Máte-li slabost pro vše francouzské a knihy Petera Maylea (Rok v Provenci, Dobrý ročník), sežeňte si i jeho Francouzské hodokvasy.

Při psaní toho hodně projel, ale také vypil a snědl. Každá kapitola pojednává o jiné francouzské specialitě: vino, sýry, drůbež, šneci, žáby, lanýži atd. Na každou z nich však nahlíží netradiční optikou nějaké místní události — festivalu, slavnosti či jiné tradice.


Nechybí ani líčení, jak vypadá léčebný pobyt ve francouzských lázních, kde kouzlí jeden z nejvěhlasnějších šéfkuchařů světa. Či v jakém utajení vzniká každoroční Michelinův průvodce, bestsellerová stálice frankofonního knižního trhu. Nyní už chápu, že získat a hlavně udržet michelinskou hvězdu (neřku-li dvě nebo dokonce tři) desítky let vyžaduje nejen nesmírnou vytrvalost v důrazu na kvalitu, ale také posedlost detailem, včetně takových drobností jako je manikúra obsluhy — tu a tam trocha špíny za nehty a pá-pá hvězdičko!

Ze čtení i našich cest po Francii jsem však si odnesl ještě jeden důležitý postřeh. A to, že soudobé potravinové obrození (nebo jak to nazvat) s důrazem na kvalitu, bio a lokální produkci je něco, co Francouzi nikdy neztratili. Naopak, nedůvěra ve vše nefrancouzské, nelokální a nepřirozené je pro Francouze charakteristická odjakživa a Mayle to vtipně ilustruje třeba snahou místních farmářů o doložení ušlechtilého původu každé jednotlivé slepice, nejlépe nezfalšovatelným kroužkem se jménem a adresou chovatele.

Francouzské hodokvasy zajisté nejsou nejlepší Maylovou knihou, ovšem zůstaneme-li v kategorii knižních průvodců, nemá jen tak konkurenci. Takhle si představuji inspiraci na cesty. Ne tisíc, ne sto, ale tucet tipů, které stojí za to navštívit, ehm, ochutnat.

Tipy na další zajímavé knihy najdete na mém čtenářském blogu Co čtu.