Před několika dny jsem při projíždění přes Horu svatého Šebestiána přemýšlel o rozdílech krajiny před a za potokem. Vesnice jsou za potokem upravenější, starousedlíci jsou tam motivovaní, aby si sídla podržela čistý krušnohorský ráz. Před potokem zůstalo mnoho budov po poválečném odsunu jejich majitelů za potok zpustlých. Lidé z vykořeněného kraje bez tradice nejsou s krajinou srostlí a vzhled vesnic podle toho většinou vypadá.
Ten rozdíl je ale i ve volné krajině. Cesty jsou tam za potokem nějak malebnější. Jsou totiž mnohem víc lemovány stromy. Krásné aleje starých lip, jasanů, dubů a podobných velikánů jsou pečlivě ošetřované a na mnoha místech dokonce dosazované. Proč se za potokem aleje hystericky nekácí? Zdá se, jakoby našim západním sousedům vůbec nezáleželo na zdraví a životech účastníků silničního provozu. Stromy u cesty jsou přeci, jak ví u nás mnoho silničních odborníků, životu nebezpečné. A nebo jim, tam za potokem, naopak na zdravé krajině a tím i zdraví záleží?
Projížděl jsem jednou krásnou pobřežní krajinou Mosambiku a najednou se mi naskytnul smutný obrázek. V několikakilometrovém úseku ležely podél cesty čerstvě pokácené staleté baobaby. Nešlo o bezpečnost, ale budování nového vedení. Obrovská těla byla poházena v krajině jak na bájném sloním pohřebišti. Z větví zlověstně trčících nad mrtvolami stromů smutně visely povadlé květy. Má první reakce byla, že to je možné jen v rozvojové zemi. Přeci by stačilo uhnout jen o pár metrů a desítky gigantických stromů mohly stát. Vzápětí jsem si vzpomněl na naše aleje a hluboce se zastyděl.
Zážitek se mi znovu připomněl při návštěvě Vietnamu. V hlavním městě nám tam představovali projekt ochrany pobřežních území, který počítá se zvýšením zalesnění celé země z nějakých 27 na 31 procent. Kořenový systém má bránit erozi, stromy mají pohlcovat CO2 a produkovat kyslík. Navíc jde o zkrášlení krajiny. Šlo o jakýsi komplexní pohled na věc.
Zdá se, že lidé za potokem se svými cestami lemovanými stromy by si s těmi z Vietnamu v tomto směru dobře rozuměli. Zdravá, a také hezká krajina je podmínkou trvale udržitelného života. Přitom vůbec nezáleží, zda jde o vyspělou, nebo takzvaně rozvojovou zemi. Jde o to, zda se problémy řeší snadno a rychle, nebo s ohledem na okolí a budoucnost. Jednoduchá a jednostranná řešení, např. cestou přes mrtvoly, ať již lip, nebo baobabů, prostě nebývají ty nejlepší.

PS: Aktuální případ se právě stal v Chomutově. Bourají zde krásný starý pivovar/viz můj předchozí blog/. Přitom pokáceli nejméně osm vzrostlých a zdravých lip. Nejstarší měla přes sto dvacet let. Zdá se, že Chomutov je příkladem místa vhodného pro život kmotrů, ale ne stromů.