Dávno, dávno tomu, co vyšlo první vydání Máchova Máje s touto dedikací: Mnohováženému pánu a panu Hynkovi Kommovi, usedlému měšťanu pražskému, vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje spisovatel. A následovaly první verše, které zněly:
Toto prastaré Purkyňovo heslo se dnes po dvou staletích naplňuje (až k prasknutí) na místech nejvyšších. Jan Evangelista by jásal! Možná by napsal i báseň stejně líbeznou, jako tu, která začíná veršem: Karlík dostal škatuličku / v níž ze rtuti měl kuličku... Všemír a libosvor vládne nad Prahou, stát si padá do náruče s církví, což by mělo být završeno halasným společně prožitým orgasmem a polibkem ráže „dvojitý Brežněv“.
Masaryk uvažoval o Benešovi jako o svém nástupci již v roce 1927, to však byl kandidát zcela mimo hru, protože byl jednak příliš mladý a potom půl roku „nervově zhroucený“ a léčil se u Středozemního moře (další zhroucení následovala v roce 1938 po Mnichovu, 1945 před odletem z Londýna a nakonec už kontinuálně jen s občasnými remisemi). Obdobnou úvahu o Benešově kandidatuře vznesl Masaryk před svou volbou v roce 1934, ale nechal se přesvědčit argumenty o potřebě stability státu.
(Ferdinandu Peroutkovi k narozeninám 6. 2. 1895)