Když jsem přemýšlel nad prvním příspěvkem do tohoto blogu, chtěl jsem začít rozborem konfliktu, popsat současnou situaci v Gruzii nebo napsat své zkušenosti s rozvozem humanitární pomoci. Nakonec jsem se však rozhodl, že místo toho uveřejním báseň, kterou jsem dostal od jednoho mladého uprchlíka v provizorním táboře v Tbilisi. Naškrábal ji na kousek papíru, který měl zmuchlaný v kapse. Chtěl jsem, aby mi ten papír dal, ale nemohl jsem ho za boha přesvědčit. Nakonec jsme se dohodli, že mi ji přepíše.

Každý den se teď setkávám s uprchlíky z gruzínských vesniček okolo Cchinvali. Jejich osud je stejný – uzavření hranice do Gruzie, zaminování přístupové cesty do osetinských měst a vesnic během rusko-osetinských „manévrů“ na konci června, bombardování na začátku srpna, noční útěk přes les do Gori, cesta do sběrných táborů v Tbilisi.

Někteří pohroužení vodkou nadávají Saakašvilimu, jiní by nejraději vyvraždili všechny Osetince, jiní se bijí do hlavy, že doma nechali své blízké, staré rodiče. Při registraci někteří zapisují i lidi, kteří s nimi nejsou, ty dvě konzervy navíc co dostanou, pak mohou vyměnit za něco, co opravdu potřebují. Často bydlí v místnostech bez oken a dveří, nemluvím už o elektrickém proudu, vodě nebo plynu, takže toho potřebují opravdu hodně.

Humanitární pomoc přijíždí ve velkém. Základních potravin a potřeb je spousty, distribuce nestíhá. Obávám se ale, že za pár týdnů zájem opadne, ale pomoci bude potřeba stále. Uprchlíci se budou muset přestěhovat ze škol a školek, chybí jakákoliv psychologická či posttraumatická pomoc pro děti z bombardovaných vesnic. Na tom všem se ještě bude muset pracovat, až se stav uprchlíků stabilizuje (každý den jich přibývají stovky).

Teď k té básni osmnáctiletého uprchlíka Giorgiho Metreveliho z vesnice Didilachvi v Jižní Osetii. Nejde o žádnou světovou poezii, přesto ji publikuji, protože jsem to slíbil. Omluvte prosím zhoršenou kvalitu překladu.

Jsem smutný, protože mi chybí rodina,
čekám na tebe Samšoblo (má země)
Neopustím tě, protože se vrátím -
toho, koho jsi vychovala, tě neopustí.

Vyženu z tebe všechny vrahy,
mé ruce jsou pořád silné,
naše stopy na nich zůstanou.
Milujeme tě a tvé srdce bude tlouci

Budu tvým ochráncem, tvým štítem a mečem,
Všechny kulky skončí ve mně, ne v tobě,
Ta krev bude má,
A stačím ještě jednou říct – O, má Gruzie.

Naposledy se na tebe podívám,
Slzy matky bodají do srdce,
Vydrželas mnohé,
A mnohé ještě vydržíš,

Trpělas a budeš trpět,
Samšoblo, neupadneš na kolena,
Mnoho hrdinů zavřelo oči,
A svou lásku k tobě, vzali se sebou.