Existuje tragická situace neplodného páru, který přes veškerou pomoc současné medicíny nemůže počít vlastní dítě. Heroické techniky nabízejí zdánlivě jednoduché řešení: náhradní (surrogátní) matku, která dítě - počaté mnoha různými způsoby - ve své děloze donosí, úspěšně porodí a pak odevzdá jeho budoucím rodičům. Tato praxe je již uzákoněna ve Velké Britanii, v Austrálii, v Indii a v některých státech USA. Jsou relevantní zprávy o tom, že také u nás jsou tyto myšlenky živé, a dokonce že se připravuje zákon, který by nás do tohoto spolku přiřadil, a to bez jakékoli nezbytné odborné a celospolečenské diskuse, což vnímám jako krajně neodpovědné.
V pondělí, 10.8.2009, uveřejnily Lidovky nepravdivý a nepodložený článek o tom, že „psychiatričtí pacienti neznají svou diagnózu a nevědí, čím jsou léčeni.“ To mě namíchlo. V úterý jsem měl na psychiatrickém lůžkovém oddělení terapeutickou skupinu, kterou jsem v tomto smyslu provětral a zjistil skutečnosti, jež jsem zpracoval a poslal do Lidovek jako dopis v této podobě:
Nedokážu posoudit, jaký byl profesor Vondráček šéf, byl jsem tehdy doslova v plenkách, ale myslím, že vzhledem ke své renesanční podstatě a širokému záběru, nechával mnoha lidem i směrům volný průběh, o čemž svědčí i skutečnost, že docent Roubíček s přáteli tam experimentovali s LSD, což byla tehdy dost problematická tématika.
Občasné zprávy o napadení člověka “bojovým” psem mi evokují každodenní situace, které mě naplňují bezmocnou zlostí. Vidím-li skotačit na chodníku bez dozoru tří až pětileté děti, nebo čokly bez vodítka, nemusím třímat volant, abych pocítil úzkost a následně vztek na jejich naprosto nezodpovědné dohlížitele.
Poměry na Psychiatrické klinice pro mne byly něčím fascinujícím, ne pro různorodost pacientů, ale především pro uspořádání vztahů mezi lidmi, kteří tam pracovali. První rok jsem měl neobyčejné štěstí: uspořádání našeho velice rigidního a kontrolovaného rozvrhu mi umožnila účastnit se pondělního dopoledního semináře kliniky. Na něj občas dobloudil emeritní šéf kliniky, profesor Mysliveček, který se tam pohyboval nevázán již žádnými povinnostmi. Jeho zájmovým orgánem v hlavě byl mozeček, takže se vždy zeptal, bude-li o této části centrálního nervového systému něco na programu. Když se dozvěděl, že nikoli, smutně konstatoval, že je to velká škoda a vydal se někam jinam. (Ta hezká tradice – řeklo by se výměnku – tam přežila a profesor Vondráček dokonce na klinice zemřel, protože ve fakultní nemocnici pro něj neměli dost velkou postel a lékaři z VFN ho chodili ochotně ošetřovat do jeho pracovny).