Hned na úvod píchnu do vosího hnízda. Vím, že se najde hodně takových, kteří vidí jedinou možnost budoucího vývoje IPCC – jeho zrušení. Tyto určitě zklamu, ale nic podobného se nechystá. V rámci přípravy 5. hodnotící zprávy (5AR IPCC) jsme v říjnu 2013 v gruzínské Batumi zahájili přípravu změn ve struktuře, v produktech a v komunikaci IPCC. Tyto změny by měly být schváleny a zapracovány tak, aby byly platné při přípravě další, už šesté, hodnotící zprávy.


Pravidelní čtenáři mých nepravidelných blogů znají strukturu hodnotících zpráv IPCC (WGI – Fyzikální základy změny klimatu, WGII – Adaptace, dopady a zranitelnost a WGIII – Snižování vlivu člověka na klima). Dnes jsme zahájili schvalování poslední části této zprávy, tzv. Synthesis Report, který bude zveřejněn v neděli 2. listopadu.

Nápadů a návrhů, jak změnit strukturu těchto zpráv a jejich vydávání se sešlo hodně a docela rušně se o nich diskutovalo letos v dubnu v Berlíně. S jednotlivými návrhy samozřejmě souvisí i možné změny ve struktuře a v pracovních postupech IPCC. Teď jsou na stole různé varianty, které budou někdy v lednu předloženy k závěrečné diskusi pravděpodobně formou dotazníku. Jak hodně bude tato následná diskuse veřejná, to dnes neumím odhadnout. Zatím se snažíme prosadit, aby v rámci jednotlivých členských zemí proběhla diskuse nad návrhy zcela veřejně. Nástroje pro moderování takové diskuse dnes existují a nebyl by problém je využít.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) má hodně nepřátel. Je to docela pochopitelné, protože jsou jeho výstupy využívány při přípravě různých politických rozhodnutí, která jsou ne vždy postavena na správných předpokladech. IPCC předkládá různé varianty a možnosti, je připraven je vysvětlovat, ale jak ten který politik rozhodne je jen na něm (a na jeho poradcích). Rozhodne-li špatně (například nevhodně koncipovanou podporou obnovitelných zdrojů), doplatí na to on sám (není posléze zvolen), občan (platí více za energie), ale i klimatologie (ta za to přece může).

Aktuálně se hodně diskutuje o cílech energetiky a ochrany klimatu pro rok 2030, které byly minulý týden přijaty v Bruselu. Zjednodušeně jde o snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 40% oproti roku 1990 a o zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie na 27% (viz shrnutí návrhu z ledna 2014). I za těmito návrhy jsou někde v pozadí výstupy IPCC. A je docela zajímavé sledovat, jak je tento evropský závazek u nás komentován.

Velká skupina různých „zelených“ iniciativ už před jednáním říkala, že je nutné být radikálnější, že Evropa může jít ještě dále. Dokonce poslali premiérovi před jednáním otevřený dopis. Přehledně je tento postoj zdůvodněn v grafice Greenpeace ČR.

Já jsem přesvědčen o tom, že Evropa mohla být ještě mírnější. Nejde totiž jen o Evropu, ale o svět. Podíl EU na emisích skleníkových plynů se postupně snižuje a teď je na cca 10%. Evropský závazek na snížení emisí o 40% tak představuje snížení jen o cca 4% globálních emisí. A to věru klimatu mnoho nepomůže. Můžeme dnes číst, že Evropa je dostatečně bohatá, aby šla příkladem. Pokud nebude snižovat Evropa, nikdy se k ní nepřidají další (Čína, Indie, Brazílie, …). Tady se sluší připomenout, že v roce 2009 již Evropa šla příkladem a přijala tzv. energeticko-klimatický balíček snižující emise do roku 2020 o 20%. A svět pořád říkal, že je to pro něj hodně, že se k tomu přidat nemůže, že nejprve potřebuje Evropu dohnat, že … A Evropa přesunula výrobu do Číny, kde si vesele emitují a my dovážíme hotové výrobky, které bychom si určitě čistěji uměli vyrobit sami.

Já jsem přesvědčen o tom, že čím vyšší cíle budeme přijímat, tím méně bude ochota se k nim přidat. Dnes již není moderní produkovat emise. Dnes všichni voláme po čistém životním prostředí a snažíme se žít zdravě. Je úplně jedno, jaké cíle přijme EU. Každý výrobce, který produkuje emise čehokoliv by je měl snižovat. Nejde primárně o klima, jde o zdraví a životy nás všech.

Svět se nejprve musí dohodnout, že se emise přestanou zvyšovat. Od roku 2020 každý další rok o 0%, například. To jistě nevypadá jako ambiciózní cíl. Ale je to cíl, na kterém by se svět mohl dohodnout o hodně snadněji, než když bude Evropa tlačit Indii, Pákistán, Saudskou Arábii a další do šílených procent. Je to podle hesla, že kdo chce moc, nemá nic. Ambiciózní cíle jsou dle mého zodpovědné za neúspěch mezinárodních vyjednávání v posledních letech.

Ať už je závazek do budoucna jakýkoliv, mělo by být věcí cti každého producenta snižovat emise. Ne o dohodnutá procenta, ale o maximum možného. A stát by to neměl dopředu podporovat, ale zpětně odměnit.

Stát má podporovat investice do moderních technologií, do vědy, výzkumu a monitoringu a do vzdělávání. To pomůže klimatu ze všeho nejvíce a nikdo nebude IPCC nadávat, že vydává nesmyslná doporučení.