Nedávno se v našich novinách objevily fotografie nového paláce ruského premiéra Putina. Leží u Černého moře, vystavěn v jakémsi retro stylu působí honosně a velmi draze. Mluví se až o miliardě dolarů. Proč novodobý monarcha nestaví nové sídlo, jako ukázku moderní architektury, nebo, chce-li tedy žít v prostorách připomínající carské Rusko, proč neopraví některý ze stávajících a povětšinou chátrajících paláců?
Období stalinismu nepřežilo mnoho památek. Trpěly především sakrální stavby, kláštery, kostely, ale i mešity, medresy apod. Jako symbol změny vztahu Rusů k historii a památkám jsem vnímal znovuobnovení zbouraného chrámu Krista spasitele v Moskvě. Podobně velkolepým projektem bylo postavení velké mešity v Kazani. Také v Iževsku byl nákladně obnoven zničený pravoslavný chrám. Potíž je v tom, že původní byl postaven k výročí založení zbrojního průmyslu krátce před první světovou válkou a jen o pár let později revolucionáři zbořen. Tedy žádná památka. Tehdy zasazený strom na místě původního chrámu pomohl později s vytyčením místa pro základy znovuobnoveného honosného chrámu.
Proč se však budují repliky zcela zničených staveb? Je v tom kus vzdoru, snahy zvrátit smutný osud zbořených památek, ale také demonstrace síly, pýchy a potřeby ukázat světu co si mohou dovolit. Mezitím se nedostává prostředků na investice do oprav mnoha poničených, avšak historicky nesmírně cenných skvostů. Odkládání jejich obnovy zvyšuje náklady, případně záchranu zcela vylučuje. Máme tady ukázkový příklad nedostatku citu, vkusu a špatného nakládání s veřejnými prostředky. Máme ale právo se nad tím vůbec pozastavovat?
V naší kotlině se minulí vládci předváděli světu záchranou děkanského kostela v Mostě, který posunuli ze středověkého jádra o pár set metrů dál, aby tak zůstal mementem na stovky padlých vesnic a jedno padlé okresní město. Jistě to byl ambiciózní a obdivuhodný projekt. Za prostředky vynaložené na tento přesun a celkovou obnovu chrámu by však bylo možné zachránit desítky kostelů, klášterů, hradů, tvrzí a zámků, které se v tomtéž období bez velké publicity ponecháni osudu, v tichosti rozpadaly.
A jak jsme svůj vztah k památkám, historii, krajině, prostě k našim kořenům změnili po revoluci?
Prodejní, skladovací a tovární haly zamořují volnou přírodu. Když už mají developeři zálusk na projekt v zástavbě, většinou bez citu odstraňují stavby, které by po opravě mohly zachovat duši a zvýraznit jedinečnost obce. V Praze se bojuje o nádraží na Žižkově, v Jirkově byl starý pivovar nahrazen montovaným supermarketem. Ve Vyškově padl cukrovar, v Chomutově na místě velké secesní vily stojí Lidl. Chvíli to vypadalo, že místní pivovar bude výjimkou, že pro něj developeři najdou komerční využití. Zdá se, že to bylo jen delší koma, odložená agónie.
Když projdete například centrem starého švédského Kolmardenu s opravenými a upravenými přístavními doky, srdce poskočí radostí. Výstavní prostory, koncertní sály, rozsáhlé obchodní plochy mezi oprýskanými zdmi průmyslových hal působí skvěle a udržují tam genius loci.
Najednou to cítíte. Někomu tu šlo nejen o peníze. K tomu ale potřebujete vkus a cit namíchaný se špetkou morálky a zodpovědnosti. Ti lidé to prostě nedělají pro nejbližší volby a provize od stavebních firem. Není jim jedno v čem budou žít příští generace.
Když se tak občas kochám ještě stále krásnou českou krajinou, ptám se sám sebe. Proč, když už se naší nemocné společnosti pouští miliardy žilou při rozebírání veřejných zakázek, nemohou ti zbohatlíci a kmotři investovat více do památek a krajiny u nás? Proč opravují vily v cizině a u nás si musí stavět odporná nevkusná sídla ve stylu podnikatelského baroka? Proč neskoupí zámečky a tvrze, které by tak nejen sloužily jejich zvýšeným potřebám a nárokům, ale zároveň udržovaly malebnost krajiny a tím část našich kořenů? Proč nemají potřebu užitečného odpustku? A jsme zase u toho. U lidí, kteří rozhodují, se projevuje absence vkusu, citu a zodpovědnosti, a nebo jsou prostě tyto atributy nutné pro zdravě se rozvíjející společnost jen potlačeny vlastními ekonomickými zájmy?