Haiti chce a potřebuje školy
Asha-Rose Migiro, náměstkyně generálního tajemníka OSN
Mám to štěstí, že mi moje práce umožňuje v rozmezí několika hodin setkat se s prezidentem i prostou matkou bez domova. Od obou jsem na Haiti slyšela totéž. Prezident Préval mi ve svém skromném sídle za troskami prezidentského paláce v Port au Prince bez dlouhých úvodních frází řekl, že základem mezinárodních snah o obnovu se musí stát vzdělání jako jediná šance pro budoucnost země. Krátce poté jsem navštívila stanový tábor, v němž se tísní tisíce rodin, jimž zemětřesení vzalo střechu nad hlavou. Vyhublá matka ke mně přistrčila svého snad osmiletého synka. „Chce se učit, dejte mu šanci,“ řekla mi naléhavě.
Haiťané pomoc chtějí a potřebují
Dva lidé, každý z nich v jiné životní situaci. Přesto mi oba řekli něco, co jsem pak během svého dvoudenního pobytu v zemi slyšela stále znovu. Haiťané naši pomoc chtějí a potřebují. Obnovu Haiti ale berou jako něco, co dělají pro sebe. A obnova se bude odvíjet od vzdělání. Vzdělání je předpokladem pro solidní práci. Obzvlášť v zemi jako je Haiti. Nezaměstnanost je vysoká a nabídka práce mizivá. Jde tu ale ještě o něco jiného. Škola teď nabízí mnohem více než jen vzdělání. Dává dětem pocit normálního života uprostřed chaosu. Je bezpečným místem a útočištěm. A především dává naději do budoucnosti.
Když se lidé ocitnou na pokraji zoufalství, bez jídla, léků, střechy nad hlavou, mají pro ně takové věci podstatně větší význam. Proto se mise OSN na Haiti společně se státními úřady a mezinárodními humanitárními organizacemi snaží co nejdříve znovu otevřít školy. Matky a děti jsou teď obzvlášť zranitelné. Viděla jsem jejich strach a pocit zmaru. Země se s přicházejícími dešti promění v území bahna. Stany a plachty se budou řítit a lidé nenajdou suché místo ke spánku. V tmavých zákoutích ulic navíc často dochází k násilí a znásilněním.
Dejte nám školy
OSN se podařilo při řešení všech těchto problémů dosáhnout určitého pokroku. Hlavním důvodem mé cesty na Haiti bylo seznámit se s aktuální situací a naší schopností na ni reagovat. Pozornost se teď přesouvá od řešení bezprostřední krize k dlouhodobé obnově. Odjížděla jsem s vědomím, že nejvíce bude třeba sebejistoty a samostatnosti. „Nepotřebujeme almužnu, dejte nám školy, o zbytek se už postaráme sami,“ pokřikovali na mě mladíci v jednom z táborů. Jejich rodiny ztratily většinu majetku, ne však hrdost.
Pro nás jako mezinárodní společenství je to nelehká výzva. Už před zemětřesením patřila míra negramotnosti na Haiti mezi nejvyšší na severní polokouli. Míra školní docházky naopak k nejnižším. Dva z pěti dospělých neumí číst a psát, do základních škol chodila méně než polovina dětí. U středních škol byla čísla ještě horší: maturitu mají méně než dvě procenta dětí.
Knihy jsou klíčem k lepšímu životu
Vláda nemá nad situací dostatečnou kontrolu. V zemi převažují soukromé školy, jen 10-15 procent škol vlastní stát. Nemůže proto potřebným způsobem určovat standardy a kontrolovat jejich dodržování. V důsledku se tedy Haiti může rozvíjet jen do té míry, do jaké se dokážeme postarat o jeho obyvatele. Sami Haiťané si to při všech obtížích, kterým čelí, uvědomují nejlépe.
Rozumím jejich pocitům. První prezident v mé rodné zemi, Tanzánii, byl titulován tím nejuctivějším způsobem, jaký byl možný: pan učitel. Prezident Julius „Mwalimu“ (znamená učitel) Nyerere považoval za základ samostatnosti země vzdělání pro dívky i chlapce. Jeho snaha o rovný přístup k pohlavím otevřela cestu i pro mou kariéru.
Na dárcovské konferenci minulý měsíc v New Yorku přislíbilo mezinárodní společenství na obnovu Haiti téměř deset miliard dolarů. Vzdělání se musí stát jejím základem. Ve spolupráci s vládou a dalšími partnery připravuje OSN celostátní kampaň na podporu vzdělanosti. Cílem je podpořit zápis všech haitských dětí a dospívajících do škol. Haiti potřebuje naši solidaritu. To zahrnuje mnohé: stavební materiál, zdravotní střediska a léky, sanitární infrastrukturu, potraviny, pohonné hmoty. Jde ale i o něco, co jde za bezprostřední potřeby: základ pro budoucnost. Knihy, učitelé a vzdělání k nim musí patřit. Jsou klíčem k lepšímu životu i lepší budoucnosti. Lidé na Haiti si je zaslouží.
