Občas soutěžím sám se sebou. Zkouším, za jak krátkou dobu zvládnu projít, či proběhnout proceduru nákupu v některém z chrámů konzumu. Tak jsem také jednu lednovou neděli usedal do auta spokojen s novým rekordem. Parkoviště před chomutovským Globusem bylo přiměřeně obsazené, a protože jsem stál hned ve druhé řadě, čekalo už právě dorazivší auto poslušně až nastartuji a uvolním mu cestu. Z obou stran projížděla další auta, tak jsme tam čekali spolu. Dva hříšníci nesvětící den sváteční. Jeden už ukojen a připravený místo opustit, druhý lačný vrhnout se do davu a naplnit košík dobrotami.
Konečně se průjezd uvolnil a já mohl vycouvat. Ještě pár vteřin trvalo, než jsem vůz srovnal a odejel. Řidič právě přijíždějícího auta v těch několika vteřinách využil skulinu a nacpal se na uvolněné místo před dlouho čekajícím trpělivým kolegou. Vzdaloval jsem se z místa a za sebou nechal zvuk klaksonu přechytračeného nešťastníka. Vybavila se mi má nedávná podobná zkušenost s parkováním v Dejvicích. Najel jsem před dlouho hledané místo k zaparkování s tím, že na něj zacouvám. Zezadu se přiřítilo jiné auto a myškou mi rychle obsadilo flek. Stáhnul jsem okénko a ptal se řidiče, zda se mu jeho chování nezdá neslušné. „No a co?“, byla zcela vyčerpávající odpověď. Musím přiznat, že mi adrenalin skokově stoupnul, ale přesto jsem v relativním klidu odjel za dalším pátráním. Ačkoliv mi ještě dlouho v hlavě zněla slova písně Ivana Mládka „koukejte vycouvat já před vámi tu dávno byl“, cítil jsem hrdost, že jsem se neuchýlil k žádnému vulgárnímu ani jinému napadání. Hrdost však postupně překrývala smutek. Šlo o zdánlivou maličkost, neslušné chování řidičů vůči druhým. Vlastně jsou to takové malé tunely na parkovací místa. Jaký je ale rozdíl mezi malým a velkým tunelem? Z morálního hlediska žádný. Když ve společnosti trpíme, nebo dokonce sami děláme malé tunely, jak se máme efektivně postavit těm velkým, které naší společnost neničí jen morálně, ale také ekonomicky. Tunelují se obecní rozpočty, evropské fondy a další společné prostředky. I tady jde na prvním místě o morálku. Politici přistižení při podobném morálním poklesku sebevědomě ohlásí světu, že samozřejmě odstoupí a odejdou ze scény, pokud by se snad v jejich případě prokázalo porušení zákona. To se neprokáže a morálka….ta je v té prapodivné společnosti nevymahatelná. A tak s pocitem beznaděje přijímáme stále častěji se opakující informace o odhadech rozkradených veřejných financí. Ty odhady jsou svým rozsahem dnes již srovnatelné s uváděným schodkem státního rozpočtu. Společnost je nemocná a její uzdravení možná začíná i tím, že k sobě budeme ohleduplnější na parkovišti.