Co kdybychom našli odvahu poslechnout Masaryka?

Ve velmi útlém věku jsem poněkud rozpačitě vnímal výrazy na adresu Slováků. „Dráteníkům“ se lidé vysmívali, v hovorech mezi sebou je uráželi. Připadalo mi zvláštní, že se takto vyjadřuje někdo o lidech, které ani osobně nezná.

Později v Československu přišlo období averze vůči Kubáncům. Nešlo jen o profláknuté kubánské pomeranče. V té době bylo u nás množství kubánských soudruhů, kteří v rámci internacionální spolupráce pomáhali na stavbách socialismu. Mezi lidmi kolovaly strašlivé historky o znásilněních, krádežích a kdovíčem ještě. A za vše mohli ti zpropadení Kubánci.

Následoval odpor proti „rákosníkům“. Vietnamští občané byli vnímáni jako mimořádně cizorodý a po hříchu nebezpečný element, na který většinová společnost jen doplácela. Dnes jich u nás žije mnohem více než tehdy a nikoho to vlastně již nepobuřuje. Integrovali se do naší společnosti. Pracují, studují, podporují charitativní projekty a jsou v pohodě, často dáváni za příklad.

Na dlouho pak pozici fackovacího panáka přebrali Romové. Pro dávky si přeci jezdí mercedesem, nikdy nepracovali a pracovat nebudou.
Zajímavé. Znám celou řadu vzdělaných a úspěšných Romů, ale kdo by to počítal. Je jednodušší donekonečna tvrdit, že na ně celá většinová společnost maká a doplácí. Že ani všichni Romové v Chánově a Janově, pobírající z různých důvodů dávky, nestojí společnost tolik jako pár někdejších kmotrů, kteří si v Ústeckém kraji rozebrali dotační prostředky v rámci projektu ROP Severozápad? To není podstatné. Že se ukázalo, že téma Romů měli mnozí politici jen jako kouřovou clonu pro odvedení pozornosti od svých kšeftíků? To tak prostě bylo. Tak to chodí a všichni politici jsou stejní, odtušil jeden z lidových filozofů nad svou čtvrtou desítkou.

A jak vlastně skončil letitý problém s Romy? Vypařil se v okamžiku, kdy populisté naskočili na novou vlnu. Rychle vycítili, že podpořit strach z uprchlíků může být ještě efektivnější. Začali se ohánět křesťanskými hodnotami, aniž by znali faráře ze své obce. Slíbili ve volbách, že k nám nepropustí ani jediného uprchlíka. A svůj slib měli v okamžiku zvolení splněn. Žádný uprchlík se k nám nedostal. On k nám po pravdě žádný ani nechtěl. Nakonec jsme odmítli i pár desítek dětských migrantů, které k nám chtěla dostat europoslankyně Šojdrová. Jak se to shoduje s křesťanskými kořeny nevím. Asi byli nebezpeční.

V roce 2022 mě zalil pocit hrdosti, když naše společnost během několika týdnů pobrala stovky tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Utíkali před Putinem, který svou „speciální operaci“ zdůvodňoval ochranou rusky mluvících menšin. Mnoho z těch, které údajně přijel bránit, bylo zabito. Stejně jako desetitisíce mladých ruských kluků, kteří přišli o svůj život dříve, než stačili pochopit proč. Proč ne? Pobaltí, Kurily, Gruzie, Podkarpatská Rus, Afganistán, Maďarsko, ČSSR a jeho uran, Královec….. atd. Líbí se mi sousedova zahrádka, tak si ji vezmu.

Svět se tentokrát vzepřel a my, s naší zkušeností, s ním. Skvělé. Za pár měsíců nám ale začínají ti Ukrajinci lézt krkem. Mají větší dávky než my. Jsou všude. Společnost na ně maká a doplácí. Že by dejavu? Co na tom, že valná většina Ukrajinců a Ukrajinek pracuje, nebo práci intenzivně hledá. Co na tom, že vlastně pomáhají ozdravit naše hospodářství. Kdysi jsem si říkal, že kdyby se Trumpovi splnil sen a všichni nenávidění hispánci z USA odešli, tak bude mít stát obrovský problém. A s našimi Ukrajinci je to stejné. Podnikatelé se děsí, že by o takové pracovníky přišli.

Populisté ve volbách vzývají božstva nenávisti a slibují všechny uprchlíky vyhnat. Jak by asi dopadla péče v nemocnicích v našem Ústeckém kraji, kdyby odešli všichni lékaři z Východu. Svou přítomností zahraniční pracovníci Krajskou zdravotní a tedy i bezbranné pacienty tak trochu zachraňují. A my za to dáváme prostor a bezpečí jim, lidem, kteří často utíkají před válkou a násilím. Ale jak jsem již psal. Kdo by to počítal.

A teď reakce na Gazu. Nejprve obrovský odpor proti všem lidem vyznávajícím islám. Na světě jich je možná víc než miliarda a půl. A většina je vlastně OK. Podíl pitomců je více méně v každé společnosti v přiměřeném poměru. Problém je, že v chudých oblastech se obchodníkům se strachem daří. Však u nás to také schytává nejvíc Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj. V Rusku ani nemluvě. A tak chudá Palestina produkuje extremisty.

Jenomže tvrdá reakce Izraele po několika dnech jakoby vypustila džina z láhve. Antisemitismus spoutaný po druhé světové válce se probouzí ze své dřímoty. Po celé Evropě se jak duchové dávných dob zjevují protižidovská hesla, nápisy, ničí se vlajky s modrou šesticípou hvězdou. Historie se opakuje.
A nemyslím jen kolaboraci mnohých národovců s antisemitskou ideologií nacistického Německa. Za Václava IV. jsme dokázali povraždit tisíce židů v Praze. Karel IV. jaksi přehlédl pogrom na Židy v Chebu a jistě musel vědět o vraždění Židů v Norimberku.

A co jsem tím vším chtěl vlastně říci?

Zdá se mi, že když někomu v jakékoli společnosti nedaří, nenaplňují se jeho představy o životě, tak je mnohem přístupnější provoláním, která ukazují na odpovědnost někoho jiného. Putin, aby se udržel u vesla, hlásá nutnost boje s fašisty celého světa. Jistě, v každé zemi je nějaký podíl náckovitě smýšlejících. V Nizozemsku, Francii, u nás, na Ukrajině.

A nějak se mi zdá, že nejvíc je jich v poslední době za kremelskou zdí. Aby někteří našinci získali své politické posty, tak budou hlásat, že nám komunita XY (doplňte dle libosti Ukrajince, Vietnamce, Romy, uprchlíky, muslimy, Syřany, Židy atd.) bere práci, parazituje na nás. Zároveň hned dodávají, že jsou důvody se jich bát. Pokud ovšem budete tyto vůdce volit, tak vás prý ochrání před každým nebezpečím, třeba i před green dealem. Že jejich skutečnou motivací není správa věcí veřejných, ale snaha dostat peníze za mandát do stranických pokladen a soukromých kapes jaksi opomenou zmínit.

Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným, napsal TGM. Co kdybychom konečně sebrali odvahu a Masaryka začali brát vážně? Nebylo by nám bez obchodníků se strachem a nenávistí o dost lépe?

A to je, přiznávám, že ve velké zkratce, tak nějak vše, co jsem chtěl k tomu dnes říci.