Léto budiž pochváleno, napsal básník. Není jasné, zda tak učinil proto, že chtěl vyzdvihnout skutečnost, že je to čas zvýšené sexuální aktivity lidstva, na rozdíl od jelenů, kteří teď vytloukají paroží a tyto radovánky si ponechávají až do sychravých dnů (patrně proto, aby mohli být malováni s obláčkem u troubícího čenichu, ačkoliv ho tam nikdy nemají). Funící lidé by ho tam měli. Inspirací pro tento text mi ale byl především vědecky neobjasněný vkus jamajských cvrčků.
Závěrem tohoto triptychu ponechávám slovo Vladimíru Boreckému:
Londýnské metro zrušilo oslovení, dámy a pánové. Toto oslovení bylo sice milé, ale už není politicky korektní, a tak bylo zrušeno. Faktická náplň toho, čemu se oficiálně říká „korektnost“ opouští hranice určené tomuto pojmu a dostává se někam daleko, do oblasti označované za mého mládí právem jako „idiocie“. Dnes termín idiocie stále známe, byl ale přeložen do jazyka ptydepe a zní mnohem korektněji, takže neznalí nemusí ani tušit, o co se ve skutečnosti jedná.
(13.7.1933 – 30.3.2017)
Vladimír Borecký (1941 – 2009) se narodil v kádrově velmi nevýhodné rodině a tak stačil sice ještě odmaturovat, ale na vysokou školu se dostal až po vojně a praxi u pražských hasičů, kteří ho na ni doporučili (on jim zůstal věrný a v Thomayerově nemocnici se často pomáhal starat o jejich ne vždy příliš kvalitní zdraví).
Někdy mám pocit, že stránky internetu se značkou „Seznam“ jsou vyhrazeny pro prepubertální dětinské sprosťačení, které tak přesně vystihl Kurt Vonnegut v Snídani šampionů, kde cituje dětský verš pošklebující se těm, kteří se vytahují, co všechno už viděli a znají: