Strach je přirozená odpověď na ohrožení, ať už tělesné, nebo psychické, je to jedna ze dvou nejstarších emocí, které se na Zemi objevily (tou druhou je vztek) a vzhledem k tomu, že tu existuje přes 250 milionů let, je v nás dobře zabydlený.

Jistá dávka „ustrašenosti“ je zdravá, kdo ji postrádá, aspiruje na Darwinovu cenu. Pak je tu skupina nebezpečných spoluobčanů, pro kterou by kanadský psycholog Hare a oxfordský profesor Dutton rádi vrátili do hry termín „psychopati“, kteří sice mají mozky úplně stejné jako ostatní, ale centra strachu nemají propojená s centry uvědomění a tak tuto emoci neprožívají (viz např. https://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=17940). Na této skupině je jako na jediné – pokud jde o psychické odchylky a poruchy – lze tuhle vlastnost objektivně prokázat a snad proto nebyla zařazena do diagnostického manuálu, by tam netrčela.

Emoce je tělesný děj, který v případě strachu od jistého stupně spouští poplachovou stresovou reakci, jejímž úkolem je připravit organismus na rvačku (kdyby nakonec po zhodnocení situace zvítězil vztek) nebo útěk.

„Nadupání“ organismu je v obou případech stejné. Napnou se svaly, což vnímáme jako „napětí“ a když se napínají moc, začnou se přetahovat natahovače a ohýbače a máme tu třes od jemného, až po úroveň kvalitního ratlíka. Ke svalům přitéká krev obohacená živinami a musíme si uvědomit, že krve v těle máme jen pět litrů – to zas není tolik, to je láhev od okurek. Když nateče ke svalům, odkrví se ostatní organismus, kůže zbledne, zblednou také útroby, což pociťujeme jako nepohodu v břiše a k tomu hlavně sucho v ústech. Ledviny pracují o stošest a výsledkem je opakované nucení na močení (pro pilné, co si to chtějí poznamenat: stresová polakisurie). Mívali jsme srst, kterážto zježena zvětšovala obrys postavy a to mělo zaplašit nepřítele. Dnes nám z téhle reakce zbyly divné pocity na kůži nebo husí kůže, málokdy se povede dosáhnout takové intenzity strachu, že nám vstanou vlasy na hlavě hrůzou. Zornice se rozšíří v zájmu zlepšení periferního vidění, naproti tomu pohlavní orgány jak mužů, tak žen mají tendenci se scvrknout; na milování teď není čas!

Emoce je do vědomí překládána jako pocit. Ten v tomto případě má různé zabarvení a různou intenzitu, od drobného neklidu po stav paniky. Jak poznal každý, kdo se o to marně pokoušel, úzkost nelze potlačit. Je třeba na ni jít mazaně: odpoutat pozornost úplně jiným směrem, na nové téma se koncentrovat a až se tělesné reakce zmírní, racionálně uvážit, zda ten poplach stál za to.

Jsme vybaveni různou dávkou úzkostné pohotovosti, úzkostností: od nebojsů po strašpytle. Asi pětina populace trpí občas či častěji chorobnou úzkostí, kdy intenzita její reakce zdaleka neodpovídá reálné situaci, ale je reakcí na vnitřní spouštěč, na „poplachové centrum“, které v jejich případě považuje za důvod k mobilizaci nějakou pro ostatní nepodstatnou a proto nepochopitelnou událost, situaci či věc.

Americký žurnalista Scott Stossel, který si chorobné úzkosti nabral celou nůši, napsal pro The New York Times o tom tlustou knihu, Můj život s úzkostí, jež si díky své otevřenosti, hloubce záběru, nadhledu i humoru získala okamžitě oblibu čtenářů. Aby se se svými obtížemi vyrovnal, podrobil oblast strachů a úzkostí zevrubnému bádání od starověku po moderní dobu, probral všechny její podoby od generalizované úzkosti a trémy, přes fobie až po děs a paniku, proklepl všechny slavné osobnosti a posbíral o nich všechny drby, ale se stejnou pečlivostí se věnoval léčebným postupům a jejich efektivitě. Dokonce má tu zdravou drzost, že některé současné teorie beze strachu kritizuje.

Není nutné číst text v jednom zátahu, i když je napsán tak, že si o to říká. Vzhledem k tomu, že publikace má v českém překladu přes 400 stran, je možné přeskakovat od jednoho aspektu ke druhému, vracet se, opakovat si již přečtené v takto získaných souvislostech a mít skutečně inteligentní zábavu na dlouhou dobu.

Stossel se přiklání k těm terapeutům a teoretikům, kteří mají za to, že současná doba a náš životní styl paradoxně zvýšenou mírou svobody jednotlivce a zvýšenou možností jeho volby, přispívají k nárůstu chorobné úzkosti, protože většina lidí na to nemá. Ještěže nás různí Konvičkové a Zemanové straší a k tomu jednak nabádají, co máme dělat, ale hlavně nám slibují neprůstřelnou ochranu. Pan prezident se už opevnil za sto milionů, takže se o něj bát snad netřeba, i když... Uklidňuje mě, že si jeho žena pořídila levorvér.

Nicméně, kdo chce na strach a úzkost vyzrát vlastními silami, nechť si knihu pořídí. Ale ať si pospíší, dokud je k dostání; je totiž opravdu vynikající. Také překlad Heleny Čížkové je výborný.

Scott Stossel: Můj život s úzkostí. Strach děs, naděje a hledání vnitřního klidu. Dybbuk, Praha. 2015, ISBN 978-80-7438-123-2