Kai Eide, zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN v Afghánistánu

V afghánské provincii Helmand nyní probíhá největší vojenská ofenzíva od roku 2002. Vedle toho se pomalu rodí i konsensus, že konflikt v této zemi nemůže být vyřešen jen vojenskými prostředky. Sám jsem vždy důsledně prosazoval nutnost připravit podmínky pro politický proces vedoucí k politickému urovnání. Vojenské operace proto nesmí uzavřít prostor pro snahy takový proces iniciovat.

Na nedávné konferenci v Londýně se více než 70 zemí a organizací dohodlo na vytvoření svěřeneckého fondu, který by pomohl při integraci Talibanu a dalších povstalců, kteří přistoupí na klid zbraní. Jak bude tento fond fungovat, na koho se zaměří a další detaily ještě musí být dopracovány.

Narozdíl od jiných se nedomnívám, že tento integrační fond bude sám o sobě hybatelem změn. Může ale být velmi užitečným nástrojem pokud bude následován procesem usmíření zaměřeným na ty, kteří stojí proti nikoli z ekonomických, ale spíše z ideologických důvodů, a pokud v průběhu procesu zahrne i politické struktury povstaleckých skupin. Dlouhodobě zastávám názor, že pokud chceme dosáhnout náležitého a udržitelného výsledku, musíme vhodným způsobem zapojit i relevantní lidi s autoritou.

Někteří z bojovníků se na stranu povstalců bezpochyby přidali především z nedostatku ekonomických příležitostí. Domnívám se ale, že jejich počet se často přehání. Podceňovat však nesmíme počet těch, kteří se ke zbraním uchýlili z ideologických důvodů, z pocitu ponížení a hněvu. Jejich motivace často pramení jednak z pocitu, že vláda je zkorumpovaná a neschopná zajistit pořádek a z pocitu cizí invaze. A to nejen z hlediska vojenského, ale i z hlediska nerespektování afghánské kultury, hodnot a náboženství. Pouhé finanční stimuly tak mohou být chápány jako snaha koupit si loajalitu či důvěru a vést naopak k dalšímu odporu. Reintegrační fond bez politického procesu pak může jen utužit a nikoli oslabit odpor. Mladého muže si sice můžete koupit tím, že mu dáte práci – ačkoli ani to nemusí být dlouhodobě udržitelné – ale jen těžko si koupíte jeho přesvědčení či finančně odškodníte pocit křivdy a odstavení od moci.

Afghánská vláda i mezinárodní společenství opakovaně deklarovaly základní podmínky politického procesu. Především je to přijetí a respektování afghánské ústavy. Politickými prostředky musí být povstalcům znemožněno uvést zemi zpět do temného období 90. let minulého století. Ti, kteří přistoupí na usmíření, musí respektovat pokrok dosažený po roce 2002 a akceptovat touhu většiny Afghánců po mírumilovném a prosperujícím Afghánistánu, kde se každý jednotlivec bude těšit svým právům.

Politický proces musí být utvářen a veden afghánskými autoritami. Nemohou jej nastolit cizinci, ani civilní pracovníci a experti, ani vojáci s velmi omezenými znalostmi o této složité společnosti. Mezinárodní společenství tento proces ale musí podporovat – finančně i politicky – a být nápomocné tam, kde to afghánské úřady vyžadují. Takový proces nepřijde znenadání, ani nepřinese okamžitý dramatický průlom. Bude vyžadovat pečlivou sehranost klíčových aktérů.

Hlasité a veřejné výzvy povstalcům, aby se k procesu usmíření připojili, se nejspíš setkají s odmítnutím. Výsledky mohou přinést opatrnější diplomatické iniciativy. Stejně jako v mnoha jiných mírových procesech bude vhodné vyzkoušet určité kroky k budování důvěry a otestovat tak vyhlídky širšího procesu. Jedním může být vymazání některých jednotlivců ze seznamů sankcí OSN. Na žádost afghánské vlády bylo už v lednu vymazáno pět jmen. Další by měli následovat. Následným krokem k budování důvěry by mělo být propuštění zajatců ze zařízení jako je americký internační tábor v Bagramu.

Takové kroky ale musí následovat opatření ze strany povstalců. Prvním by měl být závazek Talibanu neútočit na zdravotnická zařízení a školy a umožnit dodávky humanitární pomoci. Po londýnské konferenci prohlásil vůdce Talibanu Mulla Omar, že vzdělání by mělo být umožněno všem Afgháncům. Že to myslí upřímně, by měl Taliban demonstrovat právě zastavením útoků na školy. V minulosti Taliban alespoň dočasně umožňoval na jím kontrolovaná území přístup humanitární pomoci. Mělo by ale být učiněno více. Právě taková opatření na budování důvěry budou sloužit jako test, zda je proces směrem k politické dohodě možný.

Prezident Karzáí ohlásil záměr uspořádat na jaře mírovou džirgu. Cílem bude především dosáhnout celkového celonárodního konsensu o politickém procesu. Politika usmíření nesmí vytvořit v afghánské společnosti nové trhliny etnického rozdělení. Džirga by dále měla mobilizovat vůli náboženských a komunitních lídrů k usmíření. Do procesu musí být zahrnuta i občanská společnost, a to včetně ženských skupin. Jen tak lze zajistit respektování práv všech i to, že usmiřování některých skupin nebude na úkor jiných. Mírová džirga musí být více než setkáním. Musí se stát začátkem procesu. Vnitřního a inkluzivního dialogu, který afghánským lídrům umožní uchopit proces usmíření s vědomím, že za ním stojí celá afghánská společnost. Rozhodující bude i zapojení sousedních zemí, především Pákistánu. To je klíč k mírovému a usmiřovacímu procesu.

Vojenská ofenzíva bude pokračovat i v příštích měsících. Nesmí nás ale dovést k militarizaci celkové strategie v Afghánistánu. Zvlášť v této chvíli je naléhavě nutné více politického kyslíku v nevojenských oblastech našeho partnerství.

Text poskytlo Informační centrum OSN v Praze