The Old Way (ve volném překladu Cesta předků) je krásná antropologická kniha o divoších z pouště Kalahari.

Ti ještě ve 50. letech 20. století žili po starém způsobu, tedy jako naši předci, kteří před dávnými věky opustili africkou savanu. Dost možná šlo o poslední lidi na světě, kteří žili takto necivilizovaně odnepaměti jako lovci a sběrači.


Koncem 40. let se tehdy ještě náctiletá autorka Elizabeth Marshall Thomas se se svým otcem účastnila výpravy do neprobádaných pouštních oblastí, kde strávili delší dobu ve společnosti domorodců. (Ti o několik dekád později stáli předobrazem křováků v populární, ale značně pomýlené komedii Bohové musí být šílení.)

Líčení autorky je nesmírně zajímavé tím, jak vyvrací řadu populárních mýtů. Šokovalo mne třeba zcela rovnoprávné postavení žen, až nepředstavitelně rovnostářské dělení úlovků v rámci kmene (in your face, libertarians!), nebo racionalita těchto lidí, jejichž přežití v poušti záviselo na hlubokých znalostech přírody, včetně anatomie zvířat, extrakce jedů a udržení vody v krajině.

Myslím, že tato kniha vypovídá lépe než jiné tituly o tom, kdo jsme, odkud jsme přišli, co je nám vlastní a co máme osvojené postupnou kulturní evolucí.

Archetypy? Tihle pralidé žili postarému, statisíce let před nějakými archetypy! A jak píše sama autorka, zkušenost setkání s nimi byla pro její život určující, protože poté již nikdy nedokázala nahlížet na moderní společnost jinak než prizmatem pouštních lovců a sběračů. Neboť z těchto lidí jsme vzešli a ať už si to uvědomujeme či ne, jejich mysl dodnes přebývá v té naší a naše zvyky jsou reflexí podmínek polopouště dávnověku.

Tipy na další zajímavé knihy najdete na mém čtenářském blogu Co čtu.