Text poskytlo Informační centrum OSN v Praze

Haiťané pomoc chtějí a potřebují
Dva lidé, každý z nich v jiné životní situaci. Přesto mi oba řekli něco, co jsem pak během svého dvoudenního pobytu v zemi slyšela stále znovu. Haiťané naši pomoc chtějí a potřebují. Obnovu Haiti ale berou jako něco, co dělají pro sebe. A obnova se bude odvíjet od vzdělání. Vzdělání je předpokladem pro solidní práci. Obzvlášť v zemi jako je Haiti. Nezaměstnanost je vysoká a nabídka práce mizivá. Jde tu ale ještě o něco jiného. Škola teď nabízí mnohem více než jen vzdělání. Dává dětem pocit normálního života uprostřed chaosu. Je bezpečným místem a útočištěm. A především dává naději do budoucnosti.
Když se lidé ocitnou na pokraji zoufalství, bez jídla, léků, střechy nad hlavou, mají pro ně takové věci podstatně větší význam. Proto se mise OSN na Haiti společně se státními úřady a mezinárodními humanitárními organizacemi snaží co nejdříve znovu otevřít školy. Matky a děti jsou teď obzvlášť zranitelné. Viděla jsem jejich strach a pocit zmaru. Země se s přicházejícími dešti promění v území bahna. Stany a plachty se budou řítit a lidé nenajdou suché místo ke spánku. V tmavých zákoutích ulic navíc často dochází k násilí a znásilněním.
Dejte nám školy
OSN se podařilo při řešení všech těchto problémů dosáhnout určitého pokroku. Hlavním důvodem mé cesty na Haiti bylo seznámit se s aktuální situací a naší schopností na ni reagovat. Pozornost se teď přesouvá od řešení bezprostřední krize k dlouhodobé obnově. Odjížděla jsem s vědomím, že nejvíce bude třeba sebejistoty a samostatnosti. „Nepotřebujeme almužnu, dejte nám školy, o zbytek se už postaráme sami,“ pokřikovali na mě mladíci v jednom z táborů. Jejich rodiny ztratily většinu majetku, ne však hrdost.
Pro nás jako mezinárodní společenství je to nelehká výzva. Už před zemětřesením patřila míra negramotnosti na Haiti mezi nejvyšší na severní polokouli. Míra školní docházky naopak k nejnižším. Dva z pěti dospělých neumí číst a psát, do základních škol chodila méně než polovina dětí. U středních škol byla čísla ještě horší: maturitu mají méně než dvě procenta dětí.
Knihy jsou klíčem k lepšímu životu
Vláda nemá nad situací dostatečnou kontrolu. V zemi převažují soukromé školy, jen 10-15 procent škol vlastní stát. Nemůže proto potřebným způsobem určovat standardy a kontrolovat jejich dodržování. V důsledku se tedy Haiti může rozvíjet jen do té míry, do jaké se dokážeme postarat o jeho obyvatele. Sami Haiťané si to při všech obtížích, kterým čelí, uvědomují nejlépe.
Rozumím jejich pocitům. První prezident v mé rodné zemi, Tanzánii, byl titulován tím nejuctivějším způsobem, jaký byl možný: pan učitel. Prezident Julius „Mwalimu“ (znamená učitel) Nyerere považoval za základ samostatnosti země vzdělání pro dívky i chlapce. Jeho snaha o rovný přístup k pohlavím otevřela cestu i pro mou kariéru.
Na dárcovské konferenci minulý měsíc v New Yorku přislíbilo mezinárodní společenství na obnovu Haiti téměř deset miliard dolarů. Vzdělání se musí stát jejím základem. Ve spolupráci s vládou a dalšími partnery připravuje OSN celostátní kampaň na podporu vzdělanosti. Cílem je podpořit zápis všech haitských dětí a dospívajících do škol. Haiti potřebuje naši solidaritu. To zahrnuje mnohé: stavební materiál, zdravotní střediska a léky, sanitární infrastrukturu, potraviny, pohonné hmoty. Jde ale i o něco, co jde za bezprostřední potřeby: základ pro budoucnost. Knihy, učitelé a vzdělání k nim musí patřit. Jsou klíčem k lepšímu životu i lepší budoucnosti. Lidé na Haiti si je zaslouží.
Text poskytlo Informační centrum OSN v Praze