnovy a omezování rizik.

Obávám se, že se ani z haitské tragédie nepoučíme. Je nesporné, že okamžitá naléhavá mezinárodní pomoc je jedním z mála dobře fungujících sektorů mezinárodní spolupráce. Již několik hodin po úderu zemětřesení byly na Haiti vypraveny první záchranné koordinační týmy OSN a ze zvláštního fondu Spojených národů bylo hned uvolněno deset milionů amerických dolarů na okamžité potřeby. Během prvních dnů záchranných prací vytvořila více než stovka skupin záchranářů desítky operačních týmů pro poskytování životně důležitých potřeb jako je voda, hygiena a jídlo a pro zajišťování logistiky na místě.

Pro desítky tisíc obětí pod ruinami nezabezpečených budov ale okamžitá zahraniční pomoc přichází vždy pozdě. Nemůže ani výrazně ulehčit statisícům traumatizovaným. Oběti zemětřesení byly tak jako tak extrémně zranitelní lidé žijící v chudobě přeplněného města, kde nikdo nebyl schopen dostatečně investovat do preventivních opatření. Už celá desetiletí nedokážeme zabránit tomu, že si přírodní živly na Haiti vybírají mnohem větší daň na životech než na jiných karibských ostrovech čelících stejným rozmarům přírody.

Podle všech hodnotících zpráv o průběhu přírodních katastrof závisí počet obětí a škod na majetku především na úrovni investic do rozvoje a preventivních opatření. Hlavní otázkou tedy není jestli během prvních pěti dnů byl alokován dostatečný počet helikoptér, ale zda se chceme každých pět let po celé toto století vracet s rychlou naléhavou pomocí či naopak pomoci Haiťanům ochránit před přírodními katastrofami sami sebe.

Autor je v současné době ředitelem Norského institutu pro mezinárodní otázky. V letech 2003 – 2006 byl koordinátorem OSN pro naléhavou pomoc